Druhý dech mizejícího světa?

Druhý dech mizejícího světa?

11. 2. 2013

Osud českých vesnic V RUMUNSKÉM BANÁTU je zrcadlem střetu pevně strukturovaného světa tradice se světem pokroku, v němž není pevného téměř nic. Co může onen svět poskytnout nám a co my jemu?

Představuju si, jak by mi bylo, kdyby si mě a mou babičku u krmení krav fotil nějaký cizinec. Kdyby si fotil hnůj uprostřed našeho dvora a suchý záchod. Snažil jsem se na to myslet při své cestě do Rumunska. V českých vesnicích v jižním Banátu jsem se vrátil do dětství, ale nejen tam – i do dětství svých rodičů a prarodičů. Blátivé uličky rozryté koly dřevěných vozů a kopyty koní, obecní napajedlo pro dobytek, domácí chléb a sýr. To jsou momentky ze světa, kam máme možnost pořád ještě zavítat, ale který se proměňuje doslova před očima. A mizí.

V Rovensku, nejvýše položené (700– 750 m n. m.) a současně nejmenší české vesnici v Rumunsku, žilo v roce 1925 ještě 856 obyvatel, v roce 1991 již jen 235, v roce 2002 pouze 150 a dnes snad už jen polovina z posledního čísla. V místní škole je šest dětí. Pan děkan Václav Mašek, farář v Eibentálu, české hornické vsi v horách poblíž Dunaje, mi řekl, že mu loni odešlo dvacet pět lidí, předloni na padesát. A navíc – v loňském roce měl jen jeden křest, zato šest pohřbů. „Nejsem optimista ani pesimista. Jsem realista. Jestli se tu nenajde práce, tak za dvacet let bude všechno kolem rumunské,“ uzavřel.

Podvedená první vlna

První čeští přistěhovalci přišli do této oblasti zhruba před dvěma sty lety kvůli práci. Zdecimováni hospodářskými poměry v českých zemích v době napoleonských válek, nechali se nalákat příslibem lepšího života od jednoho podnikatele s dřevem. A naletěli. Přihlásili se poté k rakouskému pohraničnímu vojsku, protože to byla jediná možnost, jak se v této liduprázdné hornatině na jižní hranici rakousko-uherské monarchie uplatnit. Další dvě vlny Čechů už přišly na vyzvání rakouské a uherské vlády přímo za tímto účelem. Noví přisídlenci byli osvobození od daní, roboty a strašlivé čtrnáctileté vojenské služby, aby naplnili požadovaný záměr – uchytit se, vymýtit lesy a vytvořit val proti případné turecké expanzi. Naštěstí k něčemu takovému v 19. století, na rozdíl od předchozích dob, nedošlo, a tak mohli rozvíjet své obce.

Mezi dalšími, mnohem početnějšími národnostmi v Banátu – Němci, Rumuny, Maďary, Slováky, Srby – se jim podařil husarský kousek: uchovali si svou národní identitu, zvyky i písně. Snad je živilo odhodlání, jež dle legendy vyřkli jejich předkové při odchodu ze zbídačených Čech: „Země česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.“

Gernická sága

Stoupám po asfaltové silničce, z české vládní dotace zbudované dopravní páteři Gerníku, od místní hospody směrem k hornímu konci dědiny. Zespodu, po kamenité cestě vyrazí koňské spřežení. Najednou po mně vyjedou dva psi, kteří běží vedle vozu, nebyli předtím pod mezí vidět. Jsou ostří a nedají se jen tak zastrašit. Vůz mezitím vyjel na silnici, zastavil a kočí povídá: „Kam jdete? Já vás svezu.“ Nasedám na igelitem obalené prkénko vedle něj, vůz je ještě mokrý od hnoje, a vyrážíme. Vjíždíme do prudké zatáčky, jež se točí do strmého svahu. Chlapík popožene koně, kopyta naprázdno prohrábnou, vůz sebou cukne. „Ještě nejsou zvyklí, jsem dnes s nimi venku poprvé. Nemám pro ně práci.“ Koně se chytli, já také, a vyrážíme na rovnější úsek. Můj soused se rychle pokřižuje. Míjíme právě po pravé straně pěkně upravený křížek.

