Úřední šiml k sociální práci patří

Publikováno: 14. 5. 2021 Doba čtení: 9 minut
Úřední šiml k sociální práci patří
© Foto: archiv Kláry Šiftařové

Klára Šiftařová nastoupila do naší organizace v říjnu 2010 jako terénní sociální pracovnice pro Blovicko a Nepomucko. Dodnes vnímá terén jako skvělý začátek pro sociální práci. V současné době vytváří našim místním pracovníkům zázemí jako druhá administrátorka. Má doma s manželem pětiletého syna a dvouletá dvojčata, takže jí vyhovuje možnost práce z domova a online, kdy si může přizpůsobit pracovní režim rodině. A když náhodou nepracuje a děti spí, tak Klára… no to už se dozvíte v rozhovoru. 

Kdy jsi začala pracovat v Tísni?

Prvního října 2010. Pamatuju si to přesně. Asi tři týdny předtím jsem udělala státnice, deset dní po státnicích jsem se vdala a dva dny po návratu ze svatební cesty jsem podepisovala pracovní smlouvu. Měla jsem takové rušné září. Výběrové řízení jsem absolvovala ještě jako Podroužková a smlouva už byla na Šiftařovou.

A na jakou pozici jsi tehdy nastupovala?

Jako terénní sociální pracovnice na Blovicko a Nepomucko.

Měla jsi nějaké pracovní zkušenosti?

S terénem jsem žádné zkušenosti neměla, ale v sociální práci díky praxím na škole ano. Byla jsem na stážích třeba v TyfloCentru nebo ve Společnosti Tady a Teď. Tam jsem tedy konkrétně pracovala jako dobrovolnice asi 2 roky. Doučovala jsem a dokonce jsem na to téma psala diplomovou práci. Věnovala jsem se doučování cizinců. To bylo tehdy hodně aktuální.

A když ses věnovala dětem a doučování, nechtěla jsi raději pracovat zase s dětmi?

Ani ne. Terén je podle mě výborný začátek pro všechno. Jsi tam nucená načerpat velké množství informací, ze kterých se dá pracovně dlouho těžit. Je to výborná škola. S lidmi v terénu můžeš od A do Z řešit všechno. O to víc, když tam nemáš jinou službu, na kterou bys mohla odkazovat. A my tam byli vyjma pečovatelských služeb v podstatě jediná služba. Na získání rozhledu, informací to bylo skvělý, fakt šikovný. Navíc mám pocit, že v terénu si nejvíc můžeš dovolit být autentická, klientům můžeš spousty věcí říct šetrně, ale upřímně, a to mi vyhovovalo. Zároveň můžeš pomoci zlepšit jejich situaci, pokud o to stojí, a ten vztah je potom hodně partnerský a rovnocenný. Navíc tam nefigurují primárně děti, nejsnáze můžeš následovat potřeby klientů bez zásahů nějakých dalších organizací. Třeba v případě rodin s dětmi je tam často dohled OSPODu, už musíš sledovat zájmy těch dětí dle představ někoho dalšího a to není vždycky v souladu s tím, co chtějí nebo můžou udělat rodiče. V tom je terén svobodnější a dovolí ti být partnerem.

Nastoupila jsem do terénu do úplně nové lokality

Zkus mi popsat, jaká ta práce tehdy byla.

No byly to nový lokality a já tam byla jako pracovnice úplně sama. Teprve se ladily kanceláře, kde budou, jak to bude, lidi o naší službě neměli ani potuchu. Součástí byla spousta komunikace s úřady, obě ORP, kde jsem působila, jsou poměrně malá, nejsou tam velká města. Lidé, se kterými jsem spolupracovala, byli rozeseti po celém ORP zpravidla po vesnicích, takže to znamenalo hodně ježdění. Nejsou tam vyloučené lokality, spíše tam bylo hodně nízkopříjmových rodin a zadlužených rodin, které bylo potřeba vyhledávat. Ale zase tam byla dobrá domluva s úřady. Vycházeli nám vstříc, považovali si toho, že tam působíme, protože služeb tam bylo málo a lidé by jinak museli dojíždět do Plzně. Ale dobrý vztah s úřady má samozřejmě zase jiná úskalí, protože pak mají úředníci občas pocit, že se z tebe stane jejich prodloužená ruka a budeš vlastně klienty tlačit někam, kde by být podle názoru někoho jinýho měli. To tě naučí udržovat přátelské vztahy, ale nezrazovat důvěru klientů. To byla zkušenost, která se mi později v jiných službách dost hodila.

