Marek Čejka: Teroristických útoků už bylo v Evropě víc – byly regionální a s méně oběťmi

Poslední teroristické útoky v Evropě – konkrétně v  Bruselu si letos v březnu vyžádaly přes třicet mrtvých a stovky zraněných. Přitom scénář atentátů už pro Evropu není neznámý. Pachateli jsou v drtivé většině mladí muži, kteří se radikalizovali v posledních letech či měsících, v útočné skupině panují blízké až příbuzenské vztahy (o to je těžší ji infiltrovat), útok bývá obvykle masivně smrtící a  dříve nebo později se k němu přihlásí samozvaný Islámský stát, případně frakce Al-Káidy.

Přesto lze říci, že v Evropě už bylo, co se týká terorismu hůře – v období Studené války.

Vysoká frekvence, nízká intenzita

Od 50. let minulého století zažívala Evropa převážně terorismus organizovaný ultralevicovými, ultrapravicovými či separatistickými skupinami. Oproti dnešku byl teror omezen z pohledu cílů i motivací regionálně, čemuž odpovídalo i jeho mediální pokrytí. Skoro každá větší evropská země bojovala se svými teroristy.

V Německu v roce 1968 spáchal Andreas Baader společně se třemi komplici útok na dva obchodní domy ve Frankfurtu nad Mohanem na protest proti válce ve Vietnamu. Následně byl zatčen, ale o dva roky později mu jeho sympatizanti pomohli utéct. Vznikla tak nová organizace Frakce Rudé armády (RAF), jejíž přívrženci trápili německou společnost únosy, bombovými útoky a vydíráním až do počátku 90. let.

Jen pár dní před Vánoci v roce 1969 vybuchla na Piazza di Fontana v Miláně nálož, která zabila 17 lidí. Obviňována byla ultralevice, dodnes ale není jasné, kdo spouštěcí útok téměř 15 let přestřelek, bombových atentátů a vražd provedl. V období, které je obecně známo jako Olověná léta, útočila jak ultralevicová, tak ultrapravicová hnutí, zapojila se i mafie a tajné služby. Zemřelo asi 150 lidí.

V Evropě se také vyskytly v době Studené války i různé exotičtější či bizarnější podoby terorismu. Nizozemí bylo například v mezidobí 1975-78 sužováno útoky separatistů bojujících za nezávislost jižních Moluk na Indonésii. Ve Francii byl zase na přelomu 70. a 80. let výrazný teror arménských ultranacionalistů ze skupiny Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA). Obecně se v druhé polovině 20. století Francie – a hlavně pak Paříž – stala jedním z nejčastějších dějišť teroru v Evropě.

Mezi nejaktivnější organizace co do počtu atentátů a výdrže patřily v Evropě organizace Irská republikánská armáda (IRA) a Baskicko a jeho svoboda (ETA). O separatistické a nacionalistické organizaci ETA, která od konce 50. let do roku 2011 připravila o život přibližně tisícovku lidí, bylo v zahraničních médiích slyšet výběrově. Proto ETA začala soustředit své atentáty na dobu dovolených o letních prázdninách a do turisticky exponovaných oblastí.  Tehdejší mediální pokrytí je těžko srovnatelné se záběrem a sofistikovaností mediálního informování v současnosti, kdy se o teroristických činech ve světě a Evropě dozví – navíc mnohem rychleji – daleko více lidí.

Podobně tomu bylo v případě teroristických zločinů odštěpeneckých frakcí Irské republikánské armády (IRA), kdy si konflikty mezi britskými protestanty a irskými katolíky vyžádaly od roku 1966 do podepsání mírové dohody v roce 1998 více než 3 500 obětí. Frakce IRA zvlášť v pozdějších letech upřednostňovaly útoky na majetek a budovy, což bylo pro politické vyjednávání účinnější a hlavně to nevzbuzovalo takový odpor veřejnosti jako vraždy civilistů. Příkladem může být útok v Manchesteru z roku 1996, který značně poškodil část jeho centra, avšak 90 minut před výbuchem náloží obdržela policie od IRA varování a oblast byla vyklizena. I přesto bylo zraněno 220 osob, nikdo ale nezemřel. Škody na majetku by dnes odpovídaly částce 1,2 biliónů liber.

