Jana Straková: Neměli bychom tolik věřit v dobro výběrovosti

Jaká data ilustrující nerovnosti v českém vzdělávání, která máme k dispozici, jsou podle vás nejvíce vypovídající? Jaká byste vybrala, kdybyste tento problém chtěla představit běžnému rodiči nebo někomu, kdo vzdělávací politiku nesleduje profesně a odborně?

Na míru nerovností a jejich vývoj můžeme usuzovat z dat z mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností žáků. Ta nám ukazují, že v České republice je relativně silná souvislost mezi výsledky vzdělávání a rodinným zázemím. Souvislost mezi výsledky vzdělávání a rodinným zázemím existuje ve všech vzdělávacích systémech, ale některým systémům se daří znevýhodnění, která si děti přinášejí z domova, do značné míry kompenzovat. Česká republika k nim ale nepatří. Mezinárodní výzkumy také napovídají, že jednou z příčin tohoto stavu je značná diferenciace českého vzdělávacího systému. Ukazují, že v České republice jsou relativně velké rozdíly mezi jednotlivými školami ve výsledcích i ve složení jejich žáků. To znamená, že některé školy navštěvují děti ze vzdělanějších a lépe finančně zajištěných rodin a dosahují v nich lepších výsledků, v těch ostatních je to naopak.

Užitečné informace poskytuje i školská statistika. Ukazuje, že dochází k setrvalému odlivu žáků z veřejného školství. V posledních letech kontinuálně narůstá počet rodičů, kteří dávají děti do soukromých škol nebo je vzdělávají doma v režimu individuálního vzdělávání. Ten nárůst není velký, ale je setrvalý. Máme sice asi jen osm procent nestátních základních škol, které navštěvují asi čtyři procenta dětí, za posledních pět let se však tento podíl ztrojnásobil. V domácím vzdělávání je asi jedno procento dětí, i zde je ale setrvalý nárůst. Tomuto vývoji je podle mého názoru potřeba věnovat pozornost. Myslím, že ukazuje na klesající důvěru ve veřejné školství.

Mnoho důležitých dat, která bychom potřebovali mít, zároveň nemáme. Jde například o data týkající se profilace veřejných škol a výběrových tříd, které v nich vznikají. Víme, že některé školy se profilují jako výběrové, jiné mají třídy pro nadané děti, třídy s rozšířenou výukou angličtiny, bilingvní výuku, děti do nich skládají přijímací zkoušky. Rodiče na tyto specializované služby mnohdy připlácejí – neoficiálně, skrze různé rodičovské fondy. Tato diverzifikace mi připadá potenciálně nebezpečná, protože vede k tomu, že se v rámci veřejného školství dostávají různým dětem různě kvalitní vzdělávací služby. Víme o ní ale málo. Kdybychom měli více informací, mohli bychom si udělat lepší představu o tom, jak velký problém to pro vzdělávací systém představuje. Takto se můžeme jen dohadovat.

Co by se muselo stát, abyste dostala k zatím nedostupným datům z vnitřku škol?

Určitě by pomohlo, kdyby školy měly povinnost nějakým způsobem vykazovat svoji profilaci a své výběrové třídy.

V nedávném příspěvku na konferenci Úspěch pro každého žáka mluvil náš kolega Tomáš Habart o tzv. „tichých dohodách“, tedy různých lokálních pravidlech souvisejících s nastavením spádovosti, tlakem rodičů, zřizovatelů i některých ředitelů na to, aby například některé děti ze sociálně znevýhodněných rodin chodily primárně do společných segregovaných škol než do těch běžných. Máte s těmito lokálními pravidly nějakou zkušenost z vašich výzkumů? Jak významnou roli hrají v posilování nerovností v českém vzdělávacím systému?

Lokální pravidla jistě hrají velkou roli v udržování nerovností v českém vzdělávacím systému. Jsou mimo jiné projevem toho, jak je české školství řízeno. V celém systému panuje velmi silná autonomie, tedy i na úrovni škol i obcí. Ředitelé českých škol samostatně hospodaří, mohou najímat učitele, organizovat přijímací řízení. To v řadě zemí není možné, učitele v nich do škol přiděluje školský odbor a i přijímání dětí je leckde více regulované státem. Zároveň u nás neexistují sdílené hodnoty, které by jednání jednotlivých aktérů nějak korigovaly. Takže každý koná podle toho, co považuje za správné nebo výhodné. Motivace jednotlivých aktérů jsou často pozitivní. Ředitelé chtějí vytvořit co nejlepší školu pro rodiny, které to ocení. Zřizovatelé chtějí vyjít vstříc občanům, kteří se domáhají svých práv. Problém je v tom, že na to často doplácejí ti, kteří se svých práv domáhat nemohou nebo nedovedou.