A s ostatními kolegy z pobočky jsi byla v kontaktu?

No pobočka v Plzni byla rozdělena na Plzeň a Plzeň venkov, což jsem byla i já. Ale fyzicky jsem v Plzni na kanceláři moc nebyla, spíš jsem byla v lokalitách stejně jako ostatní holky z „venkovských“ lokalit. Byla jsem hodně odkázaná sama na sebe. Samozřejmě jsem kdykoliv mohla zavolat své koordinátorce nebo kolegyním, ale nejčastěji jsem si musela pomoct sama, protože jsem tam zkrátka sama byla a některé věci bylo potřeba řešit hned.

V čem byl podle Tebe největší rozdíl oproti dnešku?

Zdá se mi, že je to dnes všechno líp zasíťovaný. Je víc zdrojů financování, což umožňuje, že v řadě lokalit je třeba víc služeb, ta péče o klienta je komplexnější. Ale já do těch služeb teď ze své pozice moc nevidím.

A jak ses od terénu dostala k administrativě?

No místo terénu jsem po čase začala pracovat s pachateli trestné činnosti. Pak jsem šla na jaře v roce 2015 na rodičovskou dovolenou a vrátila jsem se do práce v roce 2018. Začala jsem pracovat v rámci sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi na Rokycansku. A jak to tak bývá, tak záhy jsem opět odešla na mateřskou. Zpátky jsem se vrátila na částečný úvazek letos, právě jako administrátorka.

To ses vrátila poměrně brzy. Co Tě vedlo k tomu, že ses nevracela do přímé práce, ale do administrativy?

Mám doma pětiletého syna a k tomu dvojčata, kterým jsou čerstvě dva roky. To není ideální situace, kdy by se člověk mohl vracet do přímé práce a ještě na zkrácený úvazek. Naopak jsem ráda, že jsem dostala možnost vrátit se právě jako administrátorka, protože je to mnohem flexibilnější v tuhle chvíli, mám na děti víc času, než bych měla v přímé práci s lidmi. Dá se to dobře skloubit.

Online zaučování v práci má své plusy i mínusy

Co máš tedy na starosti?

Jsou to hlavně nákupy kancelářských potřeb, techniky, docházky, přidělení pracovníků na projekty, ale taky počítače, které zapůjčujeme do rodin s dětmi, nebo pomoc s cesťáky. Celkově je to hodně o spolupráci s druhou administrátorkou Naďou Junkovou.

Nastoupila jsi zpět v době nouzového stavu a mimořádných opatření kvůli koronavirové pandemii, jak se v takové době dá zaučit v práci, kterou vůbec neznáš?

Já se s Naďou znala z doby, kdy jsem pracovala s rodinami s dětmi. To hodně pomohlo, byla jsem ráda, že jsme obě trochu věděly, co od sebe čekat a znaly se z toho offline světa. Zaučování probíhalo online. Podle mě je to zdlouhavější. Nevidíš ty věci přímo, nekoukáš druhému pod ruce, sdílíš si vzájemně obrazovky a píšeš si poznámky a doufáš, že je nikde neztratíš. Ale hodně to ulehčilo to, že jsme se s Naďou znaly. Výhoda taky byla, že jsem tu práci znala z pozice pracovníka.

Bylo to online zaučování i v něčem dobré?

Ve spoustě věcí. Časově si to přizpůsobíš, jak potřebuješ. Mám na starosti agendu, která musí být hotová v určitý čas nebo časový úsek, ale jestli ji dělám ráno nebo večer je jedno. To je s malými dětmi skvělý. Můžeš dělat práci, když jdou spát. Ta flexibilita je tam velká. Navíc už dneska uděláš spoustu věcí i z chytrých telefonů. Líbí se mi, že se tenhle způsob komunikace v práci zlepšil. Vždyť s kamarády taky často komunikuješ přes různé programy nebo aplikace, tak je přirozené, když máš i možnost v práci s kolegy komunikovat přes chaty. Hodně to usnadňuje. Vlastně je trochu paradoxní, že jsou teď pracovníci dosažitelnější skrz všechny komunikační kanály, než když byli v kancelářích. Ale beru to z pozice administrátorky vůči pracovníkům, nemám na mysli ve vtahu k lidem, se kterými pracují, to je zas něco jiného. Práce s klienty teď musí být o hodně náročnější.

Takže to má své plusy i mínusy.

