Jan Charvát: Češi touží po vůdci a Zeman to ví

Před několika dny jsme byli svědky představení Martina Konvičky a jeho příznivců, kteří se v centru Prahy vydávali za islamisty a stříleli do vzduchu. Co jsme vlastně viděli? Začátek volební kampaně?



Skupiny, jako je Iniciativa Martina Konvičky, obvykle fungují v modu permanentní volební kampaně. Nicméně se domnívám, že celá akce měla směřovat k přitáhnutí pozornosti k chystaným demonstracím proti kancléřce Merkelové a současně být i jakýmsi výkopem kampaně před krajskými volbami.



Mají antiimigrační hnutí a strany šanci na volební úspěch?



Stručná odpověď je ne. Delší odpověď je, že to téma je stále živé a má potenciál přilákat určité procento voličů. Rozkol uvnitř antiimigračního tábora a neserióznost řady jeho představitelů voliče ale naopak odrazuje.  A pokus o dvojitý rebranding (zrušení spolupráce Bloku proti islámu s Úsvitem a následné zrušení BPI a vytvoření dvou nových uskupení Alternativa pro Českou republiku a Iniciativa Martina Konvičky) tomu nijak zvlášť nepomáhá.



Vypadá to, že právě díky nim se krajně pravicové strany jako DSSS ocitly na ještě vzdálenějším okraji. Nejsou ale antiimigrační hnutí nebezpečnější?



Tak DSSS se marginalizovala celkem úspěšně sama a je pravda, že dnes už nejde o relevantní subjekt. Skupiny, které ji nahradily, nejsou až na výjimky nijak spojené s „tradiční“ krajní pravicí, nenesou si žádné stigma z minulosti a tvoří je lidé, jejichž politický rozhled je přece jen větší, než jak je tomu u DSSS. Navíc pracují s tématem, které je v české společnosti obecně vnímáno spíše pozitivně. Proto je o nich více slyšet a mají větší šanci někoho oslovit. Pokud bychom jejich nebezpečnost měřili větším dopadem na veřejnost, lze říci, že nebezpečnější jsou. Stejně jako v případě DSSS jde ale o uskupení s jediným tématem, což si řada lidí poměrně dobře uvědomuje. Stejně tak i dryáčnictví, které je pro tato uskupení u nás poměrně typické, vzbuzuje u řady lidí rozpaky. Myslím si, že ač většina lidí u nás bude spíše odmítat migraci a islám, tak reálná podpora těchto uskupení je nízká. Nicméně jistě to budeme vědět až po volbách. Větší nebezpečí, než volební zisk, ale představuje vnášení jejich agendy do veřejného prostoru. Simplifikace, agresivita, paušalizace a generalizace představují koktejl, který je pro kritické myšlení smrtelný.



Když budeme vycházet z posledních zpráv o extremismu ministerstva vnitra, jak se vyvíjí tuzemská krajně pravicová scéna?



Zprávy ministerstva o extremismu odráží hlavně trendy – a ten pro rok 2015, který potvrzuje i letošek, je – proč chodit na akce Dělnické strany, a být médii označován za neonacistu, když můžete jít na jakoukoli mnohem větší akci Islám v ČR nechceme, a bude z vás pouhý odpůrce migrace. Hlavní trend je ale ještě jiný, a to obecná nespokojenost s politikou.

