Uprchlíci jako zbraň. Jaké cíle může Rusko sledovat vytvářením migrační vlny
Publikováno: 14. 3. 2022 Doba čtení: 9 minut
„Imigrace je v současnosti jednou z jeho nejefektivnějších zbraní,“ napsala jen několik dní po ruské invazi na Ukrajinu o Vladimiru Putinovi aktivistka a novinářka Ayaan Hirsi Ali. Počet uprchlíků z Ukrajiny v té době dosahoval zhruba pěti set tisíc. Jen během dalšího týdne překonal hranici dvou milionů. Podle mezinárodních organizací se toto číslo v dohledné době může třikrát až čtyřikrát znásobit.
Pouhých pár týdnů po vypuknutí války je zjevně nemožné zhodnotit, jak významnou roli hrály migrační proudy směrem na západ v ruských strategických plánech týkajících se Ukrajiny. Zkušenosti s operacemi ruských sil v Libyi a Sýrii ale naznačují, že migrace zřejmě skutečně v arzenálu ruského „hybridního“ válčení figuruje. Otázkou zůstává jen to, jakou prioritu Rusko tomuto nástroji válčení přikládá a čeho konkrétně chce s jeho pomocí dosáhnout.
Pokusů o využívání uprchlíků, respektive migrace obecně jako zbraně či formy politického nátlaku, zaznamenala Evropa v posledních měsících hned několik. V čerstvé paměti zůstává uprchlická krize, kterou na západních hranicích Běloruska v létě 2021 uměle vyvolal režim prezidenta Alexandra Lukašenka. Mezi lídry evropské sedmadvacítky panovala od začátku jasná shoda v tom, že Lukašenkův režim použil uchazeče o azyl (nejčastěji původem ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu) jako „hybridní“ zbraň v odvetě za sankce, které EU na jeho režim uvalila v souvislosti se zfalšovanými prezidentskými volbami v roce 2020 a následnou vlnou režimních represí proti opozici.
K dalšímu případu politického zneužití migrace, respektive migrantů, došlo jen o pár měsíců dříve na opačném konci Evropy. V květnu 2021 umožnila marocká pohraniční stráž asi 8 tisícům afrických migrantů, aby překonali bariéru oddělující zemi od španělské exklávy Ceuta. Smysl celé akce byl naprosto zjevný: ze strany režimu krále Muhammada VI šlo o mstu za to, že Španělsko do své země o několik dní dříve bez jakýchkoliv konzultací přijalo za účelem léčby covidu-19 Ibráhíma Ghálího, vůdce Fronty Polisario, jež už desítky let bojuje za nezávislost Marokem okupované Západní Sahary.
Účelové využívání migrace je v historii běžné
Pozornosti světových médií neuniklo v roce 2016 vyjádření tehdejšího nejvyššího velitele spojeneckých sil v Evropě, generála Phila Breedlovea, který prohlásil, že Rusko využívá jako zbraň proti EU uprchlíky ze Sýrie. Bomby, které tehdy ruské síly svrhávaly na rebely ovládané Aleppo, neměly podle Breedlovea čistě z vojenského hlediska žádné opodstatnění. Jejich jediným smyslem bylo „vyhnat obyvatele z domů“ a „udělat z nich problém pro někoho jiného.“ Rusko a režim Bašára al-Asada se alespoň podle generálova mínění cíleně snažily vytvořit z uprchlických vln zbraň, jejíž pomocí by ochromily evropské struktury a oslabily odhodlání EU do syrské války zasahovat.
Podobných příkladů účelového využívání migrace, odborným jazykem „migrantské instrumentalizace“ (MI), bychom jen v nejbližším okolí Evropy a pouze za posledních pár let mohli nalézt mnohem více. V úvodu citovaná Ayaan Hirsi Ali poukazuje například na Libyi, kde podle některých analytiků příslušníci soukromých jednotek s vazbami na nejbližší okolí ruského prezidenta (takzvané Vagnerovy skupiny) systematicky usilují o zesílení neregulérních migračních toků přes Středozemní moře – opět s cílem oslabit evropské ekonomiky a prohloubit rozkoly v tamních společnostech. Do období takzvané evropské migrační krize let 2015-2016 spadá také svým způsobem kuriózní, ale neméně znepokojující a tragická epizoda s Ruskem podporovaným tranzitem převážně blízkovýchodních uprchlíků přes arktickou hranici do Norska.