Jasně jako všechno. Byli jsme zvyklí se vídat, všechno bylo offline, vážili jsme si možnosti home office. Teď najednou vidíš lidi jen online, z home office bys ráda vyrazila do kanceláře, místo vaření doma bys ráda zašla na oběd s kolegy. Ale zkrátka je to tak a každý z nás se musí přizpůsobit. Nemá smysl se tím zaobírat, můžeme doufat, že se situace změní a že se změní k lepšímu.

Jsem typ, který dodržuje termíny

Když teď vidíš administrativu z druhé strany, přiznej se, dodržovala jsi jako pracovník termíny, nebo jsi byla z těch, kdo čekají na několikátou urgenci?

Já byla vždycky typ, který dodržoval termíny. Mně když se dá termín, tak udělám vše, abych ho dodržela a „nelízala“ ten konec termínu. Spíš je pro mě někdy trochu náročné se smířit s tím, že ne všichni to mají takhle.

Jak se smiřuješ s tím, že když dáš termín, tak ne všichni ho dodrží? Že některé lidi musíš opakovaně urgovat?

Mám doma 3 malé děti, mám spoustu trpělivosti :-) A naučila jsem se trpělivosti i díky práci s lidmi, kteří jsou jiní než já. Myslím teď v tom terénu, ale i v ostatních službách. Když s nimi pracuješ dlouho, trpělivost se pomalu buduje. Taky se tou prací buduje tolerance ke spoustě odlišností. Je spousta lidí, kteří jsou jiní než ty – mají jinou výchozí situaci, pocházejí z jiného prostředí, hodně tě to naučí. Musíš se to naučit respektovat. Navíc díky tomu, že jsem sama pracovala v přímé práci, jsem si vědoma toho, že je to práce náročná, a chápu, že pro pracovníky jsou důležitější klienti, se kterými pracují, než ten „úřední šiml“. Druhá věc je, že ten „úřední šiml“ tam zákonitě musí být, že to bez něj nejde. Ale chápu, že mají kolegové a kolegyně tendenci tohle odkládat, když je málo času. Práce s klienty se odkládá hůře.

Takže jsi s tím smířená?

Ne úplně. Přála bych si, aby se pracovníci snažili najít harmonii v tom, že věci lze odkládat jen do určité doby. Aby pochopili, že i po nás ty věci někdo chce, že to má nějaký smysl, že to k něčemu potřebujeme. A taky že ty věci za ně nemůžeme udělat my. Můžeme jim pomoct, ale udělat to za ně většinou nelze.

Váhala jsi, jestli se vrátit do Tísně nebo si hledat jiné zaměstnání u jiného zaměstnavatele?

Já jsem věděla, že se v současné době nemůžu vrátit do přímé práce kvůli dětem, které jsou ještě hodně malé. Na druhou stranu je tady přátelská atmosféra a celá organizace je specifická tím, že tady lidi mají zájem o situaci druhých, nejen lidí, se kterými pracují, ale i kolegů. To pro mě byla výhoda a důvod se vracet. Brala jsem to tak, že pokud to bude jen trochu možné, tak se vrátit chci. Normálně bych šla do práce až za rok a možná bych právě kvůli dětem zkoušela hledat něco jiného než přímou práci, pravděpodobně třeba v administrativě. Ale když přišla nabídka dělat administrátorku v Tísni, neváhala jsem. Díky tomu jsem začala dělat něco trochu jiného, což jsem chtěla, ale furt v prostředí, které znám. Vlastně si myslím, že Tíseň je dobrý zaměstnavatel a když máš děti, platí to dvojnásob.

Je něco, co ráda děláš, když zrovna neběháš kolem dětí a nepracuješ?

Já strašně ráda čtu, to fakt miluju. Já bych se strašně akutně potřebovala naučit odložit nedočtenou knížku. Když si začnu číst knížku, jsem schopna ji číst do 5 do rána, dokud ji nedočtu. A je jedno, jestli má 500 nebo 800 stránek, nejsem schopna to odložit a jít spát. Strašně mě to baví. Vlastně se snažím moc nečíst, abych se vyspala, ale třeba dvě knížky týdně přečtu.

Tak to musíš číst úplně všechno, na co narazíš, když máš takovou spotřebu knih.

To je pravda. Čtu v podstatě všechno kromě novin. Třeba fantasy knížky, thrillery, ale zkousnu i červenou knihovnu, když na to přijde. Teď jsem začala číst hodně detektivky jedné autorky. Má příběh rozdělený do sekcí, a to se dobře přestává alespoň na konci sekce. Dřív jsem dělala i to, že jsem chodila po baráku a četla, to ale s dětmi už nejde :-)

Autor: Tereza Králová

Související články