Chtěla jsem dělat skutečnou sociální práci, nabízet reálnou pomoc

Publikováno: 13. 3. 2020 Doba čtení: 13 minut
Chtěla jsem dělat skutečnou sociální práci, nabízet reálnou pomoc
© Tereza Králová

Kateřina Bodanská pracuje jako sociální pracovnice v Plzni. Několik let pracovala na oddělení hmotné nouze úřadu práce, kde nasbírala cenné zkušenosti, které teď sdílí se svými kolegy. V práci se snaží s lidmi vždy komplexně zanalyzovat jejich situaci a pak nechává na nich, na kterých oblastech svého života budou chtít pracovat. Pochází z Dobřan, ale v současné době žije se svou jedenáctiletou dcerou přímo v Plzni. Ráda bubnuje, zpívá a tančí, ale taky si vyjede na koloběžce do lesa nebo se pouští do kreativních činností. 

Měla jsi nějakou zkušenost se sociální prací před nástupem k nám?

Dělala jsem několik let sociální pracovnici na úřadu práce na oddělení hmotné nouze, také jsem dělala lektorskou činnost v rámci rekvalifikačních programů pro mladistvé a dospělé v evidenci ÚP. Ještě při studiu jsem pracovala nebo měla dlouhodobé stáže v organizacích pracujících s rizikovou mládeží a v drogových službách. Nejdelší stáž jsem měla v Substitučním centru v Plzni, protože jsem na toto téma psala bakalářskou práci.

Co je substituce?

Obecně jde o nahrazování ilegálně rizikově užívané drogy jinou látkou, kterou předepisuje lékař a je poskytována za specifických podmínek. Tato látka má podobné účinky, které zabrání vzniku abstinenčních příznaků, ale její užívání má výrazně menší rizika. Pomáhá uživatelům zlepšit jejich zdravotní a psychický stav a celkové fungování a kvalitu života a snižuje riziko kriminálního chování. Může se využívat krátkodobě s cílem dosáhnout abstinence nebo dlouhodobě jako udržovací léčba, pokud pro uživatele není abstinence z nějakého důvodu možná.

Přibývalo administrativy a ubývalo sociální práce

Zmínila jsi, že jsi dělala na úřadu práce, čemu ses tam věnovala?

Měla jsem na starosti vyhodnocování nároku na dávky, sociální šetření a vyplácení dávek hmotné nouze. Práce tam bylo opravdu hodně. Hodně se novelizovalo, přicházela spousta změn, pracovníků bylo málo, kdežto lidí, kteří potřebovali pomoc, bylo hodně. Ze začátku mi to přišlo dobré, ale postupem času se to začalo měnit a přibývalo administrativy a ubývalo sociální práce. A já už jsem takhle pracovat nechtěla, protože jsem měla pocit, že nemůžu dělat skutečnou sociální práci a nabízet reálnou pomoc a nechtěla jsem to dělat jen formálně. Chtěla jsem s lidmi dělat individuální plány, hledat příčiny potíží a pomoci jim je řešit a ne jim dávat dlouhodobě prostředky, které nestačí ani na stabilizaci jejich situace. Vadilo mi, že není moc možné podpořit je v řešení situace. Vadilo mi pozorovat dlouhodobé udržování klientů na hranici bídy nebo jejich propad do chudoby, ačkoli bylo možné situaci stabilizovat a propadu zabránit

Co znamená, že jsi odešla proto, že jsi nemohla dělat skutečnou sociální práci?

Měla jsem po čase pocit, že dělám v podstatě jen administrativní práci, že nějaké zhodnocení situace není úplně žádoucí. Šetření v místě bylo důležitější než to sociální. Navíc jsem si začala všímat, že řada lidí, kteří k nám přicházejí, jsou nekvalifikovaní, často fyzicky nebo duševně nemocní, traumatizovaní nebo výrazně předlužení lidé. Tyto jejich potíže jim brání jejich situaci řešit a jsou odkázáni dlouhodobě na pomoc v hmotné nouzi, aniž by se jejich situace nějak zlepšovala, spíš naopak. U předlužených klientů jsem viděla, že pokud vyvíjí snahu řešit svou situaci prací, tak se ocitají v ještě horší situaci, protože jim zbývalo reálně méně peněz, než když nepracovali a čerpali dávky, které jim alespoň umožňovaly bydlet a přežívat. Chtěla jsem jim nějak pomoct, a tak jsem je už tehdy odesílala situaci řešit do Tísně a dalších neziskovek, protože jen čerpáním dávek se jejich situace nijak nezlepšovala a jen ztráceli motivaci.