Islám je vedlejší, hlavní je frustrace

Tento trend vidíme napříč západní společností – ve Velké Británii, Německu, USA…



U nás je to přece jenom vlivem komunistické minulosti odlišné. Už dva až tři roky si všímáme, že se tady zformovala určitá skupina lidí střední generace a střední třídy, která je velmi nespokojená. Přitom se na první pohled může zdát, že nemá až takový důvod. Je důležité nezaměňovat je s chudými lidmi, nebo s working class, která je utloukána někde u pásu. Tohle jsou středoškoláci a vysokoškoláci, ze kterých sálá frustrace. Obávám se, že jde o lidi, kteří plně uvěřili neoliberálnímu mýtu, který po roce 1989 v české společnosti získal hegemonní postavení. V podstatě jde o bastardizovanou verzi liberalismu (klasický liberalismus se v Česku nikdy neuchytil), který stojí na nesmírně zjednodušené představě, že pokud bude každý pracovat sám na sebe, a pokud bude pracovat dobře, tak se musí mít dobře. Konsekventně pak předpokládá, že pokud se někdo bude mít špatně, nebo bude chudý, tak je to proto, že je to lempl a budižkničemu. Problém je, že tito lidé už nějakou dobu narážejí na to, že to nefunguje. Mají pocit (často oprávněný), že dřou, ale zadostiučinění a „dobrého života“ se jim nedostává, naopak pořád jen chodí složenky a konec hypotéky je v nedohlednu. V roce 1990 s prvotním nedostatkem a utahováním opasků počítali, protože byl před nimi horizont „světlých zítřků“. Obnovíme to, co zničili komunisti, vstoupíme do mezinárodních struktur jako je Evropská unie a tím překonáme problémy. To všechno jsme udělali, ale „dobrý život“ ne a ne přijít. Teď už si ale nikdo opasky utahovat nechce a žádná další Evropská unie, která by nám mohla pomoci, už také není. Zmizel tím ten prvek naděje a tito lidé se cítí ztracení. A současně mají pocit, že, když o tomhle svém pocitu mluví, tak je nikdo neposlouchá. Jsem přesvědčen, že vidíme proces marginalizace ale u většinové společnosti. A tito lidé slyší přesně na slova populistů, Pegidy nebo Islám v ČR nechceme.



Islám a migrace je tedy vůbec nezajímá?



Pouze částečně. Primární moment, který tyto lidi mobilizuje je ale ten, jak dokládá i výzkum mezi příznivci Pegidy, že politici nechtějí slyšet o jejich frustraci, což jim potvrzuje, že politici jsou naprosto odtrženi od jejich obyčejného života. A v tom se tato množina frustrovaných shoduje napříč evropskými státy a USA.



Politici, na které tito frustrovaní slyší, jako Donald Trump nebo Nigel Farage u nás třeba prezident Miloš Zeman, ale často používají nejrůznější dezinformace a argumentační fauly, a bývají usvědčeni novináři či factcheckery. Přesto o příznivce nepřicházejí.



Jejich příznivci nejsou hloupí. I jim často dochází, že politici fabulují a říkají nesmysly, ale jejich frustrace převažuje, takže svým favoritům odpustí to, co svým protivníkům nikdy. A pak je tady druhý moment – fenomén konspiračních teorií, kterému dokážeme odolávat, pouze kvalitním vzděláním, a toho se podle mne mnoha lidem nedostalo.



O nedostatečnosti vzdělávacího systému, který zaspal dobu, jde slyšet ze všech stran. Přesto máme pro toto tvrzení nějaká data?



Určité průzkumy existují, ale nejsem si teď vědom nějakého relevantního průzkumu, spíš se opírám o vlastní zkušenosti, byť si samozřejmě uvědomuji, že mohou být zavádějící. Nicméně každý rok přichází noví studenti a každý rok máme z kolegy pocit, že jejich úroveň je horší. A stále větší skupina z nich už je ovládnutá pocitem frustrace, kdy „vědí“, že všichni kradou, lžou a vše je zbytečné. Bez toho, aby se svá tvrzení snažili doložit konkréty, bez toho, aby se snažili navrhnout řešení. Tohle je generace studentů, která je připravená na diktátora.



Jak a kdy k tomuto nebezpečnému rozkolu mezi studenty a školským systémem došlo?



