Liou Siao-po: Nemám nepřátele

Na cestě životem jsem již půl století. Zásadní obrat v mém životě představoval červen roku 1989. Před tím jsem byl jeden z první generace studentů, kteří se po kulturní revoluci vrátili na vysoké školy (ročník 77): Moje vysokoškolské studium proběhlo zcela hladce od bakalářského stupně až po doktorský a po absolutoriu jsem vyučoval na Pekingské pedagogické univerzitě. Studenti měli rádi mé přednášky. Současně jsem byl také veřejně činným intelektuálem, v osmdesátých letech minulého století jsem publikoval články a knihy, které vzbudily značný ohlas, často jsem byl zván přednášet na různá místa a také jsem byl pozván k hostujícím pobytům do Evropy a USA. Sám sobě jsem stanovil požadavek, že jako člověk i jako vědec musím žít čestně, odpovědně a důstojně. Po návratu z USA jsem se zúčastnil hnutí roku 1989 a za „propagaci kontrarevoluce a nabádání ke zločinu“ jsem skončil ve vězení. Současně jsem ztratil milovanou katedru, v Číně jsem již nemohl publikovat články ani přednášet.

Jeden učitel ztratil možnost přednášet, jeden spisovatel ztratil právo publikovat, jeden veřejně činný intelektuál ztratil příležitost veřejně vystupovat, a to vše jen proto, že uveřejnil články s odlišným politickým názorem a účastnil se mírového demokratického hnutí. Je to tragédie, pro mě samotného i pro Čínu po třiceti letech reforem.

Vzpomínám si na nejdramatičtější zážitky, které jsem prožil od 4. června 1989, a kupodivu oba souvisejí se soudem. Za celou tu dobu jsem dvakrát měl příležitost veřejně hovořit, neboť mi byla poskytnuta veřejná slyšení před pekingským soudem středního stupně. Poprvé to bylo v lednu 1991, podruhé je to nyní. Ačkoli vznesená obvinění se v obou případech liší svým názvem, jejich obsah je stále stejný — v obou případech se jedná o trest za projevený názor.

Uběhlo dvacet let, duchové nespravedlivě obviněných ještě nenašli klid a mě komplex 4. června zavedl na cestu disidenta. V roce 1991 jsem opustil čchinčchengskou věznici, ve své vlasti jsem ztratil právo na veřejné vystupování, mohl jsem publikovat pouze v zahraničních médiích, za to jsem však byl stále sledován a kontrolován, žil jsem v domácím vězení (květen 1995 až leden 1996), prošel jsem převýchovou prací (říjen 1996 až říjen 1999) a teď opět sedím na lavici obžalovaných jako nepřítel státu. Stejně jako v minulosti chci režimu, který mi bere svobodu, sdělit, že zachovávám přesvědčení vyjádřené v prohlášení z 2. června 1989 vydaného těmi, kdo tehdy drželi hladovku — nemám nepřátele a v mém srdci není nenávist. Žádného policistu, kteří mě sledovali, zatkli a vyslýchali, žádného státního zástupce, kteří mě obvinili, ani soudce, kteří mě soudí, nevnímám jako nepřátele. Se sledováním, zatčením, obviněním a odsouzením sice nemohu souhlasit, přesto si vážím vaší profese i lidské důstojnosti, a týká se to i státních zástupců, pánů Čang Žung-kea a Pchan Süe-čchinga, kteří proti mně vznesli obžalobu. Když jste mě 3. prosince vyslýchali, cítil jsem váš respekt a poctivé úmysly.

Nenávist rozleptává lidský intelekt a schopnost člověka rozlišovat dobré od zlého, pocit nepřátelství může otrávit ducha národa, podněcuje krutý boj na život a na smrt, ve společnosti ničí toleranci a lidskost, zabraňuje státu vydat se cestou svobody a demokracie. Proto si přeji, abych při pohledu na vývoj státu a společenské změny dokázal překonat osobní těžkosti a s největší možnou dobrou vůlí nahlížel na nepřátelství režimu, snažil se nenávist rozpustit v lásce.

