Práce ředitele pro mě byla žonglováním a honěním zajíců

Od kdy v organizaci pracuješ a čemu ses na počátku věnoval?

Nastoupil jsem v březnu 2008 jako koordinátor vzdělávacích aktivit. To bylo v době, kdy jsme s Tomášem Hirtem (pozn. tehdejší ředitel pobočky v Plzni) chtěli udělat takové Varianty v Plzeňském kraji. Měl jsem na starost semináře pro učitele, školil jsem témata dotýkající se neonacismu nebo kyberšikany. Po nich je mimochodem poptávka dodnes. Sepsali jsme na tohle téma dokonce publikaci Kyberšikana a její prevence – příručka pro učitele, která byla jednou z prvních a je stále dost aktuální. Taky tehdy vznikl e-learningový kurz pro učitele Svět podle demokracie. Měli jsme hodně plánů…

Kdy ses stal ředitelem?

V červenci 2010. Nakonec jsem to vzal.

Váhal jsi?

Váhal. Já jsem nikdy nechtěl nic řídit, ovládat svět kolem sebe. Ani tehdy a ještě méně dnes. Zpětně se mi těžko hledá vysvětlení, proč jsem ten úkol přijal. Asi proto, že Tomáš definitivně odcházel a mně záleželo na tom, co bude dál a v jakém duchu. Chtěl jsem pokračovat v jeho práci. Byl pro mě dobrým vzorem a měl jsem na co navázat, což mi přijde o dost snazší, než stavět něco na zelené louce. A pro Tíseň jsem se nadchnul ještě před tím, než jsem v ní začal pracovat, a čerpám z toho dodnes. Možná pro mě také bylo trochu útěchou, že tu tehdy převažovala atmosféra svobody a neřízení. Pobočka byla prostorem, který poskytoval zázemí lidem, co chtěli „měnit svět k lepšímu“ tím, že budou hájit zájmy a práva lidí na okraji společnosti. Vytvářet jim pro to co nejlepší podmínky, pomáhat jejich snažení, být podporou pro mě byla přijatelná vize role ředitele. Zas tolik řídit nepotřebovali nebo to tak aspoň vypadalo.

Kolik lidí působilo na pobočce v Plzni, když jsi začínal, a čemu se věnovali?

Nepamatuju si přesně, ale bylo nás tak 10. Pobočka vznikla necelé tři roky před tím. Zákon o sociálních službách byl úplnou novinkou, takže to byla dost jiná doba. Zpočátku se dělala „jen“ terénní sociální práce. Lidé na pobočce se věnovali výzkumům a publikacím, které teprve měly nastolit témata a problémy, o nichž se dnes mluví už běžně. Pojem „sociální vyloučení“, dneska už zprofanovaný, bylo zapotřebí teprve etablovat. Pak se začínalo s pracovním poradenstvím, probačním programem a projektem sociálního asistenta v trestním řízení. Tím vznikly základy dnešních služeb pro oběti i pachatele trestné činnosti a odborného sociálního poradenství. Od roku 2009 jsme se začali rozšiřovat z Plzně i do dalších míst v Plzeňském kraji. Prvním vykročením mimo Plzeň byl projekt zaměřený na finanční a pracovní poradenství, který se rozběhl v září 2009. To jsme zamířili do Klatov, na Domažlicko a do Nýřan. Objevila se postupně spousta projektových příležitostí, podpora učitelů a škol šla stranou a já jsem se stal pisatelem projektů. Když začalo jít do tuhýho, protože bylo třeba je začít naplňovat, stal jsem se ředitelem.

Vznikaly nové služby a jejich koncepce, učili jsme se psát projekty

Co to tehdy obnášelo být ředitelem? Jaká byla Tvoje náplň práce?

