Polovina Afghánců dnes neví, zda budou mít zítra nějaké jídlo. Člověk v tísni podpořil už 16 000 lidí

Polovina Afghánců dnes neví, zda budou mít zítra nějaké jídlo. Člověk v tísni podpořil už 16 000 lidí

Publikováno: 7. 2. 2022 Doba čtení: 7 minut

V Afghánistánu potřebuje humanitární pomoc 24,4 milionu lidí, což je zhruba počet obyvatel Austrálie. Miliony Afghánců netuší, jestli budou mít zítra pro sebe a pro své rodiny nějaké jídlo. Smrtící kombinace ozbrojeného konfliktu, často se opakujícího sucha, pandemie nemoci COVID-19 a ekonomického propadu vytvořila podhoubí pro jednu z nejhorších potravinových krizí dneška. Afghánistán má nyní nejvyšší počet hladovějících lidí na světě.

Podle Organizace spojených národů se dnes v Afghánistánu více než každé druhé dítě mladší pěti let potýká s akutní podvýživou. Pokud nebudou přijata okamžitá opatření, všem těmto dětem hrozí, že zemřou.

"Největším problémem je, že téměř všichni Afghánci, více než 95 % obyvatel země, již byli nuceni omezit svůj jídelníček, vynechávají jídlo a chybí jim základní potraviny," říká Klára Mičkalová, ředitelka Člověka v tísni pro Afghánistán. Například v Kábulu trpí nedostatkem jídla přibližně tři miliony obyvatel, tedy dvě třetiny populace. "Dalším obrovským problémem je přístup k pitné vodě. Ukazuje se, že osm z deseti lidí pije vodu, která je kontaminovaná. K tomu nemají statisíce lidí dostatečné přístřeší, kde by mohli přebývat v chladných zimních měsících. Lidé nemají ani přístup k odpovídající zdravotní péči, protože jim chybí peníze na ošetření. Mnoho nemocnic je zavřených nebo jsou přetížené. Tyto faktory mají navíc i multiplikační efekt."

Více než polovina obyvatel potřebuje humanitární pomoc

Situaci dále komplikuje skutečnost, že mnoho státních zaměstnanců, jako jsou vládní úředníci, učitelé, lékaři a zdravotní sestry, již několik měsíců nedostávají mzdu. Zpráva Mezinárodní organizace práce odhaduje, že od převzetí moci Tálibánem ubylo na trhu práce více než 500 000 pracovních míst. O práci přišly častěji ženy, což ještě více přispělo k nárůstu chudoby ve městech. "Zhoršující se situaci vidíme každý den na vlastní oči," říká Mičkalová. "Situace je stále tragičtější, lidé své úspory už dávno utratili. Nyní se začínají uchylovat k čím dál zoufalejším způsobům, jak situaci zvládnout. Posílají do práce děti, pokud vůbec je nějaká práce k dispozici, půjčují si peníze na nesplatitelné úroky, žebrají, objevují se i případy obchodu s lidmi. Se zimou, hustým sněžením a teplotami pod nulou se situace ještě zhoršila."

Člověk v tísni má v zemi dvě plně funkční kanceláře. Od listopadu zde působí zahraniční pracovníci a tým místních zaměstnanců, kteří pracují v terénu a usilovně se snaží poskytovat pomoc těm nejvíce ohroženým. Od října, kdy byla po převzetí moci Tálibánem obnovena distribuce humanitární pomoci, podpořil Člověk v tísni více než 16 000 lidí částkou, která dohromady činí více než 9,5 milionu korun. "Příjemci pomoci jsou především domácnosti vedené ženami, rodiny s více dětmi nebo seniory. Podporujeme je především distribucí hotovosti," říká Mičkalová. "Peníze lidé využívají na nákup potravin, opravu přístřeší, zaplacení nájemného, zazimování obydlí, nákup paliva na topení nebo na zaplacení lékařského ošetření."


Zde jsou příběhy lidí, které jsme podpořili:

Chci mír, aby naše děti mohly studovat

Bíbí Hamída utekla se svou šestičlennou rodinou z Maidán Wardaku do Kábulu kvůli bojům. Podařilo se jim vzít si s sebou jen nejnutnější oblečení. "V tuto chvíli nejvíce potřebujeme matrace, nádobí a oblečení," říká dvaatřicetiletá Hamída. "Z hotovosti zaplatíme účet za elektřinu a nakoupíme potřebné potraviny, protože nám dochází." Bíbí Hamída říká, že pokud budou k dispozici pracovní místa, nebude taková podpora již potřeba. Z budoucnosti má však velké obavy, zejména v chladných zimních měsících. "V zimě potřebujeme hlavně topivo," říká. A jaké je její největší přání? "Klid, aby naše děti mohly pokračovat ve vzdělávání a najít si dobrou práci."

Potřebuji práci, abych uživila rodinu

Paní Nadžíla má čtyři děti. Do Kábulu uprchly z provincie Bámján kvůli bojům a nedostatku pracovních příležitostí. "Nemohly jsem si s sebou nic vzít, sotva se nám podařilo zachránit holé životy," říká Nadžíla. "Bylo mi moc líto, že jsem musela opustit místo, kde jsem se narodila, ale zároveň se mi ulevilo, že se kolem už nebojuje," dodává. V současné době Nadžíla naléhavě potřebuje přístřeší, oblečení, potraviny a vybavení domácnosti. Peněžitou podporu od Člověka v tísni utratila za nákup potravin a zaplacení nájmu. "Jsem šťastná a vážím si vaší laskavé podpory, nicméně mé problémy se vyřešily jen částečně," dodává a naznačuje, že Afghánci nejvíce potřebují udržitelné projekty na vytváření pracovních míst. "Vystudovala jsem střední školu, jsem kvalifikovaná, potřebuji ale práci, abych uživila svou rodinu."