Co jsi studovala?

Na střední jsem studovala obor sociálně - právní činnost na Střední odborné škole prof. Švejcara tady v Plzni. A pak jsem studovala sociální práci na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity. VŠ jsem studovala na rodičovské dovolené. Přijímačky na VŠ jsem dělala krátce po porodu a začala jsem studovat s pětiměsíčním mimčem, které jsem pak učila chodit po akademické půdě. Po rodičovské jsem musela začít pracovat na plný úvazek a navazující studium tady v Plzni zrovna zrušili, tak jsem nepokračovala, ale pořád zvažuju, že bych ještě studovala. Nicméně nechci studovat jen pro titul, chci studovat něco, co mi může něco užitečného přinést. Jenže dálkových studií u nás moc není a navíc je to časově i finančně náročné. Tak třeba časem - až mě bude dcera ráda postrádat a budu mít více času na studium.

Jak ses k nám tedy dostala?

Práci jsem si našla přes inzerát. Jak už jsem říkala, chtěla jsem dělat skutečnou sociální práci a všimla jsem si toho, že řada lidí bojuje s předlužeností. Takže když jsem viděla inzerát Tísně na terénního pracovníka a dluhového poradce, rozhodla jsem se to zkusit. Chtěla jsem víc proniknout do tématu dluhů, kterému jsem nerozuměla a nevěděla jsem, jak těm lidem pomoci. Terén mi přišel vždycky důležitý. Podle mě by si měl každý sociální pracovník vyzkoušet práci v „první linii“ a pracovat s reálnými lidmi a reálnými problémy a vidět tak, kde všude mohou vzniknout komplikace, když se s lidmi snažíme situaci zlepšovat nebo alespoň stabilizovat. Obzvlášť všichni ti, kteří posléze rozhodují o změnách v systému, by měli dle mého názoru mít tuto zkušenost, nebo pracovníkům z přímé práce alespoň skutečně naslouchat.

Analyzuji s lidmi jejich situaci, zjišťuju jejich potřeby, ale i limity

Co je náplní Tvé práce?

V podstatě se snažím komplexně zanalyzovat s lidmi jejich situaci, zjistit jejich potřeby, ale i limity a zjistit, co je možné pro zlepšení jejich situace udělat a nabídnout jim možná řešení nebo i zprostředkování nějaké jiné služby. S lidmi řeším jen to, na čem se předem společně domluvíme. Někdy vidím, že je možné situaci řešit efektivněji, ale dotyčný například není v tu chvíli ochoten nebo schopen učinit potřebné kroky, protože k tomu ještě nedozrál. Potom využívám konzultace k jeho motivování ke změně. Přijde mi to více funkční, protože mám zkušenost, že když člověk není připraven na změnu, často se do situace dostane znovu. Nejčastěji řeším zakázky týkající se práce, dávek a dluhů. Neřeším tedy jen dluhy, ale díky kombinovanému úvazku s terénem dělám v podstatě všechno vyjma podávání insolvenčních návrhů. Mimo to se ještě věnuji speciálně dávkové problematice a lektorování. Mojí pracovní noční můrou jsou zakázky týkající se bydlení.

Proč?