Shánět pořád dokola peníze a svěřovat věci těm správným lidem. Postupně vznikaly nové služby a jejich koncepce, pořád probíhal nějaký rozvoj. Pobočka potřebovala novou strukturu a systém, aby to fungovalo. Bylo to hlavně o tom psát projekty a dotace a pak zajistit, aby z toho nebyl průšvih. A aby to, co se rozjelo, mohlo i po skončení projektu pokračovat. Neustálé hledání lidí, kteří si to vezmou za své. Jak poskytování služeb, tak jejich řízení a administrativu. Naštěstí jsem kolem sebe vždycky dost šikovných lidí měl. V některých letech jich nově přišlo i přes deset. Zároveň se také přihodilo, že pět nebo šest kolegyň odešlo během pár měsíců na mateřskou. Některé z nich už se stihly zase vrátit. Což je pro mě mimochodem vždycky skvělá zpráva, že se vracet chtějí.

Jak se dařilo psát projekty a na všechno sehnat peníze?

Učili jsme se to a nacházeli jsme docela dost příležitostí díky Evropským fondům. Ty úplně první projekty nevyšly, ale pak, když se ohlédnu, začalo vycházet všechno. Tomáš měl rád akronymy a podle toho názvy projektů vymýšlel. Teď, když na ty názvy po letech vzpomínám, se už tolik nedivím, že je zprvu zamítali. Názvy jako POKRK nebo LOST je musely odsoudit k zániku :-) Začalo to vlastně vycházet až tehdy, když jsme se od těch akronymů oprostili. Ale zase to přestala být legrace.

Kam jste se rozšiřovali dál a s jakými službami?

Rozšiřovala se především územní působnost terénních programů. Velký posun nastal právě v roce 2010, kdy na to Plzeňský kraj vypsal veřejné zakázky. Začali jsme působit i na Nepomucku, Blovicku, Rokycansku, Přešticku a nakonec i Stříbrsku a Tachovsku. Předloni k tomu přibyla i Sušice. Od roku 2013 jsme díky dalšímu projektu začali pomáhat znevýhodněným dětem a rodičům se vzděláváním, což byl zase základ pro budoucí sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi od roku 2016. Nakonec se podařilo ve většině obcí s rozšířenou působností vybudovat komplex služeb pro děti i dospělé, které na sebe navazují a jsou schopny lidem pomoci vyřešit celou škálu těžkostí.

„Aleši, dyť Ty bys jako ředitel měl všechno jenom podepisovat!“

Kolik lidí pracuje na plzeňské pobočce dnes a jak se změnila Tvoje úloha?

Dnes je nás asi 40. Moje práce se stávala čím dál víc rutinní a úřednickou. Někdy jsem měl pocit, že všechno zajímavý a kreativní jsem přenechal ostatním. Ale myslím, že je to tak správně, protože na většinu činností jsou kolem mě lidé, kteří v nich dokáží být lepší. K tomu taky rád vzpomínám na tu nejlepší manažerskou radu, kterou jsem dostal od svého kamaráda a dnes už bývalého kolegy Borka Hapla. Začal u nás pracovat, nějaký čas pozoroval, co všechno dělám, do čeho se pletu, a pak jednou pronesl: „Aleši, dyť Ty bys jako ředitel měl všechno jenom podepisovat!“ Mimochodem, pro sebe zase měl Borek zásadu „hlavně nic nepodepisovat“. A to se vlastně s trochou nadsázky postupně podařilo. Taky se na tom dá ukázat, že funkce ředitele, alespoň v Tísni, je prostě starost o to, o co se nestarají ostatní a mnohdy by o to ani nestáli. Postupem času mi každopádně přišlo jako dobrý nápad zařizovat věci tak, abych mohl zmizet ze dne na den a nic moc se nestalo. Ale co se třeba nezměnilo, že jsem byl u každého výběrového řízení. A to je přece skvělá věc, mít kolem sebe v práci lidi, které si sama vybereš!

Co je podle Tebe při výběru zaměstnanců nejdůležitější?