Je to kombinace několika trendů, nejsem si jistý, jestli ji dokážu zcela zachytit. Souvisí opět s tím, jaká pravidla jsme si nastavili po roce 1989. Na jedné straně je to silné přesvědčení, že každý si jede sám na sebe, což vede k velmi tvrdé atomizaci jedince i rodiny. Měl jsem možnost působit na soukromé vysoké škole, a tam měli někteří studenti naprosto katastrofální výsledky, přičemž standardní přístup jejich rodičů byl: „Jak to, že má mé dítě špatné známky, když já mu platím školu?“. Jejich rodičovská role podle nich končila u platby za výuku, dále se nezajímali. A to nestačí. Je to vlastně rozklad rodiny, vztahů, které by měly fungovat. A toto není otázka vzdělanosti, toto je důsledek právě toho, že jedeme jen sami na sebe, že nejsme ochotni vstupovat do širších sociálních vazeb, což předáváme i další generaci.



Dá se tento rozklad vystopovat v nějakých průzkumech?



Studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci dokládají, že u mládeže průběžně narůstá odmítavý postoj vůči Romům. Dobře, tam ještě můžeme předpokládat, že jsou respondenti ovlivněni nejrůznějšími mediálními výstupy a hoaxy, ale vedle toho roste také nenávist vůči bezdomovcům. A to už podle mě nejde vysvětlit jinak, než zaklínáním se neoliberální mantrou. Jejich rodiče sice denně naráží na to, že tato mantra nefunguje, ale vystavěli kolem ní svůj život, takže se jí jen tak nepustí a předávají ji dál. A bezdomovci jsou zrcadlem tohoto zklamání se ve vlastním přesvědčení. Jsou personifikací strachu, že takto může skončit každý. Jsou vlastně ideálním obětním beránkem. A v tomto smyslu je islám ještě příhodnější. Muslimové tady v podstatě nejsou, muslimské komunity fakticky neexistují, muslimské čtvrti také nemáme, islamizace nehrozí, a proto jsou to ideální viníci naší frustrace. Protože nejlepší viník odjakživa je ten, který se nemůže bránit, kterého neznáme a můžeme si tak do něj projektovat svoje strachy a viny.

Kritika islámu je v pořádku, nenávist ne

Na druhou stranu do Německa přišlo loni více než milion žadatelů o azyl, většina z nich je z převážně muslimských zemí. Stále se také mluví o členství v Evropské unii a společné zodpovědnosti, kterou by měly všechny země prokázat zapojením se do přerozdělení uprchlíků. Nejsou ty obavy, i když často předimenzované, alespoň z části oprávněné?



To jsou podle mě dvě různé věci. Kořeny antiislámského hnutí jsou mnohem starší než současná migrace. A obavy v pořádku jsou, stejně jako je v pořádku kritika islámu. Je to podobné jako v případě soužití s Romy – nemá smysl říkat, že v něm neexistují problémy, ale má smysl řešit reálně existující věci a hlavně řešit je racionálně. Ale ne, že vznikne fanatická nenávist, která se nám navíc ještě rozleje v zemích a regionech, kde je zkušenost s muslimy minimální. Upřímně řečeno, jsem přesvědčen, že aktivity lidí jako je Martin Konvička vedou k přesnému opaku toho, co chceme, tedy k zablokování debat o islámu a tím pádem i ke snížení možnosti jeho reformy.



Pokud jsou takto frustrovaní ze selhání svého celoživotního neoliberálního konceptu, pokud mají pocit, že politikové nesplnili, co slíbili (a mnohdy opravdu nesplnili), proč by se v této situaci měli zajímat o někoho dalšího. Nebo jak je přesvědčit, aby se zajímali o někoho dalšího?