K nejkrvavějšímu útoku v rámci „The Troubles“ došlo 15. srpna 1998 v severoirském Omaghu v reakci na podepsání Velkopáteční mírové dohody. Celkem tehdy při bombovém útoku zemřelo 28 lidí. Počet obětí je srovnatelný s množstvím mrtvých během letošního útoku v Bruselu, které si vyžádaly 34 životů. I když přihlédneme k faktu, že k útokům v Omaghu došlo v sobotu, zatímco k bruselským v pracovní den, rychlost a míra informování se jeví z odstupu necelých dvaceti let jako obrovská. Počet mediálních výstupů, který byl publikován na sklonku 90. let za celý měsíc od události, přibližně 23krát menší, než množství výstupů při letošních atentátech v Bruselu v den útoku. První informace v médiích se o atentátu v Omaghu objevují až následující den v televizním zpravodajství a v nedělním bulvárním tisku (celkem dva výstupy). První pracovní den po události je pak možné dohledat 32 výstupů.

Důvodů ústupu etno-separatistického terorismu v Evropě je více: Dílem mohou být důsledkem úspěšného mírového procesu (Severní Irsko) či vyjednávání s radikály (ETA). Roli mohla v dalších případech sehrát také generační výměna, zvýšení regionální autonomie, pokles podpory od bývalých sponzorů (např. od Sovětského svazu, Libye, československé dodávky SEMTEXu atd.) apod.

Cílem může být jakékoli významné evropské centrum

Přelomovým bodem pro globalizaci teroru bylo zvláště 11. září 2001, kdy při koordinovaných útocích 19 teroristů z Al-Káidy přišlo v USA o život téměř 3 000 lidí.

Jen pár dní před ročním výročím invaze USA do Iráku v roce 2003 byly provedeny frakcí Al-Káidy bombové útoky v Madridu, které si vyžádaly téměř dvě stovky mrtvých a dvě tisícovky zraněných. Za madridské krveprolití bylo v roce 2007 odsouzeno 28 islamistů, motivem měla být odplata za podporu americké invazi do Iráku od tehdejší španělské vlády. V roce 2005 se čtveřice atentátníků odpálila v dopravních prostředcích při ranní špičce v Londýně. K atentátu se přihlásilo několik islamistických organizací včetně Al-Káidy. Britské tajné služby se ale kloní k vyšetřovací verzi, že šlo o sólo akci čtveřice mladých radikálů žijících v Británii. Britská armáda už dříve vstoupila do Iráku bok po boku americké.

Radikálně islamistický teror lze v Evropě zaznamenat až od 80. a 90. let.  Globální vlna se vzedmula hlavně z úpadku arabských a jiných sekulárních nacionalismů na Blízkém východě.

I před nástupem radikálních islamistů byly v Evropě aktivní blízkovýchodní, nejčastěji arabské, radikální skupiny. Často šlo o teroristické činy národně osvobozeneckých skupin palestinských, přičemž je v této souvislosti nejznámější útok organizace Černé září na izraelské sportovce během letní olympiády v Mnichově v roce 1972. Na rozdíl od dnešních džihádistů byli tehdejší arabští teroristé často sekularizovaní muslimové, respektive křesťané a náboženství nehrálo v jejich násilných pohnutkách velkou roli. Některé blízkovýchodní, opět hlavně palestinské, radikální skupiny operující v Evropě hlavně v 70. a 80. letech, byly i výrazně ultralevicově ideologické a kooperovaly s podobně zaměřenými skupinami z jiných částí světa (Japonská Rudá armáda, Rudé brigády a další).

Francouzský politolog Olivier Roy navíc upozornil, že pro drtivou většinu dnešních džihádistů je islám jen zaměnitelná „fangle“, kterou ve své generační nihilistické vzpouře pozvedají. Tzv. Islámský stát je pak jejich favoritem kvůli své globální známosti a zároveň extrémní krutosti, která je hojně reflektována médii.

V Evropě se první akce radikálních islamistů odehrály v 80. letech. Vesměs šlo v té době o poměrně marginální útoky zaostávající svou intenzitou za terorem tehdejších evropských sekulárně-levicových nacionalistů a radikálů. Prvním skutečně velkým atentátem radikálních islamistů na evropské půdě byl útok na madridskou restauraci El Descanso v roce 1985. K odpovědnosti za něj a za smrt 18 lidí se přihlásil šíitskýIslámský džihád vedený známým libanonským teroristou Imádem Mugníjou.

Od té doby ale byla naprostá většina radikálních islamistických útoků v Evropě páchána zradikalizovanými sunnity, což přerušily jen některé výjimky, jako například když v Bulharsku zaútočil v roce 2012 na izraelské turisty libanonský Hizballáh.

V polovině 90. let byla ve Francii teroristický činná sunnitská Alžírská ozbrojená islámská skupina (GIA), která ve stejné době prováděla brutální teror v Alžírsku.

