Z uprchlického tábora v Thajsku do Člověka v tísni

Publikováno: 23. 10. 2017 Doba čtení: 5 minut
Z uprchlického tábora v Thajsku do Člověka v tísni
© Tereza Hronová

Kambodžan Sreang Khut vzpomíná na hrůzovládu Pol Pota, diktátora, který během 4 let zavraždil až 3 miliony lidí. Jeho země se z toho prý stále nevzpamatovala. „Předtím jsme si žili šťastným životem, měli jsme dostatek jídla, léků, oblečení, školu… zato za Pol Pota jsme neměli nic,“ říká Sreang, který dnes pracuje jako humanitární pracovník Člověka v tísni.

Co považujete za nejpalčivější problém kambodžského zdravotnictví?

V minulosti, a vlastně i dnes, je největším problémem zdraví matek a dětí. Často se stává, že novorozenec po porodu nedýchá, a porodní asistentce chybí nástroje, vzdělání anebo zkušenosti nutné pro to, aby dítě ošetřila. Další problém představuje samotný porod. Jen málo kambodžských zdravotníků má dostatek zkušeností na to, aby zajistili bezpečný porod. Takže je zásadní je to naučit. Problémem je u nás stále podvýživa. Až 35 % dětí v Kambodži trpí podvýživou. Proto Člověk v tísni pomáhá v oblasti zdravotnictví.

Zlepšila se vůbec situace ve zdravotnictví za těch 9 let, co v české organizaci pracujete?

Samozřejmě. Podstatně se snížila hlavně mateřská úmrtnost. Podle zprávy kambodžského Ministerstva zdravotnictví umíralo před deseti lety více než 470 matek na 100 000 porodů. V současné době je počet úmrtí matek „jen“ 160. Novorozenecká úmrtnost se také významně snížila, z více než 180 úmrtí na 1000 porodů na současných přibližně 35 úmrtí na každých 1000 porodů.

Myslíte, že to je i díky rozvojové pomoci?

Mnoho zaměstnanců zdravotních center díky různým školením a kurzům, které iniciovaly neziskovky společně s Ministerstvem zdravotnictví, dokáže zachránit pacientovi život v situaci, kterou by dříve nezvládli. Jménem Člověka v tísni bych chtěl poděkovat všem dárcům, kteří kdy podpořili lepší zdravotní péči o matky a děti v Kambodži.

V minulosti lidé v Kambodži věřili mnoha pověrám spojeným s porodem, například první mateřské mléko se považovalo za škodlivé. A mnoho žen rodilo doma, bez náležité péče. Stále se to děje?

Situace se v mnohém zlepšila. Nevzdělané vesničanky, které rodičkám pomáhaly, už naštěstí u porodů většinou neasistují. Měly by problém se zákonem, kdyby i nadále prováděly porody doma. Téměř 100 % těhotných rodí ve zdravotnických zařízeních. Rozsáhlé kampaně přispěly tomu, že ženy změnily názor a začaly důvěřovat oficiálnímu zdravotnímu systému.

Vraťme se ale k vašemu příběhu. Co jste studoval?

Stále se vzdělávám v oblasti výživy. To je moje pole působnosti. Ale diplom mám z lékařské fakulty se zaměřením na péči o děti. Mám zkušenosti s chirurgií, plicními chorobami, všeobecným lékařstvím…

Pracoval jste někdy v nemocnici?

Ano, v nemocnici asi 8 let - od r. 1984 do r. 1991 jsem byl na thajsko-kambodžské hranici zaměstnaný v nemocnici Spojených národů. Moje rodina totiž v 80. letech odešla do sousedního Thajska. Mnoho mých pacientů byli uprchlíci. S prací v terénu mám bohaté zkušenosti. Když jsem se vrátil domů, pracoval jsem v nemocnici v hlavním městě Phnompenhu. Uvědomil jsem si ale, že jako lékař můžu pomoct jen omezenému množství lidí, a tak jsem se rozhodl z nemocnice odejít do neziskové organizace.

Proč jste tehdy s rodinou odešli do Thajska?

V naší zemi byla válka, odešli jsme kvůli bojům s Vietnamem. Moje rodina nemohla v Kambodži zůstat. Už tam nebylo bezpečno a otci také dělalo starosti moje a bratrovo vzdělání. Proto se rozhodl odejít do Thajska, do uprchlického tábora, kde bylo možné chodit do školy. Můj táta pořád věřil, a my s ním, že se jednoho dne vrátíme domů, že jednoho dne válka skončí. V Thajsku jsem zůstal 13 let…

Takže během Pol Potovy hrůzovlády jste byl v Kambodži?

Ano. Něco si pamatuji, bylo mi asi 10 let. Ty vzpomínky nejsou moc příjemné... Musel jsem pracovat pro komunitu. Děