Bez dobrovolníků se na Nýřansku neobejdeme

Publikováno: 30. 8. 2019 Doba čtení: 11 minut
Bez dobrovolníků se na Nýřansku neobejdeme
© Tereza Králová

Bára Vladyková působí v Tísni na částečný úvazek již rok a půl. Kromě práce s rodinami se věnuje koordinaci dobrovolníků, kteří dětem pomáhají se školou. Sama v minulosti také dobrovolničila – účastnila se různých sbírek, přes facebook se věnovala poradenství mladým lidem a dětem, s kamarádkou vedla cvičení pro děti s rodiči v mateřském centru nebo chodila vypomáhat do pobočky plzeňské ZOO Akva Tera, protože miluje zvířata. 

Jakou oblast pracovně pokrýváš?

No jedná se vlastně o docela široké území. Jezdím za lidmi od Holýšova, Stodu, Líní, Zbůchu, Nýřan až po Horní Břízu.

A jsi v tom území sama nebo tam najdeme i nějaké kolegy?

Působí tu se mnou ještě kolegyně Andrea Vernerová a Adéla Lachoutová. Ty se ale věnují terénní službě a zejména dluhovému poradenství.

Jak Tě lidé mohou zastihnout? Najdou někde kancelář, kam by mohli přijít?

Máme od jara novou kancelář v Nýřanech na adrese Benešova třída 77. Konzultační hodiny jsou tam pravidelně ve středu od 13 do 15 hodin a vždycky je během nich přítomen někdo z pracovníků, buď já, anebo kolegyně. Ale mimo to, je možné se se mnou spojit i telefonicky nebo emailem a můžeme se potkat v kanceláři v jiném čase nebo pak přímo v domácnosti.

A nemají lidé problém novou kancelář v Nýřanech najít?

Je pravda, že si zatím příliš nezvykli. I proto jsme se s kolegyněmi rozhodly uspořádat v kanceláři den otevřených dveří.

Můžeš nám to přiblížit?

V úterý 24. září budou mít lidé možnost nás od rána od půl 10 do 15 hodin navštívit u nás v kanceláři, prohlédnout si prostory, seznámit se nejen se službami, které na Nýřansku poskytujeme, ale taky s jednotlivými pracovníky.

A pro koho je to určené? Kdo může dorazit?

Máme v plánu dvě části. Dopoledne je v plánu takový kratší seminář zaměřený na novelu insolvenčního zákona a exekuce. Na ten se lidé musí nahlásit předem a je určen především úředníkům, zástupcům města a dalších institucí. Druhá část je zejména pro veřejnost. Budou tady všichni pracovníci, takže je to fajn příležitost se seznámit a zeptat se na cokoliv, co lidi zajímá.

Vraťme se k Tobě. Jak ses dostala do neziskového sektoru, co jsi studovala?

Vystudovanou mám antropologii a v rámci magisterského studia na Karlově univerzitě jsem vystudovala obor studia občanského sektoru.

O tomhle oboru jsem nikdy neslyšela, na co je zaměřen?

Hlavně na občanskou společnost, na sociální podnikání, neziskovky. Měla jsem předměty zaměřené na dobrovolnictví, projektový management neziskovek apod.

A zůstala jsi v oboru i po škole?

Už během studia jsem pracovala v Diakonii v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež. Navíc jsem se věnovala rizikové intervenci a preventivním programům na školách. Byla jsem tam až do doby, než jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.

Proč ses rozhodla po rodičovské dovolené nastoupit do Tísně a nevrátit se k původnímu zaměstnání?

Já do Tísně na zkrácený úvazek nastoupila už během rodičovské dovolené. V nízkoprahovém klubu jsem byla omezená pracovní dobou klubu a bylo to obtížné skloubit s rodinou po narození dcery. V Tísni nemusím dělat striktně od 8 do 16 hodin. Schůzky v rodinách si plánuju podle toho, jak to vyhovuje mně a rodině. Dcera jde navíc od září do školky a já nastupuju na plný úvazek, takže bude potřeba do toho dát hodně pravidelnosti. Velkým benefitem pro mě byla i možnost dělat alespoň část administrativy z domova. Co se týče náplně práce, tak mě zajímala možnost pracovat více s rodinou a s okolím, které dítě obklopuje a ovlivňuje. K tomu jsem se v nízkoprahu dostávala pouze okrajově.

V jakých službách působíš?

Větší část úvazku mám v rámci sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a část úvazku na podporu vzdělávání dětí.

Takže třeba i doučuješ?

Já sama v rámci podpory vzdělávání nedoučuju, ale především koordinuju dobrovolníky, komunikuji s rodiči, se školou a případně se zástupci dalších institucí a organizací.

A kolik Ti na Nýřansku v současné době pomáhá dobrovolníků?

Na konci školního roku s námi spolupracovali tři dobrovolnice a všechny by v tom rády pokračovaly, tak uvidíme v září, jestli jejich zájem přetrvá.

A stačí tři dobrovolnice pokrýt to, co bys potřebovala?

Rozhodně ne. Dobrovolníků je velký nedostatek a potřebovali bychom jich na Nýřansku mnohem víc.

Pověz mi něco o stávajících dobrovolnicích, abych si udělala představu, kdo u nás dobrovolničí?

Tak v první řadě jsou to všechno ženy, věkově od pětadvaceti do pětačtyřiceti. Nemáme tady ani jednoho muže. Jejich motivace jsou různé. Jedna je zdravotní sestra a chce časem vycestovat s Lékaři bez hranic, takže doučování je pro ni mimo jiné způsob, jak získat dobrovolnické zkušenosti. Druhá při zaměstnání studuje sociální práci, takže zde je motivace získání praxe v oboru. A třetí se v rámci svého povolání věnuje cizincům a toto téma je jí blízké i mimo práci.

A s čím přesně Ti pomáhají?

Jedna z nich doučuje slečnu ve třetí třídě v rámci individuálního doučování. Maminka je v podstatě negramotná, takže nemá moc kompetencí dceři s přípravou do školy pomoci. Holčičce hrozilo propadnutí, ale díky spolupráci se zlepšila, paní učitelka ji chválí. Kromě toho jsme rodině pomohli zprostředkovat další doučování přímo ve škole. S rodinou navíc pracuji i v jiných oblastech, například je podporuji při komunikaci s úřady, aktuálně řešíme vyřízení dokladů. Další dvě dobrovolnice vedou skupinové doučování.

Skupinové doučování? Jak to probíhá?

Je to takový odpolední klub, který probíhá dvě hodiny jednou týdně, a to v prostorách základní školy v Chotěšově. Na konci školního roku tam docházelo 5 dětí. Všechno jsou to děti cizinců - z Moldávie, Vietnamu a Bulharska. Teď v záři pravděpodobně přibydou 3 bulharské děti, ale k tomu zatím nemáme moc informací. Tak uvidíme, v jaké sestavě klub v září bude probíhat.

S ohledem na složení dětí se v tomto případě zaměřujeme primárně na rozvoj českého jazyka. Skupinové doučování v Chotěšově se začalo realizovat v reakci na poptávku školy, která nám zajišťuje dobré zázemí a až nadstandardní podporu. Samotný průběh doučování závisí na situaci i na aktuálním složení kolektivu, většinou je však rozdělen na dvě části. První hodina je vždycky víc taková školní, je to víc o doučování – čtení, diktáty, práce na počítači s využitím různých programů a aplikací. Vzhledem k tomu, že děti jsou z různých ročníků a mají navíc různou úroveň češtiny, je potřeba jim připravovat úkoly na míru. Někdy pracují samostatně, jindy ve dvojicích nebo za pomoci dobrovolnice. Druhá část je víc hravá, zařazují se nejrůznější společenské hry. Vždy mají nějaký vzdělávací přesah, rozvíjí například slovní zásobu, trénují paměť nebo postřeh, děti se tak pořád učí, ale zábavně.

A kdo chystá ty úkoly na klub?

Přípravu si dělají samy dobrovolnice, které klub vedou. Jsme taky v kontaktu s třídními učitelkami dětí a od nich jsme dostali seznam věcí a témat, na která je potřeba se zaměřit. Vycházíme i ze zájmu samotných dětí. Jedna z dobrovolnic z klubu by ale ráda skupinové doučování opustila a přešla do individuálního.

Proč?

Myslím, že to vychází z její povahy. Ráda by se věnovala jednomu dítěti intenzivněji individuálně. Dokud se za ni ale nenajde náhrada na skupinovém doučování, zůstane tam.

Jak takové individuální doučování probíhá?

Probíhá primárně v rodinách a trvá také cca dvě hodinky jednou týdně. Část by měla být stejně jako v klubu víc „učící“, taková školní, a část spíše „hrací“. Ideální je zapojit i rodiče. Nemělo by to být tak, že přichází dobrovolník a rodič odchází. Rodič by tam měl být vždy přítomen, aby do budoucna dokázal tuhle roli plnit sám.

Kdo se může stát dobrovolníkem? Měl by mít ten člověk nějaké předpoklady?

Tak prvostupňové děti mohou doučovat lidé už od 15 let. Primárním předpokladem je, že ten člověk dokáže komunikovat s dětmi, že jim dokáže vysvětlit látku, něco s nimi probrat, zaujmout je pro to učení. Jinak konkrétní podmínky a požadavky na vzdělání nemáme, spíš je tam důležitý jejich zájem. Jo a důležitá je určitá zodpovědnost a spolehlivost.

Jak to vypadá úplně na začátku, když se ozve někdo, kdo by měl o dobrovolnictví zájem?

Tak nejdřív ho čeká úvodní schůzka, třeba u kafe, kde si vyjasníme jeho očekávání, proč do toho jde a jestli jsme schopni my to naplnit. Zároveň na tom úvodním setkání zjišťuju, jestli zájemce má předpoklady, o kterých jsem mluvila před chvilkou. Pokud se oboustranně shodneme, že je tam i nadále zájem, tak následuje schůzka s rodinou. Dobrovolníkovi se představí rodina, dítě, ukáže se mu, co by se měli učit, případně jak probíhá doučování, pokud se navazuje na předchozí spolupráci.

A po téhle první návštěvě už dobrovolník dochází doučovat sám?

To je různé. Je možné jít do rodiny společně i několikrát, aby dobrovolník získal sebedůvěru. Mají ode mě pak k dispozici pracovní sešity a další materiály na doučování. Mohou si říct, co by potřebovali, být v tom kreativní. Jednou za cca dva měsíce pak přicházím do rodiny, abych zjistila, jak to probíhá, jestli všechno funguje, jak má. Ale mohu přijít i častěji, to záleží na domluvě.

Čeká na dobrovolníky nějaká administrativa?

Čeká. Ale nijak náročná. Dobrovolník by měl každé doučování zapisovat do systému - co dělali, jak to probíhalo, takové důležité shrnutí. Ale pokud nejsou zrovna milovníci administrativy, hledáme jiné cesty, stačí třeba i info v emailu nebo sms.

K čemu je to dobré?

Má to víc důvodů. Jednak aby se do toho oni mohli zpětně podívat - jak se posunuli, co už společně udělali. A jednak abych se do toho mohla kouknout průběžné já - jak to probíhá, jestli je vše v pořádku a není něco potřeba. Taky když se střídají dobrovolníci v jedné rodině, tak aby věděli, na co mohou navazovat. To zapisování je pro nás nezbytné. I když chápu, že se jim do toho občas nechce a nemají na to často čas, ale patří to k tomu. Ale každý zápis je otázka pár minut.

