Poklona našim dobrovolníkům

Publikováno: 14. 9. 2015 Doba čtení: 2 minuty
Poklona našim dobrovolníkům
©

Nastalo září a tedy začátek nového školního roku. Pro mě, coby koordinátorku programu Podpora vzdělávání  vrcholí intenzita shánění dobrovolníků do našeho programu. Proč? Doučování dětí v rodinách vykonávají právě dobrovolníci. Ve svém volném čase, bez nároku na finanční odměnu či jiné ocenění…..

Kdo vlastně jsou ti dobrovolníci?

V současné době je jich v programu v Bílině zapojeno 7. Někteří studují, jiní mají své rodiny, děti, zaměstnání… Ačkoliv rozhodně nemají volného času nadbytek, rozhodli se udělat konkrétní krok a pomáhat potřebným – každý týden 2 hodiny věnují práci s dětmi a pomáhají jim lépe zvládat školní povinnosti a nároky. Ale to nejsou jen 2 hodiny – k tomu je třeba přičíst čas strávený dojížděním a přípravou na doučování. Té je většinou potřeba věnovat dostatek času a pozornosti, protože podpora dětem musí být cílená na konkrétní látku či problém, který momentálně žák ve škole řeší. V reálném čase to znamená, že jedno odpoledne v týdnu tráví dobrovolník činností věnovanou naprosto nezištně cizímu dítěti.

Když se při seznamovacím pohovoru ptám, proč se se chtějí stát dobrovolníky, nejčastěji slyším odpovědi typu:  „Řekl(a) jsem si, že bych ještě mohl(a) být někomu prospěšný(á), někomu pomoci, kdo to momentálně potřebuje….a neumí si poradit sám. Lidi si mají pomáhat. Každá zkušenost obohatí zároveň i mě. A že by se vlastně měly dělat „dobré skutky“, ne?“

S tím asi můžeme souhlasit všichni. Ale málokdo se opravdu odhodlá a své přesvědčení zrealizuje. „Moji“ dobrovolníci to ale dokázali – ne o dobrých skutcích pouze mluvit, ale i je dělat. Smekám před nimi. Je úžasné, že do toho jdou bez nároku na jakoukoliv odměnu. Jedné se jim většinou ale dostane – a to je vděk dětí, které si často svého dobrovolníka velmi oblíbí a těší na každou jeho návštěvu.

Poděkovat bych chtěla i já. Za to, že nezůstali pouze u slov a prázdných frází o dobrých skutcích, ale že je opravdu dělají. A to se nám ostatním ne vždy podaří.

Autor: Helena Řeháková, koordinátorka programu Podpora vzdělávání