Školky s rodiči spolupracovat chtějí. Ale nevědí, jak na to...

Školky nejsou jenom hlídárny malých dětí, mají velký význam pro jejich socializaci, možnost učit se spolupráci, najít si svou roli v kolektivu a orientovat se v jiném, než domácím prostředí. Děti v nich potkávají své první kamarády mimo rodinu a nejbližší okolí, učí se řešit problémy bez pomoci rodičů a vnímat i jiné dospělé jako přirozené autority.

Předškolní výchova má pro malé děti velký význam tím spíš, pokud jim jejich rodinné prostředí z nějaké příčiny není schopno zajistit potřebný rozvoj jazykových nebo sociálních dovedností. Takové děti jsou označovány jako děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Co to ale vlastně znamená, a které děti to jsou?

Podle šetření, které se uskutečnilo v rámci projektu „Pojďte do školky!“, se učitelé, respektive učitelky (neboť v oslovených školkách pracují pouze dvě procenta pedagogů, mužů) neshodnou na tom, jak dítě sociálně znevýhodněné identifikovat. Průzkum se uskutečnil v období od července do listopadu 2013 ve 131 mateřských školách ve všech krajích České republiky, kromě hlavního města Prahy.

Většina dotázaných si myslí, že sociální znevýhodnění rovná se chudé, romské rodiny. Zároveň tyto rodiny označují za problémové a nemotivované ke vzdělávání dětí. Co ale děti chudých neromských rodičů, děti cizinců, děti s logopedickými problémy nebo děti se speciálními vzdělávacími potřebami? Umí si školky poradit s jejich problémy, nebo je jako problematické nevnímají?

Pojem sociálního znevýhodnění je širší a právě předškolní vzdělávání by mělo dětem, které potřebují větší podporu, pomoci kompenzovat případné nedostatky ještě před nástupem do školy, protože tam se pak rozdíly mezi dětmi už jenom prohlubují.

Bez komunikace to nejde

Přiznat si, že má jejich dítě nějaký problém či handicap může být těžké i pro samotné rodiče. Jedna z dotazovaných učitelek popisovala případ, kdy školka přišla na to, že dítě trpí Aspergerovým syndromem, aniž by o tom rodiče sami věděli. U jiného dítěte byl ve školce identifikován nervový problém, ale jeho matka to prý odmítala přijmout. Pracovat s dětmi, které vybočují, se dá jen velmi těžko, pokud funguje jen minimální, nebo vůbec žádná, spolupráce s rodinou. To si ostatně uvědomují i samotní učitelé, téměř pětina z nich by si přála absolvovat nějaký vzdělávací kurz zaměřený na komunikaci s rodiči.

Do českých školek nastupuje v posledních letech čím dál více dětí cizinců, jejichž rodiny nemají žádnou zkušenost s českým vzdělávacím systémem a pocházejí často z velmi odlišného kulturního prostředí. Malé děti obvykle neumějí dobře cizí jazyk, kterým pro ně čeština je, a ve školce proto nemusejí zpočátku rozumět, co se po nich chce. Většinou to neví ani samotní rodiče.

Nebývá obvyklé, aby školka iniciovala schůzky, kde by si mohla s rodiči vyjasnit vzájemná očekávání a vysvětlila jim pravidla, podle kterých se řídí režim dne ve školce. Nebo dokonce zjišťovala, zda se to slučuje s tím, co si přejí rodiče. Podobně individuální přístup by možná uvítali i rodiče českých dětí, neboť prostředí rodin se s novou generací liberalizovalo a tlakem učitelů na děti mohou vznikat mezi školkou a rodiči zbytečná nedorozumění.

Jenom nástěnka nestačí

Pro jednoduchost si základ dobré spolupráce s rodinou můžeme postavit na třech principech. Za prvé – rodiče jsou pro učitele partnery. Když se rodiče přijdou zeptat na své dítě, není třeba vykládat si jejich postoj hned jako kritiku. Školní prostředí bývá oběma stranami vnímáno jako uzavřené a rodiče v něm vystupují jen jako ti, kteří dítě do školky přivádějí a vyzvedávají ho z ní, případně se přijdou podívat na besídku. Přitom jsou to oni, kdo je zodpovědný za výchovu dítěte, a pokud chce školka něco skutečně ovlivnit, měla by v nich vidět spojence. Zájem obou stran je totiž stejný, maximální rozvoj dítěte.

S tím souvisí druhý princip spolupráce s rodiči, a tím je otevřená ­komunikace. O problémech je dobré mluvit hned od začátku a ideálně společně s dítětem. Podpoří se tak vnímání spoluzodpovědnosti za vzniklou situaci a podíl na jejím následném řešení.

Třetím principem, který podporuje komunitní rozvoj školního prostředí, je aktivní zapojování rodičů do chodu mateřské školky. Učitelé by se neměli bát dát rodičům dostatečnou možnost přispívat konstruktivními návrhy k případným změnám a rozhodovat o vzdělávání dětí ve školce.

S rodiči žádný problém nemáme

Ve výpovědích učitelek, během zmíněného šetření, se objevila řada protichůdných tvrzení, z nichž není úplně jasné, jak učitelé rodiče vnímají. Za největší přednost své školky označilo vzájemnou komunikaci s rodiči 64 % dotázaných a 46 % uvedlo, že důraz na vztahy s rodiči patří mezi nadstandartní aktivity školy. V odpovědích na otázku, co si učitelé myslí, že jim jde, se ale komunikace s rodiči vůbec neobjevila. Naopak 29 % jich uvedlo, že rodiče v nějakém smyslu vnímají jako problém a 33 % kritizovalo vliv rodiny na dítě.

Téměř tři čtvrtiny dotázaných odpovědělo, že spolupráce s rodinami je bezproblémová, zároveň 47 % učitelek si myslí, že rodiče o dění ve školce nemají zájem. Nabízí se vysvětlení, že mateřské školy se liší svým přístupem k rodinám žáků. Dokonce nejspíš i jednotliví učitelé a učitelky v rámci konkrétní mateřské školy. Vzhledem k tomu, že jen minimum školek se zapojuje do nějakého specifického vzdělávacího programu zaměřeného na rozvoj spolupráce rodičů a školy, je pro učitele komplikované určit, kam až, ve vztahu k rodičům a jejich angažmá ve školce, můžou zajít.

Vzdělávat se ve spolupráci rodiny a školy ale nepotřebují pouze učitelé, potřebují to i samotní rodiče. S tím jim však mohou učitelé pomoct. Příkladem dobré praxe mohou být takzvané rodičovské kavárny, ve kterých se učitel s rodiči sejde (ideálně na neutrální půdě) a formou řízené diskuse jim vysvětlí například, proč se ve školce využívají zrovna tyto konkrétní pedagogické postupy. Neformální setkání může pomoci odbourat vzájemné bariéry a otevřít prostor pro další spolupráci na výchově a vzdělávání dětí.

Článek vyšel v druhém čísle časopisu ZVONÍ, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!