Současnou absenci praxe vnímám na učňovských oborech jako zásadní problém

Co jsi studovala, že Tě to zaválo do Plzně?

Studovala jsem grafický design na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček. Chtěla jsem se grafickému designu věnovat i dál, ale na Fakultě designu a umění v Plzni mi vysvětlili, že tudy moje cesta asi nepovede. Nevyšly mi přijímačky, já ale byla odhodlaná to za rok zkusit znovu. No a na ten přechodný rok jsem se upíchla na Pedagogickou fakultu na výtvarný obor. Během prvního semestru jsem si musela vybrat druhý obor, nebylo totiž možné se věnovat jen výtvarce. Objevila jsem dramatickou výchovu a přišlo mi, že by to mohla být zábava a že ten rok s dramaťákem zvládnu. No a nakonec jsem to za rok na design už vůbec nezkoušela a kvůli dramaťáku na té škole zůstala.

Věnovala ses dramatické výchově, když jsi skončila školu?

Začala jsem učit už během studií, což mě hodně ovlivnilo. Díky dramatické výchově jsem se napojila na kulturní centrum Moving Station, které se tehdy nově po rekonstrukci otevíralo a kde jsem začala dobrovolničit. Později jsem tam pracovala za barem a nakonec skončila v Dramacentru, nejdřív jako lektorka a později jako koordinátorka. To jsem rok vedla jako záskok za mou kolegyni, která byla tou dobou na mateřské dovolené.

A působíš tam ještě teď?

Kvůli současným opatřením to je teď těžké, působím zde ale pořád jako lektorka dramatického kroužku a společně s kolegyní Evou Gažákovou jako organizátorka soutěžních přehlídek amatérského divadla pro Plzeňský kraj, které mám tu čest pořádat již třetím rokem.

Kdo kroužek navštěvuje, pro koho je určen? A má nějaké zaměření?

Chodí tam děti tak od 10 do 15 let. Za dobu své praxe jsem učila na ZUŠ v Rokycanech, na ZUŠ Chválenická a ve Starém Plzenci. Všude jsem měla mladší děti a pomalu jsem zjišťovala, že tahle věková kategorie mi úplně nevyhovuje. Když jsem se přesunula jen na Moving Station, začaly se mi ozývat právě děti z předešlých kroužků, že by rády chodily dál. Takže za mnou dojíždějí právě do Dramacentra a už jsou starší, což je super. Nějak se mnou vyrostly a můžeme dělat na zajímavějších tématech. A co se týče zaměření kroužku, tak to jde hodně ruku v ruce se zájmem lektora. Já osobně mám ráda základy improvizace, například se inspiruju daným dnem. Třeba na ulici vidím hádající se lidi a po dětech na kroužku pak chci, aby si to představili a vložili jim slova do úst podle sebe, scénku pak rozvíjíme a rozehráváme dál.

Věnuju se kariérnímu poradenství v Plzni a na Rokycansku

Od kdy pracuješ v Tísni a kde Tě najdeme?

Od prosince 2019. Částečně působím v Plzni a částečně na Rokycansku. Mám rodiny i z odlehlejších částí Plzeňského kraje, ty za mnou ale po většinu času dojíždějí do Plzně. I když teda nemám problém jet i já za nimi.

A čemu konkrétně se věnuješ?

Dělám kariérní poradenství. Pracuju s mladými lidmi ze sociálně znevýhodněného prostředí od 14 let výše. Nejstarším je teď 20. U mě konkrétně jsou to hodně děti a mladí z pěstounských rodin, případně rodiny, které nás kontaktovaly skrz Orgán sociálně právní ochrany dětí nebo prostřednictvím školy. Často jde taky o děti z rodin, kde působí moji kolegové v rámci jiných našich služeb.

Co si mám pod kariérním poradenstvím představit, co s nimi řešíš?

Ono je těžké mluvit o tom, co bylo kariérní poradenství před pandemií a během ní. Já v podstatě nezažila pracovně to, jak to bylo před ní, protože sotva jsem se zaučila a začala pracovat samostatně, přišel v březnu 2020 nouzový stav. V něm se hodně dostala do popředí škola a doučování, protože to bylo to zásadní, s čím bylo potřeba pomoct. Asi nejčastěji se s mladými lidmi potkávám na začátku jejich hledání střední školy, kdy se naše síly propojí. Případně pak v době jejich nástupu na střední školu. Takže je to hodně o výběru školy, později pak o samotném doučování. Některé studenty, kteří prospěchem a absencemi splňují nastavené podmínky, podporujeme díky spolupráci s nadací Albatros formou retrostipendií. Kromě toho se taky hodně zaměřujeme na zaměstnání, dáváme dohromady životopisy, vyhledáváme pracovní nabídky, nebo na trávení jejich volného času.