Přispějte do sbírky SOS Ukrajina:
Na základě výše uvedeného výčtu by mohl snadno vzniknout dojem, že instrumentální využívání migrace představuje v mezinárodní politice relativně nový jev, navázaný na rozmach hybridních forem válčení, jež se dostaly do obecného povědomí teprve po ruské agresi proti Ukrajině v roce 2014. Tak tomu ale v žádném případě není. Ve skutečnosti se jedná o taktiku používanou už po mnoho desetiletí. Velmi přesvědčivě to ve své knize Weapons of Mass Migration: Forced Displacement, Coercion, and Foreign Policy (volně přeloženo Zbraně hromadné migrace: Nucené vysídlení, koerce a zahraniční politika) dokládá expertka na mezinárodní politiku z Harvardovy univerzity Kelly M. Greenhill. Podle jejího výzkumu můžeme jen za prvních šedesát let od přijetí ženevské úmluvy o uprchlících (1951) ve světě zaznamenat nejméně 56 případů, kdy byla hromadná migrace tím či oním způsobem využita jako forma nátlaku.
Autorka označuje zkoumaný fenomén pojmem „migrační koerce“ (migration-driven coercion). Tato koerce či nátlak může podle ní nabývat velmi rozličných podob. Využívat jí mohou nejen silné i slabé státy, ale také někteří nestátní aktéři. Cíle, kterých chtějí „pachatelé“ řízením migračních toků dosáhnout, se liší případ od případu. Často mezi ně patří snahy vymoci si na protistraně poskytnutí finanční pomoci, dosáhnout diplomatického uznání, vyvolat (a nebo naopak ukončit) vojenskou intervenci, prosadit zrušení sankcí, přinutit silnější stranu k jednáním o příměří, vytvořit tlak na změnu migrační politiky, anebo například docílit ukončení zahraniční podpory povstalcům na vlastním území. Základní princip migrační koerce je ale podle autorky vždy stejný: ať už jen pomocí hrozby nebo reálným využitím „demografických bomb“ dosáhnout politických cílů, které by čistě vojenskými metodami byly zcela nedostižné.
Je migrační nátlak efektivní zbraní?
Jedna z prvních otázek, která čtenáře napadá, ještě než se do knihy pořádně začte, zní: „funguje to?“ Jinými slovy, je migrační nátlak efektivní? Dosahují osnovatelé řízených migračních toků politických cílů, které si vytyčují? Stručná odpověď autorky je bohužel „ano“. Více než polovina případů, které zkoumala, podle ní skončila částečným nebo úplným vítězstvím útočící strany, tedy té, jež se rozhodla migraci jako zbraň využít. Z případů, které jsou v knize popsány podrobněji, spadá do této kategorie například opakované vydírání USA ze strany Castrovy Kuby (viz zejména slavný exodus z přístavu Mariel v roce 1980) nebo počínání haitského exprezidenta Aristida, který skrze promyšlenou podporu emigračních vln donutil Washington prosadit jeho návrat k moci v roce 1994. Migrační nátlak je tak podle autorčinných závěrů podstatně účinnějším politickým nástrojem, než standardní nátlaková diplomacie, do níž spadá i využití vojenské síly.
Případ Ruska a Ukrajiny toho nicméně s Kubou ani Haiti nemá příliš společného. Mnohem více jej spojuje s jinou historickou kapitolou, které se kniha věnuje, a totiž s konfliktem v Kosovu v roce 1999. Jugoslávský režim Slobodana Miloševiče tehdy sáhl po migrační zbrani hned dvakrát – a dvakrát neuspěl. Fiaskem skončila nejen jeho snaha odradit NATO od intervence pouhou hrozbou zaplavení Evropy uprchlíky, ale poté, kdy aliance zahájila nálety, tak i otevřený přechod k taktice „demografického bombardování“ okolních států, jež měla za cíl spojenecké kapacity přetížit a alianční operace v maximální možné míře paralyzovat.
Důvodů, proč Miloševič s touto taktikou neuspěl, byla celá řada – a hned několik z nich může být poučných i pro aktuální dění okolo Ukrajiny. První vysvětlení, proč v roce 1999 zůstala aliance vůči řízeným uprchlickým vlnám imunní, spočívalo v jejím stoprocentním odhodlání dovést operaci do konce. Jugoslávský prezident ne zcela pochopil, že aliance s úspěchem své jugoslávské mise od začátku provázala smysl celé své existence – pokud by neuspěla, byl by zpochybněn celý její raison d'être. Významnou roli sehrál neúspěch Miloševičova režimu na úrovni PR. Z pohledu západního publika byl viník uprchlické krize nad slunce jasný – nebyla jím ani aliance, ani Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), ale pouze a jedině „nový Hitler“ Miloševič. Třetím důvodem, proč taktika „demografických bomb“ selhala, bylo relativně slušné zvládnutí uprchlické krize po logistické stránce. K ochromení okolních států, s nímž Miloševič počítal, nikdy nedošlo. Zásluhu na tom měly jak dočasné evakuace desítek tisíc uprchlíků z nejvíce zatížených koridorů (makedonská hranice) pryč z regionu, tak masivní a dobře zkoordinované zapojení celé řady aktérů od pozemních sil NATO přes UNHCR až po nevládní organizace.