Jak se z této situace pohnout dál? Měl by se podle Vás stát více zaměřit na to, aby opravdovou sdílenou hodnotou u rodičů, ředitelů i zřizovatelů stalo, že dobrá škola je ta, která je pro všechny? Může v tom nějak pomoci vládou přijatá Strategie 2030+?

Strategie 2030+ si klade snižování nerovností za jeden z hlavních cílů, ale tvůrci vzdělávací politiky dostatečně nedeklarují, že cílem jejich konání je zajistit kvalitní vzdělání pro každé dítě v každé škole. A nepodnikají ani dostatečně účinné kroky k tomu, aby se k tomuto cíli přibližovali. V souvislosti se Strategií 2030+ se hodně mluví o roli tzv. středního článku. Kdyby byl dobře nastavený, mohl by některým věcem napomoci. Neměl by ale působit jen jako podpůrný element, jak je nyní koncipován, ale i jako ten řídící. Takový střední článek by mnohem snáze přispěl k tomu, aby se do systému vzdělávání a lokálního konání účinněji dostávaly cíle a vize Strategie 2030+. Střední článek by měl podle mého názoru také řešit některé problémy, o které se dnes nikdo nestará. Jako takový problém vnímám například spádovou turistiku. Připadá mi opravdu nehorázné, že si rodiče za úplatu kupují trvalé bydliště v okolí žádaných škol, všichni vědí, že se to děje, a nikdo se tomu nesnaží zabránit. Taková situace snižování nerovností ve vzdělávání rozhodně nenapomáhá.

Myslím, že zajistit, aby “škola pro všechny“ představovala sdílenou hodnotu pro rodiče, je dlouhodobý cíl, jehož dosažení je podmíněno vysokou důvěrou ve veřejné školství, která zde podle mého názoru chybí. Rodiče, kteří doceňují význam vzdělávání svých dětí, budou přirozeně volit nejlepší možnosti v rámci toho, co jim systém umožní. Za daleko větší problém považuji, že ve „školu pro všechny“ nevěří pedagogové. Myslím, že bychom na pedagogických fakultách měli více říkat studentům, že smyslem jejich práce je snažit se kvalitně vzdělávat každé dítě - že to je primární povinností školy a učitele. V české společnosti je stále silně sdílené přesvědčení, že zodpovědnost za výchovu a vzdělávání dítěte spočívá primárně na rodině - v tom smyslu, že když rodina nefunguje, škola nemůže nic dělat. I když víme, že rodina má zásadní vliv na rozvoj dítěte a jeho motivaci ke vzdělávání, je zde stále velké pole, na kterém škola může působit a pomoci právě těm dětem, kterým nikdo jiný pomoci nemůže. Řada učitelů význam této svojí úlohy nedoceňuje. Pomoc dětem, které ji potřebují, je zpravidla jednodušší ve smíšeném kolektivu. Vrstevnické prostředí má na vzdělávání velký vliv a pro učitele je také jednodušší pomoci dětem, které pomoc potřebují, když jich má ve třídě méně.

Napsala jste předmluvu ke knize Chytrozemě od Lucy Crehan, která byla osobně přítomná na letošní konferenci Úspěch pro každého žáka. Zmiňujete v ní opakovaně význam spravedlnosti ve vzdělávání. Přijde vám, že i směrem k nerovnostem v českém vzdělávacím systému je právě spravedlnost důležitým tématem? Není to svým způsobem nespravedlivé, že děti z části rodin, které z jakýchkoliv důvodů nemají dostatečné kompetence pro podporu dětí ve vzdělávání, vypadávají z hlavního vzdělávacího proudu?

Nespravedlivá situace to nesporně je, všichni to vědí a mnohdy na to i slyší. Když se zeptáte veřejnosti, jestli by škola měla pomoci dětem, které si do ní přinášejí nějaké znevýhodnění, většinové mínění je, že měla. Mnozí už ale nejsou ochotni přijmout, že to mimo jiné znamená, že nebudeme děti rozdělovat, že budeme dbát o to, aby všechny měly stejně kvalitní podmínky. Výběrové třídy nutně vyvolávají vznik ostatních, tedy zbytkových tříd, to bohužel jinak nefunguje. A máme řadu výzkumných dokladů, že na rozdělování vždy doplácejí děti v těch zbytkových třídách, že se jim lépe daří ve smíšených kolektivech. Ve zbytkových třídách a školách mají také velmi obtížnou práci učitelé, protože v zásadě nemohou uspět.