 „A z čeho žijete?“ ptám se. „Z toho, co si vypěstuju. A mám malý důchod. Dělal jsem osmnáct let v dolech, pak je zavřeli. Abych měl celý důchod, musel bych mít odpracovaných dvacet let. Takhle mám jen bolestné.“ – „A nedá se uživit ze zemědělství?“ – „To má cenu jen pro mne. I když bych něco vypěstoval, tak to neprodám. To se nevyplatí. V Gerníku bývalo 180 párů koní, níčko sotva čtvrtina. Lidé odcházejí do Čech. Hodně domů je prázdných, třeba tady ten modrý, patří mojí sestře. Taky odešla. Vidíte ten zámek na vratech?“ – „A neprodají to, aby sem někdo přišel?“ – „Ne. Nikdo neví, co bude. Já taky pracoval v Čechách, čtyři roky, mám i český živnosťák. U Rokycan, pak Strašice, Řevnice. Tam jsem pracoval na panelácích, jak vy říkáte. (Toto slovo naši krajané neznali, stejně jako mnoho dalších z novější technické a vědecké terminologie, zde přejímali rumunské výrazy – pozn. aut.) Patnáct hodin denně. Večer utahaný, akorát se vyspat a znovu do práce.“ – „A nechtěl jste tam zůstat?“ – „Nemohl jsem, mám tu ženu, která se stará o starého otce. On už nemůže chodit. Tak jsem se vrátil, bez ní to nešlo. A teď už by to asi nešlo, propadl mi trvalý pobyt.“

Dojeli jsme k jeho stavení, vysoko nad gernickým údolím. Drobná udřená žena otevřela pěkná dubová vrata a koně vtrhli dovnitř. Za vraty se kouřilo, pod plechovým sudem se šrotem, kousky brambor a jablek žhnuly kousky dřeva. „Máme dvě krávy a telátko. Ovce už nedržím, bývalo jich tu hodně. Ve vsi zbylo šest posledních.“ – „Mějte se a děkuju za svezení!“ – „Není zač, vždyť to jsou pořád jedny kopyta. Spánembohem!“ – Pohostinnost a vstřícnost našich krajanů je příslovečná.

Vydal jsem se na úplný konec vesnice. Před posledním stavením stály mercedesy a bavoráky. Bohatý Rumun tu zařizuje penzion. Tenhle proces začíná nabírat na intenzitě: v Gerníku, doposud výhradně české obci, jsou už čtyři domy prodané do rumunských rukou. Noví majitelé tam však nebydlí. Místní si myslí, že si tak zatím jen ulévají peníze. Ale kdo ví, co bude.

Gerník je největší českou obcí v Banátu a jeho vlastní historie zrcadlí i historii obecnější. Po druhé světové válce měl přes tisíc tisíc obyvatel. V rámci poválečné repatriace v letech 1947–1949 odešla polovina obyvatelstva do Československa, aby osídlila vylidněné pohraničí. Z celkového tehdejšího počtu Čechů v Rumunsku, což bylo zhruba 5 000 osob, odešla zhruba třetina. V revolučním roce 1989 měl Gerník opět k tisíci obyvatel, dnes zůstala necelá polovina. I tak je spolu se Svatou Helenou nejlidnatější českou obcí, školu navštěvuje přes třicet dětí, mají zde hospodu, kde se i vaří, a malou pekárnu. V době sčítání obyvatelstva v roce 2002 činil počet českých obyvatel v šesti čistě českých banátských vesnicích zhruba 2000 osob. V celé župě Caraş-Severin to bylo 2447 osob. Necelá pětistovka tedy žije v českých komunitách v národnostně smíšených obcích a městech. Příkladem může být Moldova Nouă (Nová Moldava), kam dojíždějí i mnozí Češi z jiných míst do rudných dolů za prací a děti do střední školy.

Vpád televize a satelitů

Je sobota. Bar ve Svaté Heleně, jenž nese název Hospoda u kuny, je kolem desáté večer zpola zaplněn mladými lidmi. Část z nich sedí u stolu a hraje karty, další stojí u pultu a s lahví piva v ruce sledují ospale velkoplošnou televizi. Na ní se střídají zábavné kanály. Letargii diváků poruší čas od času nějaký rumunský hit, ke kterému se v chytlavém refrénu polohlasem přidají. Všimnu si, že v názvu jednoho z hudebních kanálů je „taraf“, pojem označující romskou kapelu. „Co na tom kanálu vysílají?“ ptám se. „To je cikánský pop, já ho nenávidím,“ odpovídá mladý brýlatý barman. „Ale vždyť třeba Taraf de Haidouks je skvělá muzika,“ říkám. „To je něco jiného, to je vesnická muzika, tuhle kapelu milujou všichni. Ale tady ten pop půl Rumunska nenávidí a půl má ráda. Hodně holky.“ – „A co máte rád vy? Posloucháte třeba nějakou muziku z Čech?“ – „No jasně! Třeba Kabát nebo Holki a moc rád mám Michala Davida. Jenže když to tu pustím a přijdou turisti, tak mně kolikrát nadávají. Nechápu to. Vždyť jsou to tak krásné texty o životě.“ – „A co studujete? Chtěl byste do Čech?“ – „Studuju dálkově vysokou v Temešváru. Ale do Čech nechci, rád bych se uplatnil jako zástupce nebo překladatel u nějaké české firmy v Rumunsku. Mé sestře se to povedlo, vydělává tisíc eur a daří se jí. Mně se tady velmi líbí, nejraději mám Rovensko.“ – „Ale vždyť tam nic není, žádná obživa.“ – „Ale je tam krásně. Já chci zůstat tady. Ostatní ne. Jak je jim osmnáct, tak se už snaží dostat do Čech. Skoro každý.“

Chlapci u stolu se hlasitě baví, je jim špatně rozumět, protože intonace jejich řeči není už zdaleka česká a míchají do své mluvy cizí slova. Jestli rumunská či srbská, nevím. Jejich čeština není zcela plynulá, působí těžkopádně. Mluva jejich prarodičů, to je něco zcela jiného.