Protože chybí kapacity standardního bydlení. A když už kapacity jsou, tak ti lidé, kteří se na nás obracejí, nejsou schopni na trhu s bydlením obstát, a to z různých důvodů na obou stranách. Častým důvodem je předsudečnost nebo špatná zkušenost majitelů bytů, vysoké nároky na nájemníky a někdy až nesmyslné podmínky. Byla jsem i svědkem diskriminace, ale domnívám se, že více než etnikum nebo národnost je problémem finanční situace. Pronajímatelé chtějí často hned několik nájmů dopředu, kauce a často je nutné zaplatit provizi realitní kanceláři. Nízké příjmy a předluženost lidí je proto v oblasti bydlení velký problém. Nízkopříjmové rodiny sice mohou žádat o prostředky na kauci úřad práce, ale toto je administrativně náročné a majitelé často nechtějí čekat na rozhodnutí, takže je mnohdy snazší získat prostředky z různých nadací. Vysoké náklady zároveň tvoří překážku v bydlení i pro rodiny, které si jinak své potřeby dokáží zajistit ze svých příjmů.

Co myslíš těmi vysokými nároky na nájemníky nebo nesmyslnými podmínkami?

Pronajímatelé si někdy dávají do smluv třeba nezákonná ustanovení – jako například když bude mít nájemce exekuci, tak mu vypoví nájem. Smlouva na dobu neurčitou je dnes velmi vzácná, takže bydlení je pro mnoho lidí v podstatě nestabilní. Problémem je také trvalý pobyt, se kterým řada majitelů nesouhlasí nebo naopak nájemce si ho nezřídí kvůli exekuci. Exekuce je strašákem i pro mnoho majitelů, a tak zadlužené nájemce rovnou odmítají.

Proč myslíš, že tak majitelé jednají?

Já si myslím, že je to často neinformovaností těch majitelů. Někdo třeba získá byt po rodičích, chce ho pronajmout, ale neví, jaké jsou podmínky. Vytváří si z nevědomosti strach z toho, co bude, když tam nájemci povolí trvalý pobyt nebo co se stane, kdy bude mít nájemce exekuci nebo se dostane do insolvence. Mají obavy, že je nebudou moct odhlásit, že seberou jejich vybavení. Ale ono to tak není. A někteří tak bohužel činí i záměrně, protože je to pro ně výhodné a využívají neznalosti nájemců.

A jak je to tedy s problémy na straně nájemců?

Samozřejmě jsou zde i problémy ze strany nájemců, kteří například nemají stabilní příjmy a jsou odkázáni na dávkový systém, který bydlení nehradí zcela. Nedokáží hospodařit, nemají potřebné návyky nebo jsou jinak problematickými nájemci, případně jsou jen předlužení a jejich příjem i s případnými dávkami jim nestačí na pokrytí nákladů na bydlení. Velký problém je také pro mnoho lidí si standardní a mnohdy i substandardní bydlení udržet. Zároveň nastavení systému vede některé lidi k práci na černo. Při posuzování nároku na dávky na bydlení se nijak nezohledňuje probíhající insolvence nebo exekuce a počítá se s příjmem osoby před srážkou. Nejde o to, že ti lidé nechtějí pracovat, ale je to často jediný způsob přežití.

Když je takový problém pro lidi s nižšími příjmy získat běžné nájemní bydlení, kde žijí?

Mnoho lidí s nižšími příjmy je nuceno žít v substandardní formě bydlení, například na ubytovnách, chatách, azylových domech a podobně. Ubytovny mohou být i užitečné jako dočasné řešení bytové nouze, ale pro řadu jednotlivců a rodin se staly bydlením trvalým, protože mají například nízké příjmy, vysoké dluhy, pohledávku vůči obci, nemají v obci trvalý pobyt a tak dále a v komerčním prostředí je jejich šance minimální.

Jakých skupin se tenhle problém podle Tebe dotýká nejvíce?

Invalidních důchodců, seniorů, lidí na dávkách, samoživitelek, všech skupin, které mají nižší příjmy. Pokud jim po zaplacení nájmu nezbývá ani na jídlo, tak pak je tam vždycky hrozba ztráty bydlení. Nedej bože když třeba matka samoživitelka onemocní.

Setkala ses s nějakou situací v oblasti bydlení, na kterou bys ráda upozornila?