Pořád je to o racionalitě. A to racionální vydiskutované řešení by pravděpodobně nebylo příjemné ani pro jednu stranu společnosti. Teď přistupuji na to, že společnost je rozdělena na dvě nesmiřitelné části, i když o tom zdaleka přesvědčený nejsem. Naopak mám pocit, že je tady poměrně malá skupina fanatických nenávistníků obklopena lidmi kritickými k migraci a islámu a u protistrany vidím tu paletu názorů ještě pestřejší, spojuje je snad jen to, že do migrantů nechtějí střílet.



Podle vás tedy nedochází k polarizaci společnosti?



Dochází, ale ty dva tábory nejsou oddělené takovou hlubokou propastí s jasnými hranicemi, jak si představujeme. Dokonce se nám na některých místech protínají. V politologii je velmi oblíbená teorie štěpících linií, která říká, že kdyby ve společnosti neexistovaly konflikty, neexistovaly by politické strany a vlastně ani politika. Politika je o zvládnutí konfliktu. Je možné, že zjistíme, že jde o nový typ tohoto konfliktu, kdy půjde jen o to, že to, co má dostat střední třída dostávají menšiny, migranti, neziskovky…



Jak se na migračním trendu vezou tradiční české politické strany?



Od První republiky máme „úžasnou“ vlastnost sebezahleděnosti, pouze Masaryk a Beneš vnímali Československo v evropském kontextu. Takže český politik nereflektuje nic, pokud nemusí. Navíc téma migrace je v Čechách netypické tím, že tu de facto žádní migranti nejsou, takže nejde z pohledu politiků o konkrétní řešení konkrétního stavu, ale v podstatě jen o to, jak budou komunikovat svoje postoje směrem k lidem. Dobře je to vidět na ANO Andreje Babiše, které původně zachovávalo opatrně pro imigrační postoj, aby v momentě, kdy se ukázalo, že většina lidí je proti, otočilo. Jediný, kdo tohle téma skutečně dokázal využít, je tak prezident Zeman.



Co ODS? Nesnaží se být právě oni tou sítí pro zklamané neoliberály?



Ano, protože je to pro ODS poslední možnost, jak přežít. Jsou do těch pozic dotlačeni, ale zároveň se jim to příliš nedaří. Slyšíme sice jednotlivé hlasy jejich členů jako je paní Černochová, ale neslyšíme silný hlas celé strany. KDU-ČSL má podobný postoj jako ČSSD, ale vycházející z křesťanských pozic. A komunisti jsou proti, protože jsou tou ryze konzervativní stranou, nikoli antisystémovou. Nejsou tady ti názorově silní politici, kteří by byli konzistentní. Česká politická scéna je takový vypuštěný rybník, ve kterém se to plácá. I když je téma migrace možná velké pro společnost, tuzemská politika ho příliš nereflektuje.



Půjdou potom Češi vůbec k volbám?



Část z nich nepůjde vůbec. Je tady poměrně čerstvá zkušenost z rakouských voleb. Voliči odmítli zavedené strany a stanuli proti sobě kandidáti Zelených a Svobodných. I když je nutno poznamenat, že kandidát Zelených na prezidenta byl obecně přijatelný, žádný Matěj Stropnický, kterého by drtivá většina společnosti neskousla.



Pokud jsou tedy tradiční strany slabé, nová hnutí a iniciativy nesystémové a nekonsistentní, nezískávají voliči pocit, že odpovědí na tuto situaci je prezident zvolený v přímé volbě? Nenabírá tuzemská politická scéna směr ke stále většímu rozšiřování prezidentských pravomocí a proměně systému na prezidentský?



V našem tuzemském prostředí to jednoznačně posiluje roli prezidenta, který je schopný říct jasné slovo. A Miloš Zeman tuto svou příležitost už jasně ucítil. Velmi dobře cítí struny, na které může veřejnosti zahrát. Z pozice leadershipu je velmi schopný, dělá to správně a pro spoustu lidí je tou odpovědí. Protože my, jak se zdá, nechceme elity, protože ty jsou podle nás zkorumpované, případně zkorumpovatelné, ale chceme vůdce.