"Už méně žen tady věří, že pokud je muž mlátí, znamená to, že je miluje."

Alena by si přála, aby se lidé navzájem respektovali. Taková normální věc, povíte si možná. Otázka lidskosti a slušného vychování. Z každého jejího slova zaznívá jakási naděje; přirozená, neotřesitelná víra v to, že se věci mohou zlepšit. Přitom si prošla velmi náročným obdobím, kdy si ji kvůli její práci v Informačním a právním centru vyhlédla KGB. Tak dlouho tlačila na její rodinu a děti, až se Alena rozhodla spolu s nimi svůj rodný Tiraspol, hlavní město Podněstří, opustit. Dnes se dál angažuje v občanských iniciativách v rámci brněnského spolku Nesehnutí.

Olga, přísnější a ráznější z obou žen, dosud působí v Rybnici, padesátitisícovém průmyslovém městě na východě, kde vede Informační a právní centrum Vialex. Jako psycholožka pomáhá ženám, které se setkaly s domácím násilím, a kromě jiného spolupracuje s misí OBSE v moldavském Kišiněvě. 

Co vnímáte jako největší problém Podněstří?

Olga Purakhina:

To, že jde o mezinárodně neuznaný region, způsobuje v životě obyčejných lidí celou řadu obtíží. Věci, které tady považujete za zcela samozřejmé, jsou v Podněstří problém. Například jde o dokumenty: lidé se žení, rodí se jim děti a rozvádějí se de facto, ale de iure to není nikým uznáno. Pokud to chcete nějak legalizovat, čeká vás velmi složitý proces.

Pokud se člověk narodil až v roce 1992 a později (rok, v němž v Podněstří probíhal ozbrojený konflikt - pozn. ed.) a už nemá rodiče, tak může mít pouze podněsterské občanství. Což ale znamená, že ho nikdo jiný než podněsterské autority jako občana neuznává. De iure neexistuje a je v jakémsi limbu. Proto nemůžou získat věci, které jsou základním právem pro většinu lidí. A další maličkosti. Třeba je těžké vést jakékoliv podnikání, protože se musíte registrovat v Moldavsku, a tím pádem máte na všechno dvojité zdanění. Nebo SPZ na autě - když jedete s podněsterskou espézetkou, tak nemůžete nikam dál, než do Moldavska a malý kousek na Ukrajinu.

Alena Marchkova:

Pokud necháme stranou geopolitickou situaci, která nezáleží na obyčejných lidech, pak jako největší problém vnímám neustálé ponižování lidské důstojnosti, což se děje na každé úrovni, a to, že jsou na to tady lidé zvyklí. A strach. Všudypřítomný, neustálý strach, že pokud lidé změní svůj život, něco špatného je potká. Lidé se bojí, že se může opakovat vojenský konflikt, který mnozí zažili (válka v Podněstří se odehrála v roce 1992 mezi ozbrojenými silami Podněstří, podporovanými ruskou armádou, a moldavskou armádou; zemřelo asi 1000 lidí - pozn. ed.). Když se s lidmi bavíte o možnostech změny, říkají: ano, my žijeme špatně, ale nejdůležitější je, aby tady nebyla válka.

Stálý strach brzdí rozvoj. Lidé by společnost možná chtěli nějak rozvíjet, ale prostě se bojí, co kdyby náhodou. Je to zároveň tak trochu zakonzervované myšlení Sovětského svazu: pokud se budu o něco pokoušet, tak za mnou přijdou a co když pak budu mít problémy v práci, co když budou mít mé děti problémy ve škole… a tohle “co když” paralyzuje lidi, odrazuje je od toho, aby dělali změny.

Dále jsou tu ekonomické důvody. V Podněstří všechno patří velkému monopolu, Šerifovi, který nedovoluje lidem cokoliv vlastního rozvíjet. (Šerif je společnost propojená s lokálními politiky, které patří naprostá většina soukromých podniků - čerpací stanice, supermarkety, televize, vydavatelství, stavební společnost, reklamní agentura, továrna na alkohol, pekárny, síť mobilních telefonů i místní fotbalový klub FC Šerif - pozn. ed.). V situaci, kdy se nemohou věnovat vlastnímu podnikání, jsou naštvaní a odjíždějí a hledají místo někde jinde, kde se mohou uplatnit.

Pak je tu ještě další, vedlejší problém, a to je šíření ruského světonázoru, jakéhosi módu tradičních hodnot, například pravoslavných, ačkoliv podle ústavy je Podněstří sekulárním státem. To nás také brzdí ve směřování k rozvoji a modernizaci.

Obě v Podněstří dlouhodobě usilujete o posun k lepšímu. Aleno, vy jste vedla Informační a právní centrum Apriori v Tiraspolu, které díky vašemu vedení vyrostlo ve významnou instituci na poli občanského vzdělávání. Dosud pomáhá zvyšovat povědomí o demokracii a lidských právech. Co konkrétně děláte?

