Nejdřív jsme vůbec netušili, co nás s Martinkou čeká

Publikováno: 16. 6. 2014 Doba čtení: 6 minut
Nejdřív jsme vůbec netušili, co nás s Martinkou čeká
©

Martince je devět let a právě končí druhou třídu. Její rodiče ji nevybírali školu s alternativním vzdělávacím přístupem, jak je u dnešních aktivních rodičů zvykem, chtěli, aby chodila do své spádové školy, v místě, kde žije, kde má kamarády. Zní to jako banální situace, ale ne tak pro holčičku, která se narodila s Downovým syndromem.

„O Martince jsem věděl už z dřívější doby, když ještě chodila do školky. Věděl jsem také, že tu ta možnost, že ji rodiče budou chtít dát k nám do školy, je. Sám jsem speciální pedagog, takže jsem se té myšlence zas až tak nebránil. Jen jsme hledali cesty, jakým způsobem jí to umožnit,“ popisuje ředitel ZŠ Jasanová v Brně, Přemysl Jeřábek, jak se postavil k žádosti rodičů, aby Martina nastoupila k nim.

Byla to pro nás výzva

Škola doposud neměla s integrací dětí s Downovým syndromem žádné zkušenosti, až na jeden jiný případ chlapce, který ale po druhé třídě odešel do speciální školy. Přesto, jak říká, nástup Martiny do běžné třídy a priori neodmítali. „Mám dobrý učitelský sbor, paní učitelky jsou aktivní a nebojí se vyhledávat výzvy. Přítomnost takového dítěte ve třídě je obohacující, pro kantora i pro děti,“ myslí si ředitel.  Zároveň připouští, že účast dítěte s postižením v běžné výuce se neobejde bez některých opatření a celkově je podle jeho slov budoucnost Martiny ve škole otevřená. „Chápu a rozumím tomu, že do určité míry může návštěva běžné školy dítě táhnout nahoru, ale na druhou stranu, může přijít chvíle, kdy ho to začne tlačit dolu,“ vysvětluje své obavy. Nikdo podle něj dopředu nemůže vědět, jak se bude situace vyvíjet. 

Kdo hodnotí, kdy je vzdělávání dítěte s postižením v běžné škole přínosem a kdy už pro něj začíná být zátěží? „Je to o diskusi,“ říká ředitel Jeřábek. „Tabulka na to není, musí se seskládat mozaika. Jestli je zvolená cesta přínosná, nebo se to zhoršuje, chceme ověřovat každý rok. Ve třetí třídě bude mít Martina cizí jazyk. Nevíme, zda žádat o snížení hodin, či ne. Je tu také otázka samostatnosti. Může být sama, nebo ne? Je dobré mít pořád někoho u sebe? Myslím ale, že jsme schopni si to s rodiči vysvětlit,“ uzavírá. Role rodičů je při integraci dítěte s postižením velmi důležitá. Nestačí, že na začátku vyjádří svou vůli. Scházejí se pravidelně s třídní učitelkou a asistentkou pedagoga a často jsou to právě oni, kdo do školy přinášejí tipy na vhodné učebnice nebo informace o tom, jak si rozšířit obzory ve vzdělávání dětí s hendikepem. Podíleli se i na výběru asistentky k Martince. Třídní učitelku vybral ředitel sám.

Není asistent jako asistent

Vytvořit individuální vzdělávací plán, který dítě se speciálními vzdělávacími potřebami potřebuje, je pro učitele možnost rozvoje, zároveň ale také zátěž. Je to totiž balancování mezi tím, co je ještě možné, a co už ne. „Kdyby teď přišla Česká školní inspekce, budeme nad nějakými věcmi diskutovat,“ myslí si ředitel.

Nedostatečnou systémovou podporu vnímá i třídní učitelka Martiny, Ivana Hostinská: „Vidím jako problém, že asistentka má placených pouze 20 hodin a to ještě velmi špatně. Protože právě ona se s ní musí učit. Já jsem tam jako učitelka, ale mám dalších 23 dětí. Představovala bych si, že by asistentka připravovala víc pomůcek, ale kdy to má dělat, nevím.“ Asistentka využívá každou volnou hodinu, kdy Martina chybí, a vyrábí si pomůcky, které pak využívá při výuce. „My s tím nemáme zkušenost a tak hledáme na internetu a zkoušíme, co by Martince mohlo vyhovovat. Je to docela náročné. Rodiče by si zároveň přáli, aby Martinka dělala velké pokroky. Tohle začínám vnímat jako problém. Pokud mají takové děti chodit na běžné školy, potřebujeme podporu,“ říká.

