Globální migrace: kolik lidí je v pohybu, odkud a kam?

Kdo je migrant?

Jednotná a univerzálně užívaná definice migrace ani migranta neexistuje. V současnosti nejšířeji používaná je definice Odboru OSN pro ekonomické a sociální otázky (UN DESA). Podle ní je migrantem každý člověk, který změnil zemi svého obvyklého pobytu. Migranty lze podle této definice rozlišovat na krátkodobé, kteří změnili zemi obvyklého pobytu na více než tři měsíce, ale méně než jeden rok, a dlouhodobé, kteří se ve stejné situaci nacházejí více než rok. Řada států nicméně preferuje vlastní definice a kritéria. I proto je poměrně složité dospět při výpočtech o velikosti globální migrace k objektivním a nezpochybnitelným údajům.

Asi nikoho nepřekvapí, že celkový počet migrantů za poslední desetiletí vytrvale roste: za posledních 20 let stoupl zhruba o 110 milionů. V přepočtu na celkovou populaci je nicméně nárůst jen velmi mírný. Migranti tvoří dlouhodobě zhruba 3 až 4 procenta světové populace.

Nejvýznamnější cílové a zdrojové země

Žebříčku zemí s nejvíce mezinárodními migranty dlouhodobě vévodí Spojené státy americké. Poslední data OSN hovoří o tom, že počet migrantů na území USA přesahuje hranici 50 milionů. Druhý nejvyšší počet migrantů – a s náskokem nejvyšší počet z evropských zemí – hostí Německo, a to zhruba 16 milionů. Co do podílu migrantů v populaci statistikám vévodí státy Perského zálivu, jež jsou důležitými destinacemi pro pracovní sílu z Asie (Indie, Pákistán, Filipíny, Srí Lanka) a Afriky (zejména Afrického rohu). V Kuvajtu a Kataru tvoří migranti kolem 75 % obyvatelstva a ve Spojených arabských emirátech dokonce 90 %.

Pokud zaměříme pozornost na státy, které naopak nejvíce migrantů „produkují“, na prvním místě statistik najdeme nejlidnatější zemi na světě, jíž je Indie. Z hlediska podílu občanů žijících v zahraničí pak čelní místa zaujímají ministáty Karibské oblasti a Oceánie. Rekordmanem je v tomto směru Svatý Kryštof a Nevis, mimo jehož hranice se nachází na 70 % obyvatel! Mezi evropskými zeměmi vykazovaly donedávna rekordní míru emigrace především některé menší státy na Balkánském poloostrově. Od roku 2022 se k nim připojila Ruskem napadená Ukrajina.

Zajímavý parametr, který ve svých výročních zprávách pravidelně analyzuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), představují takzvané migrační koridory. Ve své podstatě se jedná o nejfrekventovanější migrační trasy spojující dva státy. Suverénně největším koridorem je ten, který spojuje USA (jako cílovou zemi) a Mexiko. Spojené státy figurují jako destinace i v mnoha dalších velkých koridorech, přičemž řada z nich začíná v Asii (Indie, Čína, Filipíny). Z větších koridorů, v nichž figurují státy EU, můžeme jmenovat třeba polsko-německý, turecko-německý a alžírsko-francouzský.

Remitence

Dalším údajem, který napomáhá lépe porozumět rozsahu a vývoji mezinárodní migrace, je objem takzvaných remitencí, čili peněz, které migranti posílají, eventuálně přivážejí zpět svým rodinám a komunitám ve výchozích zemích. Velká část těchto převodů sice probíhá skrytě, ale i prokazatelné bankovní transfery dosahují ohromných rozměrů: odhady Světové banky hovoří o tom, že do nízko- a středněpříjmových zemí směřovalo v roce 2023 celkem 669 miliard amerických dolarů.

Dvojice map níže zachycuje, do kterých zemí proudí skrze remitence nejvíce prostředků. Zatímco v absolutních číslech je suverénně největším příjemcem Indie, vzhledem k velikosti národní ekonomiky jsou remitence obzvláště důležité zejména pro státy Střední Ameriky, Střední Asie, a Oceánie. Peníze z diaspor u nich běžně tvoří 20, 30 nebo dokonce 40 procent HDP.

