Přáli jsme si, aby dcera měla stejné možnosti jako ostatní

Publikováno: 16. 6. 2014 Doba čtení: 8 minut
Přáli jsme si, aby dcera měla stejné možnosti jako ostatní
©

Karla Trusková chtěla, aby všechny její děti chodily do stejné školy. Protože se její dcera Martina narodila s Downovým syndromem, nebylo jisté, zda se jí její přání splní. Naštěstí je její spádová škola otevřená přijímat výzvy a holčičku přijala.

Proč jste se rozhodli dát dceru do spádové školy, která nemá s inkluzí a integrací hendikepovaných dětí příliš velké zkušenosti?

Hendikepované dítě by mělo mít šanci vzdělávat se se svými vrstevníky v místě bydliště. Potkává se s nimi na ulici, na hřišti, v obchodě, je součástí místní komunity a komunitních událostí. Dceru jsme se rozhodli dát do spádové školy, protože zde žijeme, máme tu kamarády a známé, chodila zde do školky a děti ji mají rády.

Při správně nastaveném prostředí a přístupu pedagogů, k dítěti samému a k celému kolektivu ve třídě, může i hendikepované dítě zažívat v běžné třídě úspěch – učitel i děti umí pochválit jeho pokroky, ocenit klady. Musí si být vědomi odlišnosti a potřeb dítěte a díky tomu upravit měřítka úspěchu a neúspěchu. Vzhledem k postižení je pro ni největším přínosem kolektiv zdravých dětí – děti s Downovým syndromem se nejvíce učí napodobováním svého okolí, proto nám model běžné školy připadá pro vývoj dcery přirozenější, než model školy speciální. Přestože škola neměla příliš velkou zkušenost, rozhodli se, že to zkusí. Jsme za to velmi vděční a tento přístup oceňujeme. Osobně si myslím, že nejdůležitější je dobrý a odhodlaný pedagog, který dítěti věří.

Jak se dcerce ve škole líbí?

Myslím, že líbí. Má svoje oblíbené spolužáky a oblíbené činnosti. Někdy mne mrzí, že mi nedokáže sama povyprávět, jak se ve škole měla.

Co by podle Vás mohlo pedagogům pomoci při práci s dětmi s Downovým syndromem? Jakou podporu potřebují a jaká je pro ně zatím dostupná?

Pomohla by intenzivnější poradenská činnost Speciálních pedagogických center (SPC) na poli integrace a inkluze – pravidelné a časté návštěvy škol, porady s učitelem a asistentem, konkrétní rady, jak učit čtení, psaní, počítání. Jak řešit vztahy se spolužáky. Pozitivně, pomocí hledání nových cest. Na to valná většina SPC nemá kapacitu. SPC jsou často zřizována při speciálních školách, což může působit jako střet zájmů při zařazování dětí do běžného vzdělávacího proudu, což neznamená, že to tak vždycky nutně je. Pro jejich pracovníky bývá někdy obtížné oprostit se od zažitých zvyklostí a názorů a zkoušet nové cesty, které nabízejí některé neziskovky díky svým mezinárodním kontaktům. Často je to i otázka nedostatku financí a tím pádem nedostatku pracovníků, kteří by měli čas se tématu inkluze kvalitně věnovat.

Druhá věc jsou zkušenosti jiných škol – přála bych si, aby vznikla státem podporovaná platforma, kde by si učitelé mohli vzájemně sdílet svoje poznatky se vzděláváním dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných třídách a využívat je do další praxe a tu dál rozvíjet. Děti s Downovým syndromem jsou, při správném přístupu, velmi dobře integrovatelné a jsou obohacením třídního kolektivu. Mrzí mne, že někteří pedagogové se jejich integrace bojí nebo ji kategoricky odmítají, přestože ve skutečnosti ani neví, jak by taková integrace mohla vypadat.