Práci bez pomoci asistentky si paní učitelka vůbec neumí představit. Oproti asistentům, kteří se mohou průběžně věnovat i jiným dětem ve třídě, je asistentka Martinky vlastně její soukromou učitelkou. „Práce je to hodně náročná. Někdy máme dobré dny, zrovna dnes byly ty první dvě hodiny naprosto úžasné, Martinka spolupracovala ve všem. A pak jsou dny, kdy se nedá dělat nic. Můžete ji motivovat, jak chcete,“ potvrzuje slova třídní učitelky Petra Jakubcová, která Martinu provází od první třídy jako její asistentka. 

Jako člověk, který má s Martinou ve škole nejužší kontakt, ji popisuje jako velmi láskyplnou a vnímavou dívku: „Dokáže vycítit, že mi není dobře. Třeba mě obejme a řekne, Péťo to bude dobré.“ Zároveň připouští, že Martinka bývá častěji než ostatní děti unavená nebo rozmrzelá a hůř udrží pozornost.

Paralelní světy?

I když Martina chodí do třídy s dětmi, které ji většinou znaly ještě ze školky a berou ji takovou, jaká je, není poslední dobou úplně jednoduché zapojit ji do společných aktivit. „Mám teď po dvou letech takový pocit, že už je Martinka trochu víc oddělená. Má takový svůj svět a těžko se zapojuje. Asi za to muže to rozdílné tempo. Ale není to proto, že my bychom ji chtěli nějak vyčleňovat, ale že i ona sama trochu chce. Nevnímám to jako problém, spíš jako stav,“ popisuje situaci paní učitelka Hostinská. Její slova potvrzuje i asistentka: „Je těžké ji do něčeho začlenit při vyučování. Martinka je individualistka a vystačí si často sama a ani nevyhledává společnost dětí. Stačí jí, když jí dám papír, jestli si chce malovat, a ona si dokáže malovat velmi dlouho. Nepovažuju to zatím za problém, ale možná ve vyšších ročnících to problém bude.“

Podle názoru maminky se teprve ukáže, zda to do budoucna bude znamenat problémy. Myslí si, že obecně jsou některé děti spokojené v kolektivu a jiné ho zas až tak nevyhledávají. Martinka kromě mentálního hendikepu také hůř komunikuje, takže je potřeba jí se zapojením pomoci a respektovat její pomalejší tempo. Byla by ráda, kdyby ve škole vznikl takzvaný Kruh přátel. Je to záměrně vytvořená skupina vrstevníků, která má podporovat slabšího spolužáka, který nemá v kolektivu pevnou pozici. Spolužáci mohou pro hendikepované dítě udělat i víc, než dospělí, když pochopí jeho pocity v problémových situacích. „Vznik Kroužku přátel by mi připadal přirozený, pro děti velmi obohacující a byl by Martince přirozenou podporou s minimálními časovými nároky na pedagoga. Když potkávám Martinčiny spolužáky, tak věřím, že při správném vedení by jich bylo dost, které by tato aktivita naplňovala,“ myslí si maminka Martiny.

S Martinou ve škole jednají stejně jako s ostatními dětmi. I když má individuální vzdělávací plán, v rámci jeho hranic je hodnocena jako kterýkoli jiný žák. Maminka si dokonce, kromě slovního hodnocení, vyžádala i průběžné známkování. Je možné, že se přes snahu všech zúčastněných může někdy v budoucnu ukázat, že tempo a prostředí běžné základní školy jí bude způsobovat potíže. V současnosti tomu ale nic nenasvědčuje. Může za to především otevřený přístup pedagogů a ředitele jedné zdánlivě obyčejné brněnské školy.

Rozhovor s maminkou Martinky, která vysvětluje, proč tolik stáli o to, aby dcera chodila do běžné školy, si přečtěte ZDE

Článek vyšel v třetím čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!

Celé číslo si můžete prohlédnout zde:

 
Autor: Kateřina Lánská, redaktorka