Příběhy z Iráku: Jak vypadá vzdělávání po odchodu IS?

Příběhy z Iráku: Jak vypadá vzdělávání po odchodu IS?

27. 4. 2018

Tři roky nadvlády tzv. Islámského státu (IS) v Iráku významně poškodily místní vzdělávací systém, vyhnaly stovky tisíc dětí ze škol a zanechaly spoustu školních budov v ruinách. Vyrovnávání se s následky přítomnosti IS ovšem přináší pro vzdělávací systém ještě větší výzvy. Neustálé přesouvání obyvatel, přeplněné školy, nedostatek učitelů, nedostatečné pedagogické kapacity, málo výukových materiálů – to je současná realita školství v Iráku.

V reakci na alarmující situaci vzdělávacího systému v zemi Člověk v tísni (ČvT) s podporou Iraq Humanitarian Fund školí učitele, jak poskytnout dětem psychosociální podporu, organizovat volnočasové aktivity a osvětové přednášky. Organizace také zajišťují potřebné  prostředky k provozování těchto aktivit. Pro děti, které jsou pozadu, navíc organizují doučování.

Abychom se o dopadu války na vzdělávání a výzvách, kterým Irák v současné době čelí, dozvěděli víc, zeptali jsme se na to učitelů z vesnice Bawiza, studenta Ahmada a jeho otce z vesnice Sada. 

Přečtěte si jejich příběhy...

Příběh Ahmada, školáka z vesnice Sada


“Jsem Ahmad a je mi 11 let. Chodil jsem do školy ve městě jménem Fayda. Letos chodím do školy ve vesnici Sada. Moji bratři i sestry chodí do té samé školy, ale na druhou směnu. Rád se učím a píšu úkoly. Mám také rád tělocvik, ale mezi mé úplně nejoblíbenější předměty patří arabská gramatika a matematika. Vědní obory jsou nejtěžší. Mám ve škole plno kamarádů; někteří jsou moc fajn, jiní prostě ujdou. Pan Mohammad je můj oblíbený učitel, učí moc dobře. Když mám volno, rád si hraju venku s ostatními dětmi.

Ve škole jsem se naučil hodně nových věcí - dlouhé dělení, násobení v matematice, v přírodopise jsem se dozvěděl hodně o obratlovcích. Děti potřebují chodit do školy. Až budu velký, chtěl bych být učitelem, protože ti pomáhají lidem se vzdělávat. Nebo budu doktorem, protože doktoři pomáhají lidem, aby se cítili lépe.”

Příběh Ageela, Ahmadova otce

“Potom, co jsme uprchli z Mosulu, jsme měli plno starostí s hledáním ubytování a živobytí. Moje děti byly pořád vystrašené. V noci se budily strachy. Díky Bohu byl IS poražen a my jsme konečně zpátky doma.

Mám pět dětí. Čtyři z nich chodí do školy. Jsem rád, že tam jsou. Našly si tam kamarády - navštěvují se, učí se spolu. Nejraději mají určitě tělocvik. Vlastně mají rády všechny předměty, jen vědní obory jim připadají náročné. Obsah osnov vědních oborů je vhodný spíše pro střední školy, než pro základní.

Také jsem si všiml, že učitelé urychlují látku, jenže studenti potom nestíhají a nerozumí předmětům. Někteří ze studentů už došli do poloviny učebnice, ale pololetní zkoušky budou už za měsíc. Pokud učitelé urychlují látku, tak se děti musí víc učit a výsledkem toho může být, že začnou školu nesnášet. Škola je ale velmi důležitá, protože nabízí dětem lepší budoucnost. Děti se socializují, když komunikují s učiteli a ostatními studenty ve škole. Pomáhá jim to také k celkovému rozvoji.

Mojí největší obavou je, že se objeví další skupiny jako IS a budou znovu ohrožovat lidi. Doufám, že moje děti najdou dobrou práci, až vyrostou.“

Příběh Laitha, ředitele chlapecké školy podporované ČvT

Laith poznal cenu války na vlastní kůži – jeho bratr zmizel za vlády IS a rodina už o něm nikdy neslyšela. Věří, že psychologická podpora je velice důležitá a že všechny děti by měly být zapojené do volnočasových aktivit, protože jim to umožní zapomenout na válku.

“Za vlády IS chodilo do školy přibližně 20 % studentů. Pouze rodiny, které podporovaly režim, posílaly děti do škol. Většina těchto dětí je teď ztracena. Nevíme, kde jsou. Některé z nich odešly do ciziny se svými rodinami, jen málo rodin tu zůstalo.

Děti nenesou odpovědnost za to, co dělali jejich otcové. Nezáleží na tom, jestli jste z rodiny, která podporovala IS nebo ne. Jsou to děti a nesmím mezi nimi dělat rozdíly.