U různých evropských radikálních skupin i jednotlivců nelze v novodobé evropské historii přehlížet ani jejich propojení s organizovaným zločinem. V řadě případů je pak linie mezi politickým terorem a organizovaným zločinem (loupeže, násilí, obchod s drogami apod.) velmi nejasná. To platí např. pro různé klany italské mafie (mj. Corleone), pro jednoho z nejobávanějších palestinských teroristů Abú Nidala či pro různé milice během balkánských konfliktů.

Některé akty teroru nebyly zcela jednoznačně objasněny a spojují více verzí i motivů. Patří mezi ně i vůbec nejrozsáhlejší teroristický akt v evropském prostoru co do počtu obětí: bombový útok na let Pan Am 103 nad skotským Lockerbie v roce 1988. U toho je sice nejpravděpodobnější libyjská linka na plukovníka Kaddáfího, který se chtěl pomstít za americké bombardování Tripolisu a Benghází, zmiňovány jsou však i jiné motivy.

Nástup radikálně islamistického teroru

Kořeny radikálního islamismu v současných podobách lze sice vystopovat na Blízkém východě už v období mezi světovými válkami (např. militantní frakce egyptského Muslimského bratrstva, šejch Izz ad-Dín Kassám v Palestině). Hlavní vlna pak ale vyrůstá především z poklesu popularity sekulárního nacionalismu na Blízkém východě v 70. letech.

V arabském prostředí ztělesňoval v poválečném období sekulární nacionalismus a národně osvobozenecký boj hlavně egyptský prezident Gamal Abdel Násir. V íránském a afghánském prostředí zase existovaly sekulární monarchie. Tyto režimy však ztrácely během Studené války postupně na popularitě, a to hlavně s ohledem na stupňující se represe a potlačování opozice, korupci, ekonomické, politické a vojenské neúspěchy a často až přílišnému tlaku na sekularizaci. Úpadek sekulárního nacionalismu tak přiměl mnohé muslimy hledat politické alternativy. Jednou z nejlákavějších se ukázal být politický islám, neboli islamismus. Ten se od začátku 20. století konstituoval v nejrůznějších podobách – od státotvorných stran a hnutí kombinujících ve své politice demokratickou hodnoty a islám (podobně jako například činí křesťansko-demokratické strany) až po radikálně islamistické džihádisty, snažící se násilným způsobem, často právě terorismem, změnit politický řád (analogií mohou být křesťanské milice v různých konfliktech – např. v Libanonu, Ugandě).

Islamismus nabyl poněkud odlišných podob v sunnitském a šíitském prostředí. U daleko početnějších sunnitů (cca 90%, tedy více než 1,4 miliardy světových muslimů) má islamismus celou – a poměrně nepřehlednou – řadu podob. Naopak v méně početném šíitském prostředí se stal jeho hlavním protagonistou íránský ajatolláh Chomejní.

Hlavně sunnitský radikální islám by zřejmě nezískal zdaleka takovou popularitu, nebýt západní podpory radikálně islamistickým hnutím během Studené války. Islamisté – a radikálové zvláště – se totiž velmi vehementně hlásili k antikomunismu a boji proti Sovětskému svazu. Toto kritérium Američanům a jejich evropským spojencům často stačilo jako hlavní podmínka k podpoře. V Afghánistánu tak Američané pomohli vycvičit a vyzbrojit radikály jako byl Usáma bin Ládin, a podobně tak i budoucí vůdce Tálibánu a řadu dalších. Ti tehdy považovali Sovětský svaz za hlavního nepřítele, avšak USA vnímali jen velmi pragmaticky a nebylo pro ně problém o několik let později pozvednout své zbraně proti Americe a Západu. Podobně neprozřetelně vnímali ale třeba i Izraelci formující se Hamás, kterému  poskytovali tichou podporu. Domnívali se, že se omezí moc sekulární Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Následně ale Izraelci zjistili, že je Hamás daleko nebezpečnější než OOP i Jásir Arafat, který byl dlouho Izraelci považován za „teroristu č. 1“.

Po dvou velkých útocích v Madridu a Londýně se evropským bezpečnostním orgánům podařilo celkem úspěšně dalším takovým atentátům předcházet a začít více držet radikály pod kontrolou. Bin Ládinova Al-Káida také postupem času slábla a ztrácela na popularitě. Až do roku 2014 došlo v Evropě jen k několika menším útokům zradikalizovaných sunnitů. V roce 2014 však zaznamenal klíčový vzestup tzv. Islámský stát v Iráku a Sýrii (původně se jednalo o iráckou frakci afghánské Al-Káidy, která se ale postupně dostala do sporu s hlavním velením a nakonec mu vypověděla loajalitu).