Doučuješ Ty sama nebo Ti s tím někdo pomáhá?

Naštěstí spolupracuji s dobrovolníky, kteří mi obrovsky pomáhají. Bylo období, kdy jsem dělala doučování především sama, protože dobrovolníci nebyli. Bohužel to zabírá spoustu času a já pak nemám čas věnovat se jiným věcem a navíc z učitelství jsem odešla a najednou učení zase tvořilo velkou část mé práce. Dobrovolníci mi umožňují zaštítit mnohem víc dětí. Navíc jsou častěji vzdělanější v daném předmětu než já, a tak můžou dětem poskytnout kvalitnější vysvětlení látky.

A jak doučování a dobrovolnictví vypadá teď s ohledem na všechna ta opatření a omezení?

Je to dobré v tom, že se ukázalo, že spoustu práce můžeme udělat z domova. Že se dá třeba doučovat na dálku a že není potřeba hledat dobrovolníka z Plzně, ale že můžu využít kohokoliv z jakékoliv části republiky. Díky navázání spolupráce s vysokými školami se teď ozývají studenti, kteří nám pomáhají s doučováním a mají to jako uznatelnou praxi do školy. Je to taková příjemná „knihovna dobrovolníků“ v rámci celé republiky. Mohou pomáhat tam, kde je to aktuálně potřeba. Otázkou ale je, jestli dobrovolníci vydrží. Jakmile se začneme všichni vracet z domovů do měst, obchodů, restaurací a k prezenční výuce na vysokých školách, řada lidí nebude mít čas, a možná nebude právě čas doučovat.

Takže je online doučování vyhovující, akorát by bylo potřeba, aby dobrovolníci vydrželi dlouhodobě?

Rozhodně potřebujeme dobrovolníky, kteří u nás budou působit dlouhodobě a neskončí po pár měsících. Jasně že se může stát, že dobrovolník zjistí, že si třeba s dítětem nesedne, ale to není důvod k ukončení spolupráce. Když to zjistíme, můžeme to změnit a dobrovolníkovi přiřadit jiné dítě. V praxi takto fungujeme normálně a občas se stane, že když momentálně nemáme pro dobrovolníka uplatnění, propojíme ho s jiným kolegou a ten s ním ve spolupráci pokračuje dál. Aspektů, proč dobrovolník bude chtít ukončit spolupráci, je hodně, ale když už do toho jde, bylo by fajn, kdyby na to měl čas dlouhodobě. A co se týče online doučování, jestli je to vyhovující… Rozhodně přináší svoje pozitiva. Ale zároveň nám někteří dobrovolníci právě u starších dětí působí jako mentoři a to online moc nejde. Když doučuješ přes počítač, doděláš úkol a prostě ho vypneš. Když doučuješ offline někde doma nebo v kanceláři, tak si po úkolech posedíš, dopiješ čaj, bavíš se i o něčem jiném, než je škola, reaguješ na to, co to dítě dělá nebo říká. I proto se snažím, pokud to jen trochu jde, potkávat se a komunikovat i v této době s dětmi venku a nejen online. S jednou slečnou jsme teď nachodily asi 12 kilometrů, s jiným klukem zase chodíváme venčit psa. Je to víc přirozené a víc si toho stihneme říct, kolikrát zabrousíme i do citlivějších témat, než bychom zabrousili přes webkameru. A tohle je potřeba, aby se vrátilo a aby bylo třeba i více dobrovolníků, kteří by měli o mentoring zájem a nevadilo by jim se s dětmi potkávat i nad rámec domácích úkolů.

Mentorem může být v podstatě kdokoliv

Co si pod mentoringem mám tedy představit?

Jedná se o vztah dvou osob, například třeba právě dobrovolníka a mladého člověka, během kterého dobrovolník předává svoje zkušenosti, pomáhá mu najít nějaký vlastní směr. Lidé se ale mentoringu, navíc v této věkové kategorii, často zaleknou. Přitom já to mám třeba opačně. Tahle věková kategorie mě hrozně baví. I když je to někdy náročné, tak je to zároveň často vtipné a zábavné. Fungujeme na kamarádské bázi, kdy se bavíme o věcech, které ti mladí lidé kolikrát nemají s kým jiným probírat.

Kdo může být mentorem?

Kdokoliv! Je jedno, jestli je to mladý člověk nebo paní v důchodu. Není tam věkový ani jiný limit. Důležité je, aby si s tím dotyčným mladým člověkem sedli. Na ničem jiném nezáleží.