Pak je tu samozřejmě otázka financí, bylo by třeba mít garantované finance na vzdělávání pedagogů. A v neposlední řadě samotné vzdělávání na pedagogických fakultách, které by mělo probíhat v duchu integrace a inkluze.

Jakou formu podpory pedagogů využívá škola Vaší dcery?

Pokud vím, využívali by rádi intenzivnější pomoc SPC v konkrétní výuce. Nejsem si vědoma, že by pan ředitel kontaktoval jinou školu, kde je delší dobu integrované dítě s Downovým syndromem, přestože jsem tyto kontakty nabízela již víckrát. Paní asistentka, ani paní učitelka neměly žádné předchozí zkušenosti s integrací, kromě toho je paní asistentka studovaný pedagog pro druhý stupeň. Proto oceňuji, že dostala možnost zúčastnit se na začátku první třídy desetidenního kurzu pro asistenty pedagoga, který pořádalo občanské sdružení Rytmus a který byl podle jejích slov, i slov paní učitelky, pro obě velmi užitečný.

Účastnili jste se výběrového řízení na asistenta pedagoga. Museli jste si to u školy vyžádat, nebo tato iniciativa vzešla ze strany pana ředitele? A jak ji hodnotíte?

Iniciativa vzešla ze strany pana ředitele. Jsem za to velmi ráda.

V rozhovoru s paní asistentkou jsem narazila na to, že byste byli rádi, kdyby byla dcera v učivu dál, než je. Jak vnímáte její pokroky v učení? Odpovídá to vašemu očekávání?

Není to úplně přesné. Martinka se některé věci učí mimo školu a poté je teprve začne dělat ve škole (pokroky v počítání například). Vnímám to tak, že tahounem postupu k některým novým věcem jsme my doma, avšak ve škole se potom výtečně zdokonaluje. Proto možná nastávají situace, kdy se ptám, zda už pokročili k novému učivu. Potíže vidím ve slabé metodické podpoře individuální výuky dítěte s Downovým syndromem, která je u nás těžko dostupná a kterou se snažím do určité míry škole poskytovat sama.  

Prý jste požádala o to, aby byla dcera hodnocena nejen slovním hodnocením, ale i známkami. Co Vás k tomu vedlo?

Ano, požádala jsem, aby Martinka dostávala v průběhu roku známky stejně jako ostatní děti. Pouze na vysvědčení bude stále hodnocena slovně. Vidím to jako způsob motivace a také proto, aby její snahu dokázali rovnocenně ohodnotit její spolužáci. Proč by měla být Martinka hodnocena stále jako počínající prvňák - smajlíkem či razítkem? Orientuje se v číselné řadě a pojem 1 nebo 5 chápe. Její sestra je v první třídě, nosí ze školy spoustu známek, ze kterých mám většinou radost. Nyní, když nosí známky i Martina, tak se stejně radujeme i z jejích známek a ona je pak potěšená.

Jedním z impulsů k mojí žádosti byla situace, kdy jsem se na konci prvního pololetí druhé třídy dozvěděla od paní učitelky hodnocení Martinky v jednotlivých předmětech, a to mne překvapilo. Neshodovalo se s tím, co jsem se celého půl roku domnívala. A tak jsem si řekla, že známkování pomůže i mně, abych věděla, jak na tom v očích paní učitelky v rámci svého Individuálního vzdělávacího plánu je a budu tak moci reagovat na případné problémy zavčas.

Nemohou ji ale špatné známky demotivovat? Pomocí slovního hodnocení lze přece jen lépe popsat pokroky v učení.

Řeší někdo, zda známkování motivuje či demotivuje i ostatní děti ve třídě? Každopádně, dohodli jsme se s panem ředitelem a paní učitelkou, že to vyzkoušíme, a pokud by to nefungovalo, tak od známek opět upustíme. Zatím to, myslím, funguje. Martinčino závazné hodnocení zůstává slovní, ale v průběhu druhého pololetí dostávala známky jako hodnocení svojí denní práce. Stejně, jako její spolužáci – nemusí se v tomto směru cítit méněcenná.