Uprchlíci

Miliony migrantů opouští své domovské země nedobrovolně, v důsledku války, všeobecného násilí, pronásledování, anebo přírodních katastrof. Rozsah nuceného vysídlení je sice alarmující, ale přesto je nutné mít na paměti, že uprchlíci tvoří jen malou část lidí v pohybu – konkrétně zhruba jednu desetinu.

Důležitým rysem nucených migrací je jejich nerovnoměrné rozložení. Názorně jej ukazují grafy níže. Levý koláč ukazuje, že 70 procent uprchlíků pochází z pouhých pěti zemí. Na pravém grafu, který zachycuje nejdůležitější destinace, stojí za pozornost drtivá převaha zemí takzvaného globálního Jihu. Téměř tři čtvrtiny lidí na útěku míří do nízkopříjmových a středněpříjmových států. Nejčastěji přitom nachází útočiště ve stejném regionu, z něhož pochází. Představa uprchlické tsunami valící se do vyspělých zemí globálního Severu je tedy mylná.

Nové jevy

Globální migrace prochází dynamickým vývojem. Zdaleka nejde jen o nárůst celkových čísel o stěhování. Mezi zdrojovými státy se objevují zcela noví aktéři, zatímco tradiční vystěhovalecké země se proměňují na tranzitní nebo dokonce cílové. Dramaticky se mění také přistěhovalecké politiky, a to zejména vůči uprchlíkům a neregulérním migrantům. Zde jsou některá z nejnovějších migračních témat dneška:

Rekordní rozsah nuceného vysídlení

Podle údajů Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) bylo ke konci roku 2023 celosvětově nuceně vysídleno přes 117 milionů lidí, z toho zhruba polovina uvnitř svých domovských zemí. Mezi relativně nové uprchlické krize patří ty, jež vyvolaly konflikty na Ukrajině, v Myanmaru či v Jižním Súdánu.

Proměna migrací na americkém kontinentu

Nejsilnějším migračním magnetem západní polokoule zůstávají USA, roli Mexika jako hlavní výchozí země ale postupně nabourávají i jiné státy Střední, a nově též Jižní Ameriky. Mexiko se naopak proměňuje v zemi tranzitní. Kvůli zostřenému režimu vstupu do USA také právě v Mexiku čím dál více migrantů žádá o azyl.

Bohaté státy soupeří o kvalifikované pracovníky

Na americkém kontinentu o ně soupeří USA s Kanadou. Vysoce kvalifikované pracovníky aktivně lákají například Německo, Austrálie, Nový Zéland, a dokonce vůči cizincům velmi ostražité Japonsko. Nutno ovšem dodat, že stejné země zároveň jiné migrační kanály přiškrcují. Přijímání migrantů je dnes čím dál selektivnější.

Alternativní formy ochrany namísto azylu

Dočasná ochrana, kterou pro uprchlíky z Ukrajiny aktivovala Evropská unie, aby zabránila přetížení azylových systémů členských zemí, má ve světě hned několik analogií. Turecko nabízí podobný status běžencům ze Sýrie, a USA zase lidem prchajícím z Nikaraguy či Venezuely. Výhodou dočasných ochran je rychlejší proces udělování. Držitelům ale podobné statusy zdaleka nenabízí takovou jistotu, jako azyl, a odrazují je od integrace.

Externalizace kontrol

Evidentním trendem jsou snahy vyspělých zemí kontrolovat imigraci „na dálku“, to znamená skrze dohody uzavírané s tranzitními či výchozími státy. Určitým vzorem je pro mnoho přijímajících zemí Austrálie, jež brání neregulérní migraci po moři pomocí detenčních center na Nauru a Papui-Nové Guinei. Británie usiluje o deportace žadatelů o azyl do Rwandy, Itálie chystá přesun azylových řízení do Albánie. Vize „offshoringu“ migračních kontrol čím dál zřetelněji rezonuje i na úrovni EU jako celku.