Svatá Helena má výjimečné postavení mezi českými vesnicemi. Její obyvatelstvo není výhradně katolické jako jinde, nýbrž třetinu tvoří baptisté – mezi těmi a katolíky je cítit jisté napětí. Ale v jedné věci se shodují: Obdivují mandolínový orchestr, který působí u baptistického sboru téměř čtyřicet let, z toho polovinu doby jej vede kapelník Rudolf Mocek. Je to poslední stálé hudební seskupení v českých vesnicích. Dechové muziky i sestavy s harmonikářem zmizely. Je člověku zvláštně u srdce, když v baptistické modlitebně poslouchá melodie duchovních písní českých, rumunských, vzácně i srbských a z ničeho nic se vyloupne i píseň Kde domov můj. Melodie, jež je však známá i neznámá, protože mírně – avšak půvabně – deformovaná nedokonalým přepisem. Stejnou silou na mne zapůsobilo společné zpívání při mši v katolickém kostele a zvláště společná modlitba Otče náš. Monolit hlasů, pevný a hutný, s oddanou zbožností deklamuje v jiné rytmice, než známe od nás, onen starobylý text.

Život ve starobylé české zvykové tradici a katolická víra byly nejsilnějšími pojícími principy českých komunit. Na otázku, jestli je katolík, mi vážně odpověděl jinak rozšafný Štefan na Rovensku: „Jasně, že jsem. Jsem přece Čech.“ – „Přijíždějí sem turisté z Čech a chtějí, abychom tancovali naše tance v době postní. To přece nejde! Já jim taky neberu jejich ateismus, ale ať respektují naši víru a zvyky,“ postěžoval si pan farář Mašek v Eibentálu. Rodák z Gerníku, jenž jako první z banátských Čechů se stal knězem a život zasvětil práci pro krajany. Dal do pořádku několik farností. Loni vydal ojedinělou sbírku písní banátských Čechů. Prvotní zápisy pořizoval v průběhu osmdesátých let a dnes už je nemá téměř s kým konzultovat. Písně šíří mezi mladými a znovu se snaží najít klíč k vzájemné soudržnosti, jež byla fatálně naleptána hromadným exodem posledního desetiletí a vpádem moderní techniky. Televize a v poslední době satelit, to je příslušenství velké části domácností. Na jednu stranu kontakt s živým jazykem, s Českou republikou, se zemí, kde skoro každý už někoho má – syna, dceru, zetě, otce. Na druhou stranu, opojení obrazovkou, ztráta potřeby se scházet a bavit se spolu.

Tísnivý pocit

Česká vláda a nadšení jednotlivci vrhají hodně energie do zlepšení životních podmínek banátských Čechů. Oprava škol, silnic, zřízení vodovodu. Ale pro koho, když nebude z čeho žít?

Ivo Dokoupil s Nadací Člověk v tísni se snaží přimět místní, aby se naučili využívat turistického ruchu, možností agroturistiky, píše zasvěcené články a propaguje tento nádherný kraj. Letos v létě organizuje národopisnou přehlídku banátských Čechů. Podobně Vilda Dvořák z cestovky Kudrna, romantický cestovatelský vášnivec, jenž jezdí do Banátu od poloviny osmdesátých let, vtahuje do svých aktivit i místní obyvatele. Vybudoval v českých vesnicích síť základen pro všechny, kteří nejsou závislí na komfortu a životních stereotypech, ale chtějí něco prožít naplno, potkávat skutečné lidi, ne jejich hotelové imitace. A případně i nechat někde kus svého srdce a pomoci. Některé obce a města v Česku navazují pravidelné kontakty s banátskými protějšky, Rovensko u Zábřeha s Rovenskem rumunským.

Nemůžu se však zbavit tísnivého dojmu, že mise českých kolonistů v Banátu se v rychle se proměňujícím světě chýlí ke svému konci. Přinesla životní smysl svým účastníkům a staré vlasti věc nesmírně cennou: stala se jejím zrcadlem. Zrcadlí nám naši minulost, to dobré, k čemu se má smysl vracet a na co navazovat. Tradice, písně, víru, národní cit. A proto nemá možná smyslu dále pokračovat v pesimistických úvahách, ale raději něco udělat. Teď hned. Třeba sbalit spacák a vyrazit.

Autor: Jiří Plocek, Autor je dramaturg, redaktor, hudebník a vydavatel