Alena:

V rámci našeho Klubu 19, kterému bylo letos 5 let (součást Informačního a právního centra Apriori, platforma pro nezávislou kulturu, více ZDE - pozn. ed.), pořádáme různé vzdělávací aktivity zaměřené na rozvoj kritického myšlení mezi lidmi. Pořádáme informativní výstavy, diskuse a debaty, promítáme dokumentární filmy, organizujeme workshopy - všechno, co lidi učí kriticky přemýšlet a respektovat lidi kolem sebe takové, jací jsou. V rámci kulturních a vzdělávacích akcí se snažíme šířit občanskou osvětu.

Navíc se snažíme podporovat další iniciativy, aby lidé sami pořádali akce. Klub jim k tomu poskytuje zázemí. Chceme, aby se nebáli, že je kvůli tomu někdo odsoudí, aby měli možnost a byli schopni vyjádřit svůj názor svobodně.

To všechno se odehrává v hlavním městě. Olgo, jak moc je situace v Rybnici jiná oproti v Tiraspolu?

Olga:

Rybnice je trochu depresivnější region než Tiraspol. Je to periferie a pro mladé je tam méně možností se nějak realizovat. Lidé pracují buď ve státních službách, nebo ve společnostech, které patří Šerifovi. Ti, kteří alespoň nějakou práci mají, se jí drží zuby, nehty. Mají sice drsné pracovní podmínky, ale mají aspoň něco.

Nevím, jaká je situace v Tiraspolu, nebývám tam tak často, ale z Rybnice odchází ohromné množství lidí. To se projevuje i v tom, že se výrazně zlevnily nemovitosti. Když půjdete večer v Rybnici okolo velkého paneláku, uvidíte často svítit jen pár oken. Zbytek je opuštěný.

Aleno, vy jste musela před rokem a půl opustit Podněstří, protože na vás vyvíjela tlak místní KGB. Jak se to projevovalo?

Alena:

Nechci zacházet do detailů, ale ano, museli jsme kvůli tlaku KGB Podněstří opustit. Nebyl to přímý tlak, že by někdo přišel a řekl “kvůli tomu, co děláte, budete zadrženi, protože máme ten a ten zákon”. Byl to spíše psychologický nátlak na mě, na mé děti a rodinu, který vytvořil takové podmínky, že už jsme nemohli dále v Podněstří zůstat a museli jsme odjet.

Víte, když se člověk rozhodne jít do práce v neziskovém sektoru, nebo do nějakého občanského aktivismu, tak je to jeho osobní rozhodnutí. Já jsem se rozhodovala, zda se smířím s tím, že se mě stát snaží umlčet, že nemohu vyjadřovat svůj názor, anebo zda proti tomu budu bojovat. Byla jsem připravená za tuto svou volbu nést zodpovědnost - ale když za mou práci a má rozhodnutí nesou následky mí blízcí nebo mé děti, když za to nese nějaký díl zodpovědnosti můj syn - to pro mě bylo velmi těžké. 

Olgo, jako psycholožka se věnujete se mimo jiné tématu rovnosti pohlaví. Jak velký je to v Podněstří problém a jak na to místní lidé nahlížejí?

Olga:

Myslím, že situace s rovností pohlaví v Podněstří je víceméně stejná, jako ve zbytku postsovětského prostoru. Problém je, že je spojena přímo s genderovou diskriminací. Žena nebude protestovat, když se po absolvování vysoké školy bude ucházet o zaměstnání, a práci jí dát odmítnou s tím, že je žena, takže se záhy vdá a bude rodit děti, a proč by tedy oni měli svůj čas věnovat jí. To je tady viděno jako normální.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Vezměme si naši organizaci (Informační a právní centrum Vialex - pozn.ed.), která je lidskoprávní a není pro Podněstří typická: mým kolegyním, které jsou vdané a mají děti, trvalo docela dlouho, než se jim podařilo vysvětlit svým manželům, že jezdit na pracovní cesty je v pořádku, a že se opravdu nic nestane a svět se nezřítí, když děcko zůstane na chvíli se svým vlastním otcem.

Povím ještě jeden příběh, na kterém je to vidět: jedna z mých kolegyň šla do školky pro své dítě a vychovatelka se jí zeptala: “a co že vy tak často jezdíte pryč?” A: “Chudák váš táta!” Ale předtím byl její manžel půl roku na cestě v zahraničí, a to se považovalo za normální. 

Jak velký problém je v Podněstří domácí násilí? Mluví se o tom?

Olga:

Mluví se o tom málo. Ale situace se trochu zlepšuje a vidíme to i na našich klientkách, které za námi začínají přicházet třeba už před rozvodem. Svěří se nám, že jedním z důvodů rozvodu je to, že manžel ty ženy mlátí. Už je méně žen, které věří – v ruštině existuje takové rčení – tomu, že “pokud tě mlátí, znamená to, že tě miluje”. Pokud se ale bavíme o procentech, můj odhad je, že si 90 % žen v Podněstří si prošlo nějakou formou útlaku, počítaje v to kromě fyzického domácího násilí i psychologický tlak. Je důležité, že mají ženy možnost své zkušenosti sdílet. Už to jim ve společnosti, kde se o tom příliš nemluví, může hodně pomoci.