Třeba zneužití rezervační smlouvy k obohacení realitní kanceláře. Jednou například přišel pán, že si chtěl pronajmout byt. Bydlel do té doby na ubytovně, jeho rodina bydlela jinde, hodně pracoval, aby ušetřil na byt. Vybral si byt a zkontaktoval realitní kancelář. Po prohlídce bytu podepsal rezervační smlouvu, složil 10 000 korun a odešel. Za týden mu přišel email, že nájemní smlouva uzavřena nebude a rezervační poplatek mu nebude navrácen. V rezervační smlouvě totiž bylo uvedeno, že prohlašuje, že nemá žádné exekuce. Smlouvu si bohužel řádně nepřečetl a exekuce měl.

Nemoc přinesla zadlužení, ztrátu bydlení, ale i deprese

Máš nějaký konkrétní příklad, na kterém bys mohla demonstrovat, na čem všem s lidmi pracuješ?

Například na kontaktní hodiny přišla asi šedesátiletá invalidní důchodkyně. Paní byla v minulosti samoživitelka, bydlela léta i s dcerou v družstevním bytě. Pracovala a zadlužila se, když se snažila udržet dceru na studiích. Dospělá pracující dcera se pak odstěhovala jinam, kde ale nemohla mít trvalý pobyt, a tak se neodhlásila z trvalého pobytu od matky. Paní vážně onemocněla, nemohla již pracovat a nebyla schopna si hradit náklady na bydlení a předchozí závazky. Nakonec dostala invalidní důchod 2. stupně, ale ten jí nepokrýval ani náklady na bydlení a živobytí. Zkoušela žádat o dávky na bydlení, ale nedostala je, protože do příjmu se jí stále započítávala dcera, která tam měla trvalý pobyt, a nebylo možné ji vyloučit z okruhu společně posuzovaných osob. V družstevním bytě měla splacenou anuitu, a kdyby ještě chvíli zvládala platit řádně nájem, mohla požádat o převod do osobního vlastnictví. Jenže ona přestala být schopna bez pomoci řádně hradit. Družstvo ji nakonec zažalovalo a nechalo vystěhovat. Její dluhy narostly o náklady řízení a náklady na vystěhování a exekuce. Upadla do depresí, nevycházela z bytu, nejedla, nebyla schopna ničeho, ani se bránit, řešit to, požádat o pomoc. Přitom kdyby se bránila, mohla namítat rozpor s dobrými mravy, protože pro pár tisíc za nezaplacený nájem přišla o byt v Plzni v mnohem vyšší hodnotě. Nechtělo se jí dál žít a její zdravotní stav se prudce zhoršoval. Když se měla vystěhovat, dcera jí sehnala náhradní bydlení, zaplatila první měsíc, ale víc jí pomoci nedokázala, a v tenhle moment paní přišla za námi.

Jak jste dál postupovaly?

Když přišla k nám, měla důchod vyplácený na účet, který jí odstavil exekutor. Kolem 5 měsíců se tak ke svým penězům vůbec nedostala a žila jen z toho, co jí někdo přinesl, čekala na vystěhování a rostly jí další dluhy. Nejprve jsme proto zmapovaly situaci, šly jsme do banky požádat o vyplacení dvojnásobku životního minima, na které měla nárok. Vzápětí jsme šly na Českou správu sociálního zabezpečení požádat o změnu výplaty důchodu, aby jí chodil důchod složenkou, a zažádat o zvýšení stupně invalidity, protože její stav se rapidně zhoršil a skončila v krizovém stavu v nemocnici. Po návratu z nemocnice jsme na úřadu práce vyřídily mimořádnou okamžitou pomoc, aby měla paní nějaký příjem, než se změní způsob výplaty důchodu, a odstranily jsme hrozbu vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, protože v době hospitalizace nepřišla na schůzku a nestihla se ze stejného důvodu odvolat. Musely jsme proto doložit lékařské potvrzení o její hospitalizaci. Po zvýšení stupně invalidního důchodu pak již v evidenci být nemusela. Také jsme s paní vyřídily trvalý pobyt a dohodly úpravu smlouvy a odstranění nezákonných ustanovení, zajistily výplatu příspěvku na bydlení a stabilizovaly tím bydlení. Zároveň jsme společně žádaly o dům s pečovatelskou službou a zajistily dávky pro osoby se zdravotním postižením.

