Zpřístupňujeme vzdělání dětem v Sýrii: „Chci žít lepší život, než je ten tady v táboře."

Některé děti se narodily na začátku války, nebo byly příliš malé a do školy nikdy chodit nezačaly a pak jsou tu miliony dětí, kterým válka školní docházku přerušila. Mnohdy úplně navždy.

„Před válkou jsem byl moc malý a pak už okolo žádné školy nebyly. Teď mi je patnáct a v první třídě mezi malými dětmi bych si připadal nevhodně," říká Mahmud, který žije s rodiči v uprchlickém táboře na severu Sýrie a navštěvoval centrum pro děti, které Člověk v tísni v táboře založil.

„Měl jsem rád naše učitele, učili jsme se číst, past, počítat a zároveň jsme si hráli a učili se věci o životě. Miloval jsem hry, které jsme tam hráli a kterými jsme si procvičovali paměť,” vypráví Mahmud.

Kvůli probíhajícím bojům děti postupně přestávaly do školy chodit. Nebylo to bezpečné, nebo jejich rodiny musely z domova utéct a hledat bezpečnější místo pro život. To je případ i Wafy, mladé dívky, která žije ve stejném táboře jako Mahmud.

„Do školy už nechodím. Vychodila jsem první a druhou třídu, než jsme museli opustit naší vesnici," vysvětluje Wafa, pro níž dětské centrum představovalo místo, kde si našla nové kamarády a mohla tam s nimi trávit čas. „Byla to pro mě příležitost dostat se ven ze stanu. Naučila jsem se číst, psát a s dalšími dívkami jsme často hrály třeba badminton,” říká.

Důvodů, proč děti do školy nechodí ani jedenáct let po začátku konfliktu, je několik. Násilí nadále eskaluje, lidé stále žijí ve vysídlení a kvůli narůstajícím cenám se prohlubuje chudoba. Na obnovu syrského vzdělávacího systému navíc není dostatek prostředků a kapacit.

Problémy související se vzděláváním řešíme komplexně, v táborech pro vnitřní uprchlíky proto zřizujeme místa pro děti od 5 do 17 let, kde se jim kromě hodin čtení, psaní a matematiky, dostává i podpory v oblasti psychického zdraví.

„Dětem se v tomhle věku formuje osobnost a my jim pomáháme posilovat sebedůvěru a nabízíme jim nové možnosti, jak trávit čas. Přináší jim to radost,” popisuje Amani a její kolega Jasser ji doplňuje: „Zaznamenal jsem u spousty dětí výraznou proměnu. Ty, které předtím neuměly číst ani psát, toho teď spoustu umí, ale hlavně je to baví. Mají disciplínu, chtějíj se zlepšovat, překonávat překážky a už také vědí, jak se chovat v situacích, které je v životě mohou potkat. I jejich rodiče si přáli, aby tento náš vzdělávací projekt trval déle. Považuji to za velký úspěch.”

Vidět děti, které si dříve nemohly hrát ani se učit, dělá Jassirovi radost. Má pocit zadostiučinění, když vidí, že si děti berou zpět to, co jim konflikt ukradl.

Pro Amani je jednou z nejsilnějších vzpomínek slavnostní zakončení "školy". „Děti si celou ceremonii nacvičovaly a byly nadšené, že je uvidí jejich rodiče," říká Amani a dodává : „Když jsme dětem předávali vysvědčení, jedna z dívek se rozplakala, že škola končí. Chtěla sem dál chodit."

Pro lidi žijící v táboře mají velkou roli také rodičovská setkání, která se v centrech pro děti konají. „Diskutovali jsme o různých tématech, jako například jak přistupovat k dětem různých věkových skupin a jak je motivovat. Účast rodičů na těchto setkáních byla vysoká," říká Amani.

Do jednoho z dětských center chodila v táboře i čtrnáctiletá Salha. Než se svou rodinou musela před boji utéct z domova, vychodila první třídu. Pokračovala pak ve vyučování i v táboře a v centru Člověka v tísni se doučovala, aby jí to ve škole lépe šlo. „Moc se mi tam líbilo. Hráli jsme si, naučili se spoustu věcí a já se zlepšila ve škole. Chci se stát lékařkou. Myslím, že to je nejdůležitější a nejlepší povolání v naší společnosti. A já chci být nejlepší. Chci žít lepší život než v tomhle táboře," říká Salha, která teď chodí do nové střední školy ve vedlejší vesnici.

Děkujeme Švýcarské agentuře pro rozvoj a spolupráci (SDC) za finanční podporu, díky které jsme během posledního cyklu mohli podpořit Salhu, Mahmuda, Wafu a dalších 1870 dětí v celkem šesti centrech na severu Sýrie.