Aktuální články o Ukrajině
Jaké cíle by Rusko mohlo taktikou zahlcování Evropy uprchlíky sledovat
Ultimátním cílem Miloševičova režimu bylo ukončení intervence ze strany NATO. Jaký cíl by zaplavením Evropy uprchlíky mohl sledovat Vladimir Putin? Velmi zjednodušeně řečeno přicházejí v úvahu dvě alternativy. První z nich je, že chce skrze oslabení evropské jednoty otupit schopnost EU zavést, respektive rozšířit a plně implementovat protiruské sankce. Je-li toto skutečně hlavní cíl, pak je Putinova taktika neúspěšná. Zavedení robustních sankcí proti Putinově režimu se i díky obrovskému tlaku evropské veřejnosti stalo pro lídry západních zemí, a to i ty zpočátku zdrženlivější, fakticky otázkou politického přežití.
Druhou možností je, že přehlcení EU uprchlíky žádný konkrétní, přesně definovatelný cíl nemá a z pohledu Kremlu je výhodné samo o sobě. Taková teze sice může znít zvláštně, ale ve skutečnosti by přesně odpovídala svéráznému ruskému vnímání vlastní bezpečnosti. Jak ve své brilantní (a ve světle dnešního dění jasnozřivé) knize The Moscow Rules (volně: Pravidla podle Moskvy) popisuje britský analytik Keir Giles, Rusko tradičně pojímá bezpečnost v duchu hry s nulovým součtem: oslabení jedné strany v tomto chápání automaticky znamená posílení strany druhé. Oslabená Evropa = posílené Rusko. I v tomto případě by nicméně byl Putinův kalkul chybný. Vše, co od 24. února 2022 podnikl, nevyjímaje urychlení exodu ukrajinských uprchlíků směrem na západ, zatím Evropu posílilo a Rusko oslabilo.
Snad na ničem nelze evropskou jednotu a odhodlanost demonstrovat lépe, než na příkladu shody v tak dlouhodobě rozdělující otázce, jakou je přijímání uprchlíků. A přesně takovou shodu EU zatím nachází: pouhý týden po invazi Unie jednomyslně odsouhlasila aktivaci mechanismu takzvané dočasné ochrany, díky kterému budou mít utečenci z Ukrajiny nárok na legální pobyt a zaměstnání nejméně po dobu dvou let. Jestliže eurokomisařka pro vnitřní věci Ylva Johansson v této souvislosti mluví o „unikátním a historickém momentu“, ani v nejmenším nepřehání. Institut dočasné ochrany byl sice právně zakotven už v roce 2001, ale k jeho aktivaci dosud nikdy nedošlo, a to ani během takzvané migrační krize v letech 2015-2016.
Na definitivní soudy je samozřejmě pouhých pár týdnů po ruské invazi příliš brzy. Uprchlická krize bude ještě nějakou dobu sílit a dříve nebo později v evropských společnostech povede také k postupnému zesílení únavy a deziluze. Jedno je ale jisté: spoléhal-li skutečně Putinův režim na to, že mu ukrajinský exodus směrem na západ jakýmkoliv způsobem válku proti Ukrajině usnadní (a je třeba zdůraznit, že zde se stále pohybujeme v rovině spekulací), pletl se. Alespoň pro danou chvíli se efektivní využití „migrační zbraně“ řadí k seznamu špatných Putinových odhadů, hned vedle vřelého uvítání okupačních vojsk ukrajinskými obyvateli, slabosti ukrajinské armády, anebo neschopnosti Západu poškodit skrze sankce ruskou ekonomiku.
Zdroje: Kelly M. Greenhill, Weapons of Mass Migration: Forced Displacement, Coercion, and Foreign Policy; Keir Giles, The Moscow Rules: What Drives Russia to Confront the West; dgap.org; carnegieeurope.eu; unherd.com; The Economist; The Independent; AFP; BBC; iRozhlas.cz; hn.cz; ČT24