Vloni jsme měli ve škole několik problémů. Studenti šikanovali a obviňovali děti z IS rodin. Učitelé samozřejmě zasáhli. Bavili se s dětmi a vysvětlovali jim, že jsou si rovné. Letos už jsme tento problém neměli. V současné době navštěvuje školu více než 1 000 chlapců a máme 39 učitelů. Ale někteří učitelé byli přesunuti do Bawizy z jiných míst a brzy se vrátí do svých původních škol. To znamená, že se počet učitelů v naší škole ještě sníží. Ve škole máme 18 tříd, to není ani zdaleka dost pro všechny děti.

Nadvláda IS byla celkově velmi temným obdobím a pro vzdělávání to platí dvojnásob. Jsem ale ohledně budoucnosti optimistický a věřím, že lidé spolu mohou žít v míru.“ 

Příbeh Ayy, učitelky arabštiny


Aya má na starosti doučování arabštiny ve školách podporovaných Člověkem v tísni. Přestože má adekvátní vysokoškolské vzdělání, pracuje jako lektorka zadarmo (není do školy oficiálně jmenovaná ministerstvem školství). Učí moc ráda a doufá, že brzy získá oficiální zaměstnání.

“Během vlády IS zde nebyla žádná pracovní místa. Ani po osvobození Mosulu jsem žádnou práci nemohla najít. Moc ráda učím, tak jsem začala pracovat na škole zadarmo. Mám na starosti doučování arabštiny.

Poté, co byl Mosul osvobozen, žáci nastoupili do ročníku podle věku, ale už ne podle toho, na jaké úrovni byly jejich znalosti. Děti ale přerušily školní docházku na několik let a jsou oproti osnovám hodně pozadu. Ze začátku pro mě bylo nejnáročnější, že některé děti neuměly vůbec mluvit arabsky. Teď, konečně začínají mluvit. Pokud děti nějaké látce v běžné výuce nerozumí, vše poté společně probíráme na doučování.

Vidíme, jak jsou děti zasažené válkou. Někdy, když se hádají, používají fráze jako „já tě zabiju“, „já tě zničím“ atd.

Dopad války je viditelný i v jejich kresbách - většina z nich je o válce a o bojích.

Snažíme se být dětem nablízku a odstranit bariéry mezi jimi a námi jako učiteli. Chceme být jejich přátelé. Jakmile toto vidí, začínají nás poslouchat.

Věřím, že se vzdělání v Iráku zlepší, protože pro společnost je to nesmírně důležité.“ 

Příběh Rashy, učitelky výtvarné výchovy

Rasha učí studenty malovat a kreslit. Stejně jako ostatní učitelé pracuje zadarmo. Když je s dětmi, naplňuje ji to radostí. Říká, že ve škole je hodně talentovaných dětí a jediné, o čem sní, je mít místo, kde by jejich kresby a malby mohly být vystavené.

“Nepřestala jsem malovat ani za vlády IS, kdy to bylo zakázané. Schovávala jsem své štětce a barvy na půdě. Nikdo nemohl pracovat jako umělec nebo učit výtvarnou výchovu. Všechno bylo zakázané. Hodně jsem zůstávala doma. Když jste chtěli vyjít ven, museli jste na sobě mít hidžáb; v tom ale není nic vidět. Lidé žili celou dobu ve strachu. Všechno bylo zakázané.

Miluju učit. Jsem s dětmi velmi šťastná. Je tady tolik talentovaných studentů. I ti, kteří nikdy předtím nemalovali, se to postupně, krok po kroku, učí. Učíme je, jak malovat ovoce, jak míchat barvy a vytvářet nové, jak nakreslit stíny a podobně. Moc rádi kreslí krajiny, přírodu a irácké vlajky. Tento předmět není povinný a každý, kdo chce, může přijít. Teď máme dvě skupiny po 30 studentech.

Děti podobné aktivity milují. Hlavně soboty se vždycky nemohou dočkat. To je totiž den, kdy nemají vyučování ve škole, jenom kroužky – sport, hry, zpěv, kreslení a podobně. Ze začátku studenti chodili do hodin bez papíru, pastelek a barev. Rodiny si to nemohly dovolit, tak jsem je pro ně nakoupila za své. Měli bychom se starat o své děti. I když studentům dáme jen tužku nebo pero, jsou rádi. Když jsou šťastné, já jsem šťastná, i když jsem utratila své vlastní peníze.

Doufám je, že jednou budeme mít místo, kde budou kresby studentů vystavené na zdech. To je bude motivovat a určitě to bude inspirovat další.“  

Okamžitá pomoc
Darovat pravidelně


Autor: Člověk v tísni