Věnovaly jste se i dluhům, které paní měla?

Snažily jsme se je zmapovat. Vyžádaly jsme si od soudu lustraci, od České správy sociálního zabezpečení přehled exekucí na důchod, oslovily exekutory a věřitele. Některé pohledávky nebyly zcela oprávněné, a tak došlo k jejich snížení, a připravily jsme materiály pro insolvenci, kterou teď s paní sepisuje kolegyně.

Málo dostupná psychoterapeutická a socioterapeutická pomoc

Spektrum činností, se kterými lidem pomáháš, je poměrně hodně široké. Setkáváš se s něčím, s čím ale lidem pomoci nedokážeš, případně s čím lidé nemají, kam se obrátit?

Velký problém vidím v psychickém stavu lidí, kteří k nám přicházejí. Řada z nich má spousty neřešených psychických onemocnění či obtíží, častá jsou různá traumata, ať už jsou aktuální nebo se týkají jejich historie. Potýkají se s mnoha psychosomatickými potížemi, depresivními nebo úzkostnými stavy. Mnoho z nich svůj psychický stav neřeší, nebo ho řeší nedostatečně, například pouze užívají, někdy spíš zneužívají, léky, které jim předepisují obvodní lékaři, nebo si je někde opatřili jinak. Myslím, že je málo dostupná psychoterapeutická a socioterapeutická pomoc. Setkávám se s lidmi, kteří mají od dětství problematické vztahy v rodině, byli týráni, žili ve špatné rodinné situaci, prošli domácím násilím, přišli o děti, stali se obětí trestného činu a mnoho dalšího. To je spousta traumat, která si ale nemají jak zpracovat. A neřešená traumata mají vliv na současnou situaci. Někdy to není očividné na první pohled, ale je to společné téměř pro všechny lidi, se kterými spolupracuju.

Takže máš pocit, že tenhle druh péče se nedostává tam, kde je ho nejvíce potřeba?

Přesně tak. Ještě mě napadá třeba náhradní rodinná péče. Domnívám se, že kdokoliv, kdo skutečně pečuje o dítě a dělá to dobře, by měl mít nárok na podporu ze strany doprovázejících organizací a na výplatu dávek na zajištění péče. A je jedno, jestli je nebo není příbuzný. Kapacita pěstounů, kteří nejsou v příbuzenském vztahu, je strašně malá. Tyto pěstouny prověřují neuvěřitelným způsobem. Když jde o příbuzné, bývá to bohužel jinak a děti jsou svěřovány i osobám, které jejich péči řádně zajistit nedokážou a navíc pěstounské dávky neobdrží, protože by to mohlo být považováno za účelové. Takže tam se pak stává, že jednak je ta péče špatná a jednak tam není dostatek finančních prostředků, aby byly potřeby dítěte uspokojeny.

Čemu se věnuješ ve volném čase?

Od dětství se zajímám o starověkou literaturu a religionistiku, v pubertě se k tomu přidal zájem o astrofyziku a kvantovou mechaniku, což ze mě dělalo a dělá stále poněkud exota. Jednu dobu jsem zvažovala, že se profesně budu věnovat fyzice nebo religionistice, ale nakonec zvítězil zájem o psychologii, praktičnost oboru a chuť být užitečná. Nejvíc volného času se snažím trávit s dcerou a přáteli. S dcerou chodíme rády na procházky do lesa, jezdíme na kole či koloběžce, jdeme do kina či na koncert nebo něco tvoříme. Teď jsme třeba s dcerou vyráběly lapače snů nebo náramky a ozdoby z provázků či korálků. V létě ráda jezdím po výletech a na vodu. S partou kamarádů řadu let pravidelně bubnuji nebo například zpívám mantry. Taky sbírám ptačí pera a z výletů si často vozím různé kameny. V rámci psychohygieny a seberozvoje mě teď hodně zajímají různé techniky práce s tělem a dechem a miluju volný tanec, což je můj způsob péče o sebe a vyjádření emocí, protože život je někdy dost náročný a v téhle práci to platí dvojnásob, tak je to třeba. 

Autor: Tereza Králová

Související články