Je všeobecně známo, že politika reforem a otevírání se světu přinesla rozvoj státu a pozitivní společenské změny. Podle mého názoru začaly reformy a otvírání se světu odmítnutím politiky Maovy doby — „třídního boje jako základního principu“. Namísto toho zvítězil ekonomický rozvoj a harmonizace společnosti. Proces odklonu od „filozofie boje“ je také procesem postupného zmírňování mentality nepřátelství a psychologie nenávisti, je procesem, během něhož dochází k odstranění jedovaté nákazy, která v minulosti zachvátila naši lidskost. Právě tento proces vedl k uvolnění doma i na mezinárodní scéně nezbytnému pro reformy, vytvořil úrodnou půdu pro obnovu vzájemné lásky mezi lidmi a pro koexistenci plurality zájmů a hodnot, a tím povzbudil rozvoj tvořivosti našich lidí a obnovu tolerantních mezilidských vztahů. Lze říci, že základní podmínkou pro trvalý úspěch reforem bylo v mezinárodních vztazích odmítnutí konceptu „boje proti imperialismu a revizionismu“ a v domácí politice opuštění konceptu „permanentního třídního boje“. Hospodářství se vydalo cestou k tržní ekonomice, kultura směřuje k pluralitě, nařízení a předpisy se postupně podrobují právu a všichni mají prospěch z toho, že se oslabuje mentalita nepřátelství. Dokonce i ve sféře politické, kde je pokrok nejpomalejší, oslabení mentality nepřátelství umožnilo větší toleranci režimu vůči pluralizaci společnosti, výrazně se zmírnilo pronásledování lidí s jinými politickými názory a dokonce hnutí roku 1989 přestalo být označováno jako „násilná vzpoura“ a proměnilo se v pouhý „politický konflikt“.

Oslabení mentality nepřátelství umožnilo režimu, aby postupně přijal myšlenku univerzality lidských práv. V roce 1998 čínská vláda slíbila světu, že podepíše dvě velké mezinárodní deklarace o lidských právech přijaté Organizací spojených národů. Tím čínská vláda dala najevo, že připouští univerzalitu lidských práv. Když Všečínské shromáždění lidových zástupců v roce 2004 provádělo úpravy ústavy, poprvé do ní bylo zapsáno také, že „stát respektuje a chrání lidská práva“, což znamená, že lidská práva se již stala jedním ze základních principů čínského právního státu. Pokrok v pojetí vlády komunistické strany dokládá také formulace, že „východiskem politické moci jsou lidé“ a že má být „budována harmonická společnost“.

Tyto makroskopické změny jsem měl možnost pocítit sám na sobě od okamžiku svého zatčení.

Stále si myslím, že jsem nevinen a že obvinění vznesené proti mně je porušením ústavy. Nicméně za více než rok, kdy byla omezována moje osobní svoboda, prošel jsem dvě vězení a setkal jsem se čtyřmi policejními vyšetřovateli, třemi státními zástupci a dvěmi soudci, ale v přístupu žádného z nich jsem se nesetkal s ponižováním, překračováním časových limitů, vynucováním přiznání. Jejich přístup byl klidný, racionální a často prozrazoval dobrou vůli. 23. června jsem byl z domácího vězení pod dozorem přesunut do první vazební věznice úřadu veřejné bezpečnosti města Pekingu; za půl roku jsem tam poznal zlepšení v podmínkách vazby.

Ve stejné vazební věznici (Pan-pu-čchiao) jsem byl také držen v roce 1996. Když srovnám podmínky před více než deseti lety s těmi dnešními, došlo v oblasti „hardwaru i softwaru“, tj. v oblasti vybavení i zacházení s vězni, k výraznému zlepšení. Zvláště pokud jde o tzv. humánní dozor založený na myšlence, že zadržení mají práva a lidskou důstojnost, který byl poprvé zaveden právě zde. Zlidšťování způsobu zacházení s vězni se projevuje ve způsobu jednání dozorců, je konkretizováno časopisy „Vlídný hlas“ a „Pochybení a lítost“, projevuje se v tom, že před jídlem a také ráno a večer se zde vysílá hudba. Takový způsob dohledu umožňuje zadrženým, aby se cítili důstojně a nežili ve strachu, povzbuzuje je k zachovávání řádu věznice a dává jim sebedůvěru, pakliže se chtějí postavit proti svévoli surových dozorců. Nejen že se zlepšily životní podmínky zadržených, ale zlepšila se i situace při soudním řízení. Dostal jsem se do úzkého kontaktu s dozorcem, který odpovídal za mou celu, panem Liou Fengem. V každém detailu jeho práce se odrážel respekt k zadrženým a péče o ně a tento postoj vyjádřený ve slovech i činech nám dával pocit jistoty a klidu. To, že jsem poznal tohoto upřímného, čestného, odpovědného a laskavého dozorce, je možné nahlížet jako pozitivní zkušenost z pobytu ve vězení.