Myslím, že demotivace není otázkou špatné známky, ale otázkou interpretace té známky okolím. Martina přirozeně nemůže mít stejnou stupnici výkonů jako ostatní děti. A pokud bude její stupnice přiměřeně nastavená, tak předpokládám, že špatné známky budou vyváženy těmi dobrými. Když to shrnu, nepřemýšlím o kladech či záporech známkování, to by bylo na jinou diskuzi, přemýšlím nad tím, že ji nejvíc motivuje, když může dělat to, co ostatní, mít stejné možnosti. Proto bych řekla, když mají jako hodnocení svých výkonů známky všichni ve třídě, měla by je mít také.

Jaký má obecně přístup škola k rodičům a k návrhům na nějaké změny od nich?

Myslím, že škola rodičům naslouchá a bere v úvahu jejich názory a postřehy, pracuje s nimi. 

Spolupracujete s jinými rodiči dětí s Downovým syndromem?

Ano, sdružujeme se v rodičovské organizaci Downsyndrom.cz. Sdružení poskytuje pomocnou ruku rodinám, které vychovávají dítě s Downovým syndromem (DS), stará se o pozitivní osvětu, přináší nové a osvědčené metody práce a přístupy, které fungují v zahraničí. Pořádá přednášky pro rodiče, organizuje volnočasové aktivity či aktivity zaměřené na zvýšení sociálních dovedností lidí s DS. Jednou z důležitých aktivit je podpora začlenění lidí s DS do majoritní společnosti. Další sdružení fungují regionálně – například brněnské Úsměvy – sdružení pro pomoc dětem s DS a jejich rodinám nebo českobudějovická Ovečka.

Paní učitelka Martiny mluvila o tom, že nemají dostatek pomůcek pro její učení. Podílí se sdružení i na vytváření nových pomůcek?

Sdružení zprostředkovává osvědčené terapie na výuku dětí s DS – Feuersteinovo instrumentální obohacení - to je pro rozvoj kognitivních funkcí u dětí s DS klíčová terapie. Pro matematiku (PIT – terapie podle Netty Engels, YWC-Yes We Can), čtení (Splývavé čtení, globální čtení) a ke každé terapii patří také pomůcky. Záleží na škole, zda je ochotna podpořit pedagoga, aby se v tomto směru vzdělal. Obecně s pomůckami by měla pomáhat SPC, která jsou přirozeným partnerem pro školy, neboť jsou součástí státní poradenské sítě.

Významně v tomto směru pomáhají i jiné neziskovky. Jejich pomoc běžné školy často váhají akceptovat, protože nezapadají do vzdělávacího systému. U dětí nejmenšího věku hraje významnou roli také síť poraden Rané péče. Neziskovky, které významně pomohly nám, jsou Rytmus a Quip.

Co byste vzkázala ostatním rodičům, kteří mají obavy, aby děti, které potřebují nějakou podporu, nebrzdily v učení jejich zdravé děti?

Vzkázala bych, aby obavu neměli, spíš naopak. Například díky naší dceři je ve třídě přítomen druhý pedagog. Také si myslím, že její přítomnost ve třídě má dobrý vliv na celý kolektiv. Existují dokonce výzkumné studie, které ukazují, že přítomnost hendikepovaného dítěte ve třídě má pozitivní vliv na vzdělávání ostatních dětí. Nejdůležitějším faktem z mého pohledu je to, že úspěšné zvládnutí inkluze vypovídá o nesmírné kvalitě a lidském přístupu paní učitelky a paní asistentky v této třídě.

Reportáž ze školy, kam Martinku přijali, si přečtěte ZDE.

Rozhovor vyšel v třetím čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!

Celé číslo si můžete prohlédnout zde:

 
Autor: Kateřina Lánská, redaktorka