Slabá místa integrace uprchlíků v Česku? Jazykové vzdělávání, psychologická pomoc, ale i nejasně vymezené cíle
Publikováno: 26. 7. 2022 Doba čtení: 3 minuty
Český systém integrace uprchlíků – držitelů mezinárodní ochrany – patří přinejmenším ve středoevropském kontextu mezi nejvyspělejší. Tento fakt zřetelně dokládá například srovnávací zpráva, která na jaře letošního roku vyšla v rámci mezinárodního projektu NIEM (National Integration Evaluation Mechanism) a na jejímž vzniku se Člověk v tísni podílel. V těchto dnech vycházejí dvě další publikace, jež český integrační systém zkoumají podrobněji. Nezakládají se přitom jen na strategických dokumentech a veřejně těžko dostupných statistikách, ale co je v českém prostředí do značné míry unikátní, také na zkušenostech a dojmech samotných uprchlíků.
První z čerstvě vydávaných textů, zpráva „Integrace držitelů mezinárodní ochrany v ČR“, hodnotí český systém integrace v celé jeho šíři. Vymezuje klíčové termíny jako azyl či doplňková ochrana, poskytuje nezbytný historický nástin přijímání uprchlíků v českých zemích, vyjmenovává klíčové strategické dokumenty a analyzuje legislativní nastavení i reálný průběh integrace v oblastech, které jsou státem považovány za stěžejní (zaměstnávání, zdraví, sociální zabezpečení, vzdělávání včetně jazykového, a bydlení).
Předností zprávy je její analytický charakter: prioritou autorů nebylo popsat systém integrace uprchlíků do nejmenších podrobností, ale pokusit se vyhodnotit jeho silná i slabá místa. Jaké jsou v tomto směru hlavní závěry? Přestože lze v rámci integračního procesu nalézt řadu nedostatků, většina z nich má ve své podstatě celospolečenský charakter (drahé bydlení, deficit odborných lékařů apod.) a na uprchlíky „pouze“ dopadá s větší silou, ať už kvůli jazykové bariéře nebo jiným specifikům. Samostatnou zmínku si nicméně zaslouží slabé normativní ukotvení integrace uprchlíků ve strategické rovině. Analýza konstatuje, že v ústředním vládním dokumentu, jímž je Koncepce integrace cizinců, by začleňování uprchlíků mělo být zakomponováno mnohem plnohodnotnější formou, než je tomu v současnosti. Státní integrační program, na jehož bázi integrace reálně probíhá, by měl mimo jiné jasněji definovat, čeho přesně – jaké míry začlenění – chce vlastně ve vztahu k uprchlíkům dosáhnout.
Dá-li se i přes zmíněné nedostatky v případě tzv. národní zprávy mluvit o relativně pozitivním vyznění, druhá analýza s názvem „Integrace z první ruky: přijetí, adaptace a začleňování v Česku z pohledu uprchlíků“ nabízí přinejlepším smíšený obraz. Mnozí z dvou desítek uprchlíků, s nimiž autoři zprávy vedli rozhovory, sice potvrdili, že například hmotné zajištění i rozličná osobní asistence ze strany sociálních pracovníků, jež nabízí státní program, jsou zejména v začátcích pobytu těžko nahraditelné a v zásadě dobře nastavené. Zároveň ale upozornili na slabiny, které ani ze sebepodrobnějších statistik vyčíst nelze. Jako zásadní problém zpráva identifikuje například životní podmínky ve vybraných přijímacích a pobytových zařízeních Ministerstva vnitra. Z výpovědí také vyplývá, jak dalekosáhlé dopady může mít právě v případě uprchlíků nedostatek včasné psychologické a psychiatrické péče.
Studie přináší i vhled do života uprchlíků
Potenciální přínos studie „Integrace z první ruky“ ale rozhodně nespočívá jen v odhalení silných a slabých stránek zdejší integrační politiky. Rozhovory, které autorský tým pořídil, poskytují vhled do reálného života uprchlíků, který v Česku pravděpodobně nemá obdoby. Teprve z osobních, nezřídka emocionálních výpovědí je patrné, které integrační kroky nebo fáze pokládají sami uprchlíci za důležité a proč, anebo v jakých situacích se namísto úřadů a sociálních pracovníků obracejí dovnitř svých krajanských komunit.
Oba texty byly autorskými kolektivy koncipovány tak, aby byly co do rozsahu i jazyka dobře stravitelné a ve výsledku přínosné pro všechny, jichž se témata uprchlictví a integrace cizinců v Česku dotýkají, ať už z titulu profese (sociální pracovníci, pedagogové, úředníci, politici), studijní specializace – nebo zkrátka osobního zájmu. Zkušenosti ukazují (a obě nové studie jednoznačně potvrzují), že česká společnost není s postavením, právy, povinnostmi a každodenními problémy uprchlíků příliš dobře obeznámena a v komunikaci s nimi nezřídka tápe. Cílem obou nových publikací je alespoň malým dílkem přispět k tomu, aby se tento deficit podařilo zmírnit. Obzvláště v době, kdy se přijetí a začlenění uprchlíků nevyhnutelně stává jedním z hlavních témat společenské diskuze.
Publikace ke stažení:
Integrace držitelů mezinárodní ochrany v ČR (2022) ZDE
Integrace z první ruky: Přijetí, adaptace a začleňování v Česku z pohledu uprchlíků ZDE, v angličtině ZDE
Obě studie byly financovány ze zdrojů Azylového, migračního a integračního fondu EU (AMIF)
*úvodní foto: Ukrajinští uprchlíci v ČR, autor: Petra Burzová