Pokud zaprší a vrátí se naděje na dobrou úrodu, vrátíme se, odkud pocházíme

Boje a sucho donutily padesátiletou Dunjáju a pět členů její rodiny uprchnout z provincie Bámján. Na cestu do Kábulu se jí podařilo vzít s sebou pouze koberec a několik matrací a polštářů. "Teď potřebujeme oblečení, jídlo, nádobí, přikrývky a hlavně práci," říká. Dunjá se o podpoře Člověk v tísni dozvěděla od zástupců komunity. Později její dům navštívil tým Člověka v tísni, aby provedl posouzení potřeb a připravil plány na rozdělení peněz. "Jsme moc vděční, že si teď můžeme koupit potraviny a léky," říká. "Můj manžel je nemocný, takže v současné době potřebujeme hlavně podporu na jeho léčbu." Největším přáním Dunjáji je, aby její dcera a syn našli dobrou práci. "Pokud se situace zlepší, bude pršet a vrátí se naděje na dobrou úrodu, vrátíme se tam, odkud pocházíme."

Nakoupím nějaký otop, abychom se mohli zahřát

Rodina Farzány Kódža Záde má osm členů. Z Kundúzu utekli kvůli válce a nedostatku pracovních míst. "Byli jsme rádi, že jsme utekli do bezpečí, ale později přišlo zklamání z života v chudobě a nezaměstnanosti," říká šestadvacetiletá matka. Říká, že měli štěstí, že vůbec přežili. Do Kábulu si ale s sebou nezvládli vzít nic. "Potřebujeme nějaké přístřeší, vybavení domu. Mám malé děti, takže v zimě hlavně potřebujeme mít čím topit." Nedávno její rodinu navštívil tým Člověka v tísni, protože byli vybráni pro peněžní podporu. "Peníze jsem použila na zaplacení nájmu a teď koupím palivo na topení. Je to velmi dobrá pomoc a doufám, že bude pokračovat," říká Farzána. "Chodila jsem do školy a můj manžel je truhlář, potřebujeme jen práci." Největším přáním Farzány je, aby měla s rodinou bydlení a aby její děti chodily do školy.

Všechny mé malé děti sbírají plasty na ulici

Paní Bíbí Ává je 65 let. Kvůli konfliktu je vysídlená a její osmičlenná rodina si s sebou kvůli bezpečnostní situaci nemohla nic vzít. "Potřebujeme hlavně jídlo, oblečení, vybavení domácnosti a podobné věci," říká. "Na začátku jsme nedostali žádnou pomoc, a tak jsem si vzala půjčku od banky." Za peníze od Člověka v tísni nakoupila pro rodinu potraviny. "Kvůli půjčce musím každý měsíc platit vysoké splátky. Situace je hrozná a každá pomoc je tak pro nás důležitá, i když úplně nestačí. Všechny moje malé děti prodávají plasty posbírané z popelnic na ulicích." A dodává: "Je to pro mě těžké. Upřímně řečeno, s prázdným žaludkem je velmi těžké cokoliv plánovat. Mým největším přáním je, aby se moje ekonomická situace zlepšila a já mohla posílat děti do školy."

Chci si najít práci a poslat bratra do školy

Třiadvacetiletý Ábedulláh uprchl z provincie Paktíja do Kábulu spolu se sedmi členy rodiny. "V Kábulu jsme už šest měsíců. Kvůli válce jsem přišel o dobytek, dříve jsem měl krávy a ovce. To nepostihlo jenom mě, většina lidí přišla o svůj majetek, dobytek, domy. Nejdřív jsem byl šťastný, že jsme vůbec přežili, ale začít nový život v těchto podmínkách je velice náročné."

Ábedulláh například říká, že zatímco všichni příbuzní se snaží podpořit svoji rodinu tím, že shání jídlo, stále je potřeba palivo na topení. "Jsem moc rád, že vaši kolegové přijeli tak vysoko do hor, kde žijeme, aby se na vlastní oči přesvědčili o naší situaci," říká Ábedulláh, nejstarší syn, který tvrdě pracuje, aby rodinu uživil. Jako lesnický učeň si přeje, aby se mohl zúčastnit nějakých odborných školení, najít si práci a poslat své mladší bratry do školy.

Pomoc Člověka v tísni lidem v Afghánistánu je možná díky štědré podpoře Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Humanitárního fondu pro Afghánistán, Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA), Aliance 2015, přispěvatelů do sbírky SOS Afghánistán a členů Klubu přátel Člověka v tísni.

20 let v Afghánistánu

Člověk v tísni zahájil svou misi v Afghánistánu v roce 2001 a za posledních 20 let pomohl statisícům Afghánců zajistit si obživu, postavit nebo opravit své domovy, školy a kliniky a vybudovat základní infrastrukturu, jako jsou silnice, elektřina a dodávky vody. Člověk v tísni klade zvláštní důraz na zlepšení využívání přírodních zdrojů a systémovou podporu zemědělství, včetně přímé podpory zemědělců.
Autor: Petr Štefan and Člověk v tisni Afghánistán

Související články