Na základě svého přesvědčení a těchto zkušeností věřím, že situace v Číně se bude zlepšovat a optimisticky očekávám budoucí příchod svobodné Číny. Žádná síla totiž nemůže zabránit přirozené lidské touze po svobodě; Čína se nakonec změní v právní stát, kde práva člověka budou stát nade vším. Očekávám také, že by k takové změně mohlo dojít již při posuzování mého případu, očekávám, že porota můj případ posoudí nestranně — že její rozhodnutí obstojí, až bude přezkoumáno historií.

Kdybych měl říci, co nejlepšího mě v posledních dvaceti letech potkalo, musel bych hovořit o nesobecké lásce, kterou mě zahrnuje má manželka Liou Sia. Moje žena dnes nemohla přijít do soudní síně a být přítomna slyšení. Přesto ti chci říci, drahá, pevně věřím, že tvoje láska ke mně zůstane stále stejná. Během let mého nesvobodného života se do naší lásky přimíchalo hodně strádání vyvolaného vnějšími okolnostmi, přesto však náš cit zůstává nekonečný. V době, kdy jsem vykonával trest za zdmi vězení, tys čekala v neviditelném vězení srdce. Tvoje láska je slunečním světlem, které překračuje vysoké zdi, proniká mřížemi a hladí každičký kousek mé kůže, prohřívá každou moji buňku. Díky ní si stále mohu uchovat vnitřní mír, nadhled a jasnou mysl, každou minutu ve vězení naplňuje smyslem. Má láska k tobě je plná pocitu viny a lítosti, někdy je tak těžká, až mi svazuje nohy. Jsem kamenem v pustině bičovaným divokou bouří, jsem tak ledový, že se mě nikdo neodváží dotknout. Avšak má láska je pevná a ostrá, dokáže proniknout každou překážkou. I kdybych byl rozemlet na prášek, obejmu tě popelem.

Drahá, díky tvé lásce mohu klidně čelit blížícímu se rozsudku, nemusím litovat svého rozhodnutí a mohu s nadějí očekávat zítřek. Doufám, že se náš stát promění v zemi svobody vyjadřování, kde se projevům všech občanů dostane stejně vlídného přijetí, kde budou koexistovat a navzájem soupeřit rozmanité hodnoty, myšlenky, vyznání, politické názory..., kde se dostane stejné ochrany názorům většiny i menšiny, kde budou dostatečně respektovány a chráněny i politické názory, které se liší od názorů těch, kdo jsou u vlády. Zemí, kde všechny politické názory vystoupí na denní světlo a občané si z nich budou moci vybrat, kde bude moci každý beze strachu vyjádřit svůj názor a nikdo nebude politicky pronásledován za to, že vyjádřil své přesvědčení. Doufám, že jsem poslední obětí celou věčnost trvající inkvizice, že v budoucnu již nebudou lidé trestáni za svá prohlášení.

Svoboda projevu je základem lidských práv, pilířem lidskosti, matkou pravdy. Likvidace svobody slova je pošlapáním lidských práv, dusí lidskost a potlačuje pravdu.

Uskutečňoval jsem své ústavou dané právo na svobodu slova, ze všech sil jsem vykonával společenskou odpovědnost občana ČLR, mé chování a jednání není zločinem, a i když za ně budu potrestán, nestěžuji si.

Děkuji vám.

23. prosince 2009

Z čínštiny přeložila Anna Svěráková.

Text vyšel v knize Od Charty 77 k Chartě 08: Liou Siao-po — život v pravdě. (Knihovnička Českého centra Mezinárodního PEN klubu a Člověka v tísni, svazek 4. Uspořádal: Igor Blaževič. Kniha vyšla díky podpoře manželů Libora a Veroniky Winklerových).