Aby v té práci viděli smysl jako my, cítili ji jako svoje životní poslání, aspoň pro aktuální životní období. Projevovali zájem a vlastně i byli naštvaní na to, jak jsou některé věci špatně a nespravedlivě zavedený. Prostě měli lidskoprávní srdce. To je ideál. Takoví lidé přicházejí s obrovskou vnitřní motivací pracovat. Na tom Tíseň dodnes stojí, a já jako šéf nemám šanci to ničím zvenku nahradit. Jenom se pak snažím jim k tomu umetat cestičku. Co naopak nejvíce odpuzuje je, když uchazeči lidi, kterým pomáháme, soudí a dívají se na ně z patra. Neprojeví opravdovou ochotu vnímat kontext, příčiny a složitost jejich situace a vlastě si myslí, že si lepší život ani nezaslouží. Smutné je, že často vystudovali sociální práci. Obor, který má být v sociálních službách vstupenkou do vyšší kasty pracovníků. V Tísni si z něj na zadek nesedáme a kvůli tomu, co jsem popsal, dáme někdy radši přednost antropologovi nebo politoložce.

Řekni mi tři věci – zážitky, vzpomínky, důležité okamžiky, které si vybavíš za dobu svého působení u nás?

Nocovky, kdy se na poslední chvíli dodělávají a podávají projekty. Skok z mostu spojený s přebíráním role ředitele. Proslovy na vánočních večírcích, který jsem vždycky nesnášel a všichni si mě kvůli nim dobírali. Zmiňuju ty publikovatelný.

V práci ale nejsi 16 hodin denně. Co děláš, když zrovna nepracuješ? Co Tě baví? Ať taky nakoukneme trochu do soukromí ředitele…

16 hodin denně fakt ne. Kult práce je mi čím dál protivnější. Naopak se snažím nedělat vůbec nic. A zlepšuju se v tom. Jinak si rád čtu, jezdím na motorce a na výlety. Vyhledávám slunce, vodu a les. Mám tři syny a hrozně mě baví dělat tátu i kluka, věnovat se jim, být s nimi i se stávat jedním z nich. Když pominu závislost na mobilu a internetu, trochu času taky trávím s vysavačem, v kuchyni a pracemi kolem domu. Když už se k nim dokopu, vždycky mi nakonec udělají dobře. Ač jsem tomu dlouho vzdoroval, nakonec jsem se stal i pejskařem.

Po 12 letech v Tísni, z toho 10 letech na pozici ředitele, ses rozhodl ke konci srpna odejít. Dají se nějak shrnout důvody?

Je jich určitě víc a není taky úplně snadný je pojmenovat a vyznat se v tom. Pociťuju opotřebovanost v mnoha ohledech. Před chvilkou jsem svoji práci trochu shodil, i když i to je nějak pravdivé. Pořád si uvědomuju, že nabízí nekonečně možností a činností, které mohou být organizaci a především lidem vně hodně prospěšné. I mně samotnému, co se týče seberealizace, rozvoje i zábavy. Jenom už je přestávám vidět a cítit schopnost a sílu jich využívat. A to je přece škoda pro všechny. V sociálních službách se pohybuju 15 let. Obdivuju kolegyně a kolegy, kteří jsou v oboru mnohem déle a pořád jedou na 100 %. To není můj případ, potřebuju změnu. Svou práci jsem taky často viděl jako takové žonglování a honění zajíců. Míčky máš neustále ve vzduchu, dokonce přibývají, a ty nechceš dopustit, aby spadly na zem. To v mém případě může znamenat, že někdo přijde o práci, protože na to nebudou peníze, nebo něco zanedbám a bude jinej průšvih. Žonglování je samozřejmě taky vzrušující! Ale kdo by chtěl bejt pořád ve střehu a něco chytat? Já ne. I když vím, že když nejde o život, jde o h…, tak mě to opotřebovává. Těmi zajíci myslím různé resty a nesplněné sliby nebo plány, které se marně snažíš dohnat. Rád bych měl těch míčků ve vzduchu míň. Ale nemusím vyslepičit všecko, ne? :-)

V Tísni jsem pracoval s lidmi, kteří mi jsou sympatičtí a záleží jim na podobných věcech - takový luxus se nemusí opakovat

Co Ti práce v Tísni přinesla?