Mluvila jsi o tom, jaká pozitiva ale i úskalí přináší online dobrovolnictví. A jak to vnímáš u těch dětí?

To je u každého hodně individuální, protože prostředí u každého z nich je individuální. Pracuji s 11 mladými lidmi a je to 11 příběhů. Ale hodně se tam momentálně potkává téma izolace, ztráta jakéhokoliv režimu, běžného fungování. V tom mám o ně velký strach. Vidím to sama na sobě, jak je celá ta situace těžká. Mají online vyučování a někteří u toho spí, jsou v pyžamu, leží v posteli. Navíc hodně z nich je na učňovských oborech a tam řešíme chybějící praxi. Víš, je blbý, když nebudou umět gramatiku, ale mnohem horší je ta absence režimu a praxe. To je podle mně velký problém. Chybí jakákoliv socializace, fungování v kolektivu, a to se hodně rychle zapomíná a dlouho se to učí.

Jak to s tou praxí tedy funguje?

Ve škole se jim snaží zadávat nějaké praktické úkoly. Třeba na oboru kuchař mají za úkol uvařit polévku a pak ji vyfotit. Prodavači zas měli sbírat obaly od různých potravin a sledovat složení, nebo vyplňovat paragony. Ale třeba u klempíře praxe prostě není možná. Těžko si v obýváku udělá dílnu. Ty důsledky chybějící praxe si neumím představit. Druháci na učňáku strávili praxí strašně málo času – minimum v prvním ročníku, minimum ve druhém ročníku a za rok mají končit.

Vnímáš v té situaci i nějaká pozitiva?

Ta situace je u některých motivační v tom, že vidí, že vzdělání je potřeba, že mají chodit do školy. Na začátku celé pandemie bylo všude dostatek pracovních příležitostí. Rodiče některých dětí dělali nekvalifikované práce, ale když chtěli, práci měli. Jenže právě oni byli první, kdo o tu práci přišel. Viděly na vlastní oči u sebe doma, že o práci přicházeli jako první ti, co neměli vzdělání. Bylo to pro ně náročné, ta situace byla fakt těžká, ale zároveň by mohla být motivující v tom, že studovat je opravdu důležité.

Děti se potýkají s nudou, je důležité se věnovat i jejich volnému času

Jak se aktuálně díváš na trávení jejich volného času?

To je další problém. Cítím, že trávení volného času je teď mnohem důležitější, než před pandemií, kdy to šlo tak nějak samo. V dnešní době se ale bohužel spousta dětí ven vůbec nedostane a na tom se společně snažíme pracovat. Potýkají se s nudou. Docházka do školy jde ruku v ruce s volným časem, mají tam kamarády. A to jim chybí. Teď jen sedí doma, koukají do počítačů a pak jdou maximálně s někým ven. A to ještě ne všichni. Chybí tam to načerpání energie, takové to sycení duše, ať to znamená cokoliv. Pro někoho je to sedět na lavičce a poslouchat hudbu, pro jiného chodit ven s partou nebo si zajít do kina. A to teď nejde.

Ty se taky věnuješ jejich volnému času?

No akce, které běžně děláme, teď probíhat nemůžou. Třeba v Rokycanech míváme jednou týdně klub, kde společně probíráme různá témata, takový debatní kroužek. Probíhal naposledy na podzim, kdy to bylo trochu volnější. V létě jsme byli třeba na Otavě na vodě. To byla super akce a moc prima různorodá partička. Bylo nás 17. Spali jsme dvě noci v kempu ve stanech a pro většinu z nich to byl ohromný zážitek. Bylo to náročné, ale ohromně nabíjející. Úplně se mezi sebou neznali a zkušenost s vodou taky neměli, ale nakonec to všichni zvládli. No a na podzim jsme zase byli třeba na promítání filmu V síti, kde byla i debata s jednou z hlavních hereček. Díky tomu jsme třeba odhalili určitý problém u jedné slečny, se kterým jsme pak mohli pracovat dál.

Jezdí na tyhle skupinové volnočasové akce všichni, se kterými spolupracuješ?

Nabízím je všem, ale část z nich o to nemá zájem. Rokycanské děti se jich účastní častěji. Jednak se znají už z klubu a jednak Rokycany jsou menší město, takže většina z nich se zná i třeba ze školy. V Plzni je to jinak. Ty děti se mezi sebou neznají, nepotkávají se, jsou z různých vrstev i prostředí a jsou často nekombinovatelní :-) Do budoucna by bylo fajn rozjet podobný klub jako v Rokycanech i tady v Plzni, ale to teď není nic aktuálního.

Pracuješ kromě těch dětí a mladých lidí i s jejich zákonnými zástupci?