ISIS a zlomový rok 2014

ISIS se v počátečních fázích existence svého kvazistátu zaměřoval hlavně na teror na iráckém a syrském území, případně v jeho blízkém okolí (Turecko). Z počátku bylo zjevné, že v té době stále nedisponuje dostatečným počtem příznivců ani infrastruktury ve vzdálenějším zahraničí. To se ale začalo pomalu měnit.

V květnu 2014 došlo v Bruselu k prvnímu útoku ISIS na evropské půdě. Oběti tehdy byly jen čtyři, takže akce nevzbudila takovou pozornost. Tu naopak velmi výrazně přitáhl pařížský útok z ledna 2015, který směřoval proti redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a proti pařížské židovské komunitě. Obětí bylo celkem dvacet a útok vzbudil velký zájem světových médií. Pachatelem nebyl tentokrát ISIS, ale jemenská frakce Al-Káidy. To znovu vzbudilo obavy, že se původní Al-Káida oživuje a že propuká určitý „teroristický konkurenční boj“ mezi ní a ISIS. Al-Káida se ale od té doby v Evropě výrazněji neprojevila, zato u ISIS bylo zjevné, že si vytváří v Evropě zázemí, což mohlo souviset i přesunutím loajality původních příznivců Al-Káidě právě k ISIS.

Zmiňované zázemí může mít několik rovin – jde jednak o odchod řady zradikalizovaných muslimských Evropanů (hlavně mladých, jedná se zatím přibližně o 5000 až 6000 Evropanů) k ISIS. Bylo tak zjevné, že její popularita narůstá v určitých částech evropských muslimských komunit. ISIS si zároveň byl vědom, jaké napětí vyvolala v Evropě uprchlická krize z Blízkého východu (hlavně ze Sýrie) a snažil se jí zneužít ve svůj prospěch (např. oznámením infiltrace uprchlíků apod.). To vše se stalo novou a velmi komplexní výzvou pro evropské bezpečnostní orgány. Nejnebezpečnějším projevem nárůstu vlivu ISIS v Evropě však byly hlavně přibývající přímé teroristické akce.

K vůbec nejbrutálnější akci ISIS v Evropě došlo opět v Paříži v listopadu 2015. Při koordinovaných útocích povraždili útočníci 130 civilistů. Při následném honu na přeživší teroristy (sedm jich bylo po útocích zabito) vedla stopa do Bruselu. Tamní čtvrť Molenbeek, ve které žije vysoké procento muslimů (40%) a zároveň se mnoho z nich, hlavně mladých, potýká s nezaměstnaností (37%), se ukázala být podhoubím pro radikály a belgická policie v ní zahájila sérii razií. Několik dní poté, co Belgičané zadrželi v březnu 2016 jednoho z hlavních strůjců pařížského atentátu z listopadu 2015, zaútočilo několik sebevražedných útočníků hlásících se k ISIS na bruselské civilní cíle. Při útocích na bruselském letišti a v metru tak přišlo o život 31 lidí.

Budoucnost radikálně islamistického teroru v Evropě bude do značné míry záviset na vývoji situace na Blízkém východě, hlavně v prostředí současného dění v Sýrii a Iráku. Pokud bude existence kvazistátní entity ISIS nadále pokračovat, bude stále produkovat nebezpečnou a sofistikovanou propagandu a lákat určité typy lidí, včetně některých Evropanů – hlavně zradikalizovaných mladých muslimů a konvertitů. Ty bude vábit svoji aurou „mučednictví a schopností udržet svou existenci v boji proti celému světu“ – ve spojení s různými „benefity“ (např. umožnění vyjádření rebélie či nihilismu – navíc ve jménu „vyšších cílů“, možnost dát průchod svému násilí, včetně sexuálního, vyjádřit nenávist vůči životu v předešlém systému, materiální výhody pro bojovníky a stoupence ISIS atd.). Pokud ale bude ISIS nakonec zničen (a zároveň i Asadův režim pacifikován), aby mohla být v Sýrii a Iráku započít stabilizace, bude to pozitivní zpráva i pro Evropany.

Samotné zničení ISIS ale ještě nemusí znamenat ukončení radikalizace některých evropských muslimů. Její souvislosti jsou daleko hlubší a často mají své kořeny v sociálních problémech a vyloučení mladých muslimů, jako se například děje v Molenbeeku, pařížských předměstích, Londýně a na řadě dalších míst. K pocitům ostrakizace evropských muslimských komunit navíc přispívá i posílení xenofobní rétoriky mezi řadou evropských politiků a osobností. Ta souvisí hlavně s aktuální uprchlickou vlnou do Evropy.