To se nedá všechno vypočítat. Vždyť to je skoro třetina mého života! Spoustu zážitků, zkušeností a nových dovedností, přátel i ženu. Určitě větší nadhled. Ta role byla vždycky trochu nechtěná, jak jsem už zmiňoval, v konfliktu s mojí povahou. Jsem introvert a je mi spíš vlastní ostýchavost a nejistota, takže to pro mě bylo většinu času o překonávání nekomfortu a svých hranic. Snad až v posledních letech se to zmírnilo. Takže to vědomí, že to jde zvládnout a svoje hranice tolik posunout, je velmi posilující a uklidňující. Vím, že mě v práci hned tak něco nerozhodí a naprostá většina problémů a situací jde ustát a vyřešit. Výjimkou pro mě zůstávají třenice mezi lidmi. Napětí mezi lidmi a konflikty asi pořád snáším podobně blbě. O to víc, když se ode mě očekává, že bych to měl nějak řešit.

Myslíš, že ti bude po odchodu něco konkrétního chybět?

Kancelář to nebude, to už jsem zjistil na jaře, že mi vůbec nechybí! Budou to určitě lidi. V Tísni jsem pracoval s lidmi, kteří mi jsou sympatičtí a záleží jim na podobných věcech. To je ve spoustě nevládek podobné. Ale ve státním nebo soukromém sektoru se už takový luxus opakovat nemusí. Stejně tak jako pracovat pro organizaci s opravdu silným posláním, dobrým jménem a neformálním přátelským prostředím. Užil jsem si to.

Co bys popřál svému nástupci Jakubovi Palečkovi v jeho začátcích?

U Jakuba pozoruju všechny potřebné kompetence. Takže bych mu přál spíš podporu okolí. Aby se setkával s takovou ochotou spolupracovat, vycházet vstříc, s jakou jsem se setkával já. Myslím samozřejmě v rámci Tísně, protože mimo naši bublinu to bývá o dost jinačí. V tom bych mu přál určitě zlepšení.

Jaké to bývá mimo naši bublinu? A změnilo se to v průběhu Tvého působení?

Čím jsou si podobnější potřeby, zájmy a vnímání světa, tím by měla být ochota spolupracovat větší. Mnohdy jsme si mysleli, že s obcí nebo školou máme přeci zájmy podobné. Aby se dařilo všem občanům nebo žákům. To se mnohdy ukázalo jako naivní, mylná představa. Ale i když to tak bylo, bez vybudovaných vztahů a zkušenosti se vzájemnou spoluprací to moc nešlo. Představ si, že Ti někdo cizí nakráčí bez pozvání do obýváku a začne Ti říkat, co děláš blbě a co bys měla dělat jinak! Začali jsme nahlížet, že se na úřadech a ve sborovnách tu a tam ocitáme v podobných situacích a že není divu, že na nás jejich stálí obyvatelé reagují a priori podrážděně… V mnoha případech se to srovnalo, protože se ukázalo, že jsme schopni být v něčem prospěšní a neznamenáme otravu nebo ohrožení. Před 10 lety třeba úředníci tolik nevolali, že by od nás něco potřebovali nebo chtěli na něčem spolupracovat. Občas už nás do svého obýváku sami pozvou.

Čemu se budeš věnovat dál v pracovním životě?

Mně vždycky bylo blízké téma vzdělávání. Koneckonců i moji prarodiče byli učitelé. Pedagogické vzdělání jsem si doplnil už před lety. Tři roky drobně učím občanku na střední škole, takže si to teď rozšířím. Zase se připojuju k šéfovi, tentokrát k ředitelce, co má velké plány a naději, že s tím můžu pomoci.