Lucy Crehan se ve své knize opakovaně zabývá tím, jak zajistit, aby pro všechny děti byla škola co nejužitečnější (aby „nasedly do vzdělávacího vlaku“). Ukazuje, že některé vzdělávací systémy věnují velkou péči začátku vzdělávací dráhy. Nastavují preprimární a primární vzdělávání tak, aby se všem dětem dostalo podpory, kterou potřebují. To vyžaduje mimo jiné včasnou diagnostiku, dostatek odborníků a jejich vzájemnou spolupráci. A také kurikulum, které poskytne pevné základy pro další vzdělávání, ale není přehuštěné a je tudíž dostupné velké většině dětí. Vysvětluje, že když na začátku poskytneme všem dětem dostatečnou podporu, pomůžeme jim k tomu, aby mohly v budoucnu co nejvíce těžit ze vzdělávacího systému. Protože některé děti jsou při vstupu do vzdělávání tak znevýhodněny, že než se vzpamatují, tak jim „vzdělávací vlak ujede“. Lucy Crehan také ukazuje velmi konkrétní příklady toho, jak podpořit motivaci a spokojenost jednotlivých dětí. Například kanadská škola, kterou ve své knize popisuje, nabízí širokou škálu volitelných předmětů, které jsou nastavené tak, aby se každé dítě v některém mohlo najít a mělo důvod do školy rádo chodit. Pro každé dítě je ve škole mentor, který sleduje, jestli se mu dobře daří, pro každé dítě prostě ve škole je nějaký „jeho dospělý“. Kniha také ukazuje, jak o vzdělávání přemýšlejí učitelé v jiných zemích. Mnozí se například vyjadřují k významu očekávání učitelů. Vysvětlují, že pokud některé děti již na začátku zařadíme mezi ty, které nečeká zářná budoucnost, které nemohou aspirovat na náročnější úkoly, vysíláme k nim signály, které velmi ovlivní celou jejich vzdělávací kariéru. To je pro české prostředí velmi relevantní, protože u nás všeobecně sdílené přesvědčení, že diferenciace je dobrá pro děti i učitele. O tom hezky mluvil Tomáš Habart na letošní konferenci Úspěch pro každého žáka. Už jsem zmiňovala, že rozdělení se může jevit výhodné pro děti v nejlepší skupině, ale děti v ostatních skupinách na něj doplácejí. Zároveň sebou vždy nese řadu drobných i větších nespravedlností, protože děti nikdy nerozřadíme úplně správně. Pro dítě zařazené omylem do horší skupiny může toto zařazení významně ovlivnit sebepojetí i další vzdělávací dráhu.

U nás se často mluví o tom, že nemůžeme usilovat o školu pro každé dítě, protože požadavky rodičů jsou velmi různé. Že nemůžeme nastavit školu tak, aby vyhovovala všem rodičům a ti mají právo na to, aby si vybrali školu, která odpovídá jejich hodnotám. Na základě výzkumů prováděných mezi rodiči jsem přesvědčena o tom, že rozdílné preference rodičů jsou minimálně v povinném vzdělávání silně přeceňovány. Řada rodičů má velmi jasné představy o ideální škole pro své děti, ale když se setkají s konkrétní školou, jsou ochotni v mnohém slevit, a často si to ani neuvědomují. Mnohdy stačí vlídná paní ředitelka, vlídná paní učitelka, příjemné prostředí a zejména spokojené dítě. Kdyby škola byla vstřícná a dbala o to, aby se v ní dařilo každému dítěti, a byla zároveň schopná rodičům přesvědčivě a sebevědomě vysvětlit své cíle a pravidla, drtivá většina rodičů by to přijala a mnohým by se hodně ulevilo. Mohli by důvěřovat své spádové škole a nemuseli by složitě hledat „tu nejlepší“ školu v blízkém i vzdáleném okolí.

Doc. RNDr. Jana Straková, Ph.D., pracuje v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, kde se zabývá zejména výzkumem zaměřeným na nerovnosti ve vzdělávání. Koordinovala českou implementaci řady mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností v žákovské (IEA TIMSS, OECD PISA) i dospělé populaci (OECD PIAAC) a působila v mezinárodních orgánech souvisejících s těmito výzkumy. Pravidelně publikuje v českých a zahraničních časopisech a editovala několika knih zabývajících se vzdělanostními nerovnostmi. Úzce spolupracuje s českými nevládními organizacemi, připravuje analytické podklady týkající se rozmanitých aspektů českého vzdělávacího systému rovněž pro zahraniční organizace.