Je to nedílná součást, ale samozřejmě někde se s nimi spolupracuje víc a někde méně. Třeba u starších 18 let už je to samozřejmě jiné. Někteří jsou na intrech nebo v dětském domově, tam je ta spolupráce především o nich samotných. Ale jsou samozřejmě momenty, kdy je nezbytné do toho rodiče zatáhnout, protože s dětmi se můžeme domluvit na čemkoliv, cokoliv vymyslet, ale ve výsledku se to musí domluvit a pořádně probrat zejména s rodičem, bez toho by to nešlo.

A když už jsme u spolupráce, tak co spolupráce se školami?

Tak to je různé asi jako příběhy jednotlivých dětí. Mladí lidé, se kterými pracuji, nebývají ve škole často zrovna premianti. Bývají tam kázeňské problémy. A bohužel se setkávám s tím, že to kolikrát nejsou zrovna oblíbenci učitelů. Každá škola má jiný přístup, který se projevil v době pandemie o to víc. Některé školy nekomunikují vůbec. Občas Ti neodpoví, a když už se někam dovoláš, tak je to stejně jedno, myslí si svoje a nemají zájem o čemkoliv diskutovat. A pak školy, kde je komunikace a spolupráce bezproblémová. Je to hodně o vedení a náladě školy. Dost to koresponduje, alespoň u škol, které znám já, s kvalitou online výuky v současné době. Jsou otevřené školy, kde online výuka funguje na určité platformě, všechno je přehledné a není problém se domluvit. A pak ty co nekomunikují a nikoho nezajímá, že student nestíhá. Distanční výuka tam dost pokulhává. Nejvíc to bylo patrné na jaře loňského roku.

Máš nějaké konkrétní příklady spolupráce, nebo někde spíš nespolupráce?

Třeba s jednou střední školou jsme řešili problém s internetovým připojením. Chlapec je v pěstounské péči, a když něco udělá špatně, tak mu za trest pěstoun vypne wifi. Jsme v kontaktu přes sociální sítě, a když přestane komunikovat, nikdy nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Díky tomu nestíhá včas odevzdat úkoly a hrne to neustále před sebou. S pěstounem se to řeší, ale zároveň bylo potřeba vykomunikovat se školou, co s tím. Se situací jsem obeznámila třídní učitelku i vedoucí odborného výcviku. Domluvily jsme se, co je prioritní, co je potřeba odevzdat jako první a kde je možné termíny posunout. Všechno se vyřešilo. Jindy jsem se obrátila na jednu základní školu, protože jsem s jedním chlapcem vnímala, že ačkoliv pracuje a snaží se, tak nestíhá. Má potíže s pozorností a nedokáže několik hodin v kuse koukat do počítače a naplno pracovat. Snažila jsem se škole vysvětlit, že úkoly děláme společně, že probíhá i spolupráce s rodinou, že se za to zaručuju, ale bylo to bez jakékoliv odezvy. Ve škole mu zůstaly učebnice, a když jsem se snažila domluvit jejich předání, bylo to radikálně odmítnuto s tím, že to by mohl říct každý. Nedojednalo se vůbec nic.

Úplně na začátku jsi zmiňovala, že pracuješ s dětmi i v rámci dramatického kroužku. Je tam nějaký rozdíl mezi dětmi, které potkáváš na kroužku a které potkáváš v rámci kariérního poradenství?

Jsou to úplně jiné děti, je to vlastně trochu schizofrenní. Rodiče jedněch nemají často finance na základní věci, rodiče druhých jsou ochotni dát za kroužek několik tisíc. Jedni žijí v určitém přebytku, druzí řeší, jestli mají techniku a připojení, aby se mohli připojit k výuce. Jsou opravdu hodně rozdílní. Možná právě tohle propojení a nahlédnutí do obou světů mi pomáhá jak při práci s našimi dětmi v Člověku v tísni, tak při lektorování dramaťáku.

A jak trávíš svůj volný čas Ty teď?

Začala jsem hodně chodit, snažím se úplně vypustit městskou dopravu. Přivedlo mě k tomu velké množství volného času, který s sebou současný stav přinesl. Během chození objevuji novou muziku a hodně si to užívám. Mám vytipovaných minimálně 10 koncertů, které musím bezpodmínečně navštívit hned, jak to bude možné. Pak jsem taky začala hodně poslouchat dokumentární podcasty a rozhovory. No a samozřejmě v neposlední řadě trpělivě vyčkávám, až se zase otevřou kluby a divadla a já se bud moct naplno vrhnout zpátky do světa kultury a společenského života. Už se na to opravdu těším.