Novela školského zákona dává šanci skončit s diskriminací

V únoru letošního roku přijatá novela školského zákona, směřující přes Senát k prezidentovi Zemanovi, vznikala dlouho a obtížně. Výsledek je překvapivě dobrý a přičteme-li k němu i mediální reakce, přináší pozoruhodnou zprávu o tom, co nám ve vzdělávání připadá podstatné. Už samotný fakt, že média považují školský zákon za důležitý, lze považovat za pozitivní posun.

Co je opravdu důležité?

Nicméně ti, kteří existenci novely zaznamenali až v rámci zpravodajství, mohli podlehnout dojmu, že jejím hlavním smyslem bylo odstranění prodeje sladkostí ve školních bufetech a automatech a zákaz domácího vzdělávání na druhém stupni. Jenže to první je spíš banalita a to druhé omyl. Rodiče, kteří chtějí vzdělávat své děti doma i na druhém stupni, nadále mohou, byť jen v rámci takzvaného experimentu. Chládkovo odmítnutí zakotvit druhostupňové domácí vzdělávání v zákoně sice nemá žádný opravdu věcný důvod, ale zásadní škody nezpůsobí. Novela školského zákona přitom obsahuje i jiné, mnohem podstatnější změny.

Je například pozoruhodné, že téměř nulovou reakci vzbudilo zavedení jednotných učňovských zkoušek. Není zvláštní, srovnáme-li to s mnohaletou bitvou o podobu státní maturity, že se veřejně nijak nedebatovalo o tom, jestli její obdoba na učilištích kvalitu výuky zlepší, či zhorší? Přitom i tady existují protichůdné názory a pohledy. Neříká to výstižně, že nás učiliště ve skutečnosti nezajímají, byť tam chodí třetina naší populace? V tomto kontextu pak vyznívají řeči o tom, že pracovat rukama není žádná ostuda, jako pouhé pokrytectví.

Za pozitivní lze považovat pracovní smlouvy pro ředitele na dobu neurčitou, protože dnes se často stávalo, že ředitel, který v novém konkurzu neuspěl, přišel bez důvodu i o možné učitelské uplatnění na své škole. Zvlášť na malém městě se pak stávala ředitelská funkce jakousi ruskou ruletou.

Dalším správným krokem je rozšíření možností zřídit přípravný ročník, který má vyrovnávat rozdílnou úroveň budoucích prvňáků a prvňaček. Dosud se takové třídy zřizovaly obvykle u základních škol praktických, což často vedlo k tomu, že děti na té samé škole, určené ve skutečnosti pro děti s lehkým mentálním hendikepem, pokračovaly i dál. Bez ohledu na to, zda by měly nebo neměly na to studovat na běžné škole.

Šance skončit s diskriminací

Praktických škol a dětí s nějakým znevýhodněním se týká ta nejpodstatnější změna v zákoně. Zatím to bylo tak, že větší normativ, peníze navíc na žáka s ­postižením, bylo možné dostat jen když měl příslušnou diagnózu. Dostupné to bylo v praxi především pro praktické a speciální školy. Tím se jednak stávalo, že do škol mimo hlavní proud chodily i děti, které by tam být nemusely, a jednak z podpory vypadly hraniční děti, které podporu potřebují, ale nemají diagnózu. Škola, která se jich ujala, byla fakticky potrestána. Měla více práce, ale nedostala navíc žádné peníze.

Nově už podpora není vázána na diagnózu, je rozdělena do pěti stupňů a je dostupná pro každou školu, která se dítěte ujme. To je zásadní změna, která umožní postupný přechod části dětí z praktických a speciálních škol do škol hlavního proudu. Ze zákona nakonec po dlouhých sporech vypadl i odstavec jednoho z paragrafů, který by potenciálně umožňoval posílat do praktických škol i děti, které nemají mentální postižení.

Navíc toto řešení by mohlo sloužit jako „pilotní projekt“ pro zlepšování stavu všech základních škol v České republice. Máme mít připravené finanční prostředky na asistenty pedagoga, speciální pedagogy, mentory a další důležité pomocné profese. Ty potřebují i základní školy, které nevychovávají žádné dítě se speciálními vzdělávacími potřebami. A tato pomoc má být dostupná pro každou školu, která o ni bude stát a která prokáže, že ji umí efektivně využít.

A co když se nic nestane

Čast veřejnosti si změny ve školském zákoně vyložila jako cestu k lividaci praktických a speciálních základních škol. Jde o omyl, nic takového nehrozí. I pokud bude více dětí směřovat do běžných škol, půjde o velmi pozvolný proces, který potrvá roky. Daleko větší riziko je, že se nestane prakticky nic.

Většina změn v zákoně totiž vyžaduje další kroky – funkční kariérní systém, jasný popis, co má umět ředitel či učitel, systém vzdělávání budoucích učitelských mentorů, zásadní změny ve financování regionálního školství. Většina z těchto opatření se na ministerstvu chystá, ale výsledky jsou zatím spíše váhavé a nejisté. A hlavní problém, bude to nákladné. Bez peněz se dají realizovat zákazy automatů a změna smluv pro ředitele, to ostatní vyžaduje investice. A nic nesvědčí pro to, že by na ně byla vláda připravena.

Nejčastější mediální otázka po pátečním schválení novely zněla, zda zlepší kvalitu vzdělávání. Jednoduchá odpověď zní, že ne. Novela otevřela mnohé dveře, zvýšila šance. Teď ale bude záležet na tom, jestli těmi dveřmi vejdeme a jsme ochotni zaplatit vstupné.

Šesté číslo časopisu Zvonísi můžete prohlédnout zde: