Podněstří: Cena osobní svobody

Publikováno: 29. 2. 2016 Doba čtení: 5 minut
© Foto:

To, co se přihodilo mně, se vlastně může stát komukoliv, a to ve stále větším počtu zemí. Také v mé domovině jsou takové věci již téměř normou a nikdo před nimi není v bezpečí. Jediný způsob, jak se vyhnout ohrožení, je snad jen držet se rady spisovatele Elberta Hubbarda, totiž „nic nedělat, nic neříkat, nikým nebýt“. 

V prosinci 2013 jsem byl v prvním ročníku na univerzitě v podněsterském Tiraspolu a připravoval jsem se na první zkouškové období v mém životě. Tréma a strach, jež se v nás přednášející usilovně snažili vyvolat, se dle očekávání rozplynuly hned po prvních zápočtech. To se však jednoho dne rázem změnilo. Přímo uprostřed zápočtu z právní vědy jsem byl odvolán na tzv. zvláštní oddělení – totiž univerzitní oddělení vojenské evidence.

V místnosti seděli dva muži. Jednoho z nich jsem poznal. Chodil k nám do občanského klubu. Věděli jsme, co je zač, ale jeho návštěvy jsme přijímali spíš s ironií než s obavami. Oba pánové v civilu se mi představili jako příslušníci Výboru státní bezpečnosti (KGB). Zdvořile leč neodbytně se zajímali o mou činnost v neziskovém sektoru a v sociálně-politické sféře obecně.

Nejprve vyrukovali se spoustou otázek, na které však – jak také dávali patřičně najevo – již dávno znali odpověď. Se kterými organizacemi spolupracuji? Kdo je sponzoruje? S kým jmenovitě pracuji? Jména, telefony, adresy bydliště, emailové adresy… Často i bez nějaké zřejmé souvislosti dávali okatě najevo svou obeznámenost s tím či oním aspektem činnosti mé i mých kolegů, ve snaze vzbudit dojem vševidoucích a vševědoucích, před nimiž nemá smysl něco skrývat. Poté plynule přešli k metodám „staré školy.“ Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, učinili mi nabídku „přátelství a spolupráce“, kterou vzápětí doplnili výhružkou, co se stane v případě, když odmítnu – neudělám zkoušky, tudíž nepostoupím do dalšího semestru, k poslednímu dni podzimního odvodového termínu budu vyloučen ze školy a odveden na vojnu.

Poté co zaznamenali, že se vojny samotné nijak neděsím, své hrozby posunuli na jinou úroveň. Upozornili mě, že podle místa trvalého bydliště budu povinnou vojenskou službu vykonávat u jednotky s bohatou historií šikany, a i kdyby tam v současné době k žádným křiklavým excesům nedocházelo, speciálně pro mne rádi uspořádají ukázkový exkurz do historie, který se krajně negativně podepíše na mém zdravotním stavu.   

Už asi týden před tímto pohovorem přede mnou začali vyučující utíkat jako bych byl nakažený morem. U mnohých z nich se chování vůči mně změnilo doslova ze dne na den. Jeden se dívá úkosem, druhý klopí oči, třetí se podivně uculuje. A těsně před zkouškovým se znenadání dozvídám, že musím odevzdat deset seminárních prací, protože jsem údajně nebyl dostatečně aktivní během seminářů, a kde jsem aktivní byl, tam jsem prý neodpovídal dostatečně obsáhle. Na prezenčních listinách se zpětně objevují mé absence, je mi zadán úkol, ale vyučující se pak přede mnou nechávají zapírat. Už zjevně věděli, o čem jsem já tehdy ještě neměl tušení.

Vzápětí na to se mi někdo dostal do pošty a ani u sociálních sítí jsem si nebyl jist. Brzy po našem rozhovoru ve škole mi zavolali a pozvali mne na další schůzku. Rozhodl jsem se tam jít. Uvítal mě jeden z mužů, s nimiž jsem už měl tu čest se setkat. A že prý se o mně zevrubně informoval, že jsem talentovaný, nadějný novinář, a že musím pokračovat v tomto duchu. Spoluprací s nimi se pro mě nic nezmění, jen je zkrátka budu informovat o svých poznatcích ohledně politických aktivit spolužáků, o tom, kdo užívá drogy, a samozřejmě o činnosti nevládních organizacích.

Příslušník mi také barvitě vylíčil všechny výhody, které mě čekají jako odměna za dobře odvedenou práci: bez problémů složím všechny zkoušky, budu přijat na vojenskou katedru (kam se nyní kvůli snížení kvót prakticky nedá dostat bez konexí) a v budoucnu mi bude udělena důstojnická hodnost. V rámci možností mi budou vypomáhat i finančně a vůbec z nás budou výborní přátelé a kolegové. Předstíral jsem vděk za jejich péči, ale zároveň jsem jim sdělil, že teď na místě nemůžu poskytnout žádné konkrétní informace a že potřebuji čas, abych vše zjistil. Ve skutečnosti jsem potřeboval čas hlavně na to, abych si koupil velký kufr a sbalil svých pět švestek.

Vzhledem k tomu, že jsem tehdy pracoval jako dobrovolník v občanském Klubu č. 19 v Tiraspolu, měl jsem tam i nadále zůstat, psát a realizovat projekty a současně sbírat a dodávat informace o činnosti svých kolegů. Měli by tak pod kontrolou většinu občanských aktivistů a nezávislých novinářů, což by se jim náramně hodilo.

Rozhodl jsem se však pro útěk. Z Podněstří jsem odjel a víc se tam nevrátil. Nejprve jsem se usadil v Kišiněvě. Dlouho jsem byl odkázán na pomoc Člověka v tísni a přátel z tiraspolské organizace. A tato podpora byla vskutku neocenitelná; nikdy předtím jsem nežil sám a odchod z domova jsem snášel velmi těžce. Uzavřel jsem se do sebe a přerušil jsem většinu dosavadních styků, což se pro novináře rovná klinické smrti. Období adaptace mám už ale za sebou, pracuji na volné noze a hlavně si vyřizuji moldavské doklady (s pasem Podněsterské Moldavské republiky mne nevezmou ani na školu ani do zaměstnání), ale to už je na jiný příběh…

A odpověď na otázku, zda to všechno stálo za tak obrovský zásah do života? Ano, stálo! Mnoho jsem nenávratně ztratil a velmi se mi stýská po domově. Ale za všechno se platí a taková je cena mé svobody. Věděl jsem, do čeho jdu, a kdybych se měl rozhodovat znova, rozhodl bych se stejně.

Přihlašte se a budete pravidelně dostávat Východoevropský žurnál:

 

Autor: Sergej Bondarev

Související články