Co z toho Ti dobrovolníci mají nebo mohou mít?

Dobrý pocit :-) Můžou si představit, jak funguje nejen dobrovolnictví, ale i nezisková organizace. Kromě toho mohou získat potvrzení o dobrovolnictví nebo o absolvování praxe do školy. Obojí se jim může hodit. Je to zkrátka dobrá položka do životopisu. Taky jim nabízíme například volné vstupenky na festival dokumentů o lidských právech Jeden svět, který pořádáme. Dále se mohou dostat i k nějakému zajímavému vzdělávání, ať již od Tísně nebo od organizací, se kterými spolupracujeme.

Jak je to vlastně s dojížděním dobrovolníků? Nýřansko tvoří hodně malých obcí, stává se často, že dobrovolníci musí na doučování dojíždět?

Aktuálně všechny naše dobrovolnice dojíždějí. Pro tyto případy nabízíme možnost proplacení cestovného.

Máš v současné době v rodinách děti, které by potřebovaly dobrovolníky na individuální doučování?

Určitě. Třeba jeden chlapec v páté třídě z Nýřan, kterému jsem v létě pomáhala s přípravou na reparát z matematiky. Naštěstí úspěšně. Ale to je třeba situace, kdy nechápu, že to dítě vůbec propadá. Stačí mu opravdu málo, občas něco vysvětlit a procvičovat. Zde by bylo pravidelné individuální doučování ideální. A těch zájemců o doučování je celá řada, od budoucí prvňačky z Nýřan, přes sourozence ze Zbůchu, po chlapce s neslyšícími rodiči ze Všerub. Obecně jsou to nejčastěji děti z prvního stupně základních škol.

A do toho skupinového doučování?

Rozhodně by se nám hodil někdo do klubu v Chotěšově, kdo by nahradil jednu ze stávajících dobrovolnic. A pohrávám si i s myšlenkou najít někoho schopného a rozjet doučování nově v Mexiku v Nýřanech. Dětí je tam spousta a bylo by to potřeba.

Spolupracuješ i s rodiči?

Ano, jednak v rámci sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi pracuji především s rodiči, ale platí to i pro spolupráci v podpoře vzdělávání a doučování. Třeba s rodiči ze skupinového doučování v Chotěšově je spolupráce skvělá, zajímají se, včas komunikují, omlouvají děti. Loni se také všichni zúčastnili námi zorganizované rodičovské skupiny s lektorkou z organizace Meta, která se zaměřuje na práci s cizinci. Tématem bylo, jak rodič – cizinec, může pomoci svému dítěti s českým jazykem. Setkání se zúčastnily také třídní učitelky žáků a vznikl tak i prostor pro sdílení mezi učitelkami a rodiči.

Jak je to v jiných školách se spoluprací se školou? Je taková spolupráce jako v Chotěšově standard?

To bohužel vůbec ne. V Chotěšově je vidět, že ten zájem o spolupráci vzešel od nich. Většinou školy nějak spolupracují, ale není to nijak intenzivní. A pak máme školy, které tu spolupráci ještě víc kazí, než podporují.

Co bys od škol tedy potřebovala?

Je to o vnímání. Jak učitelé a ředitelé vnímají to, co tam děláme. Někdy nás vnímají jako takovou podivnou konkurenci. Chtěla bych změnit jejich pohled. Aby jim záleželo víc na některých dětech, se kterými spolupracujeme. Někdy to vypadá, že nad nimi už zlomili hůl. Nejde o materiální podporu, ale spíš tu lidskou. Ptají se nás třeba, jak můžeme vědět, co ty děti potřebují, když nejsme v kontaktu s jejich učitelem. To je ale ono. My bychom za kontakt s učitelem byli moc rádi. Ale i když s ním v kontaktu nejsme a procvičujeme s dítětem základní věci jako čtení, psaní, počítání, tak je to pro ty děti hodně důležité.  

Autor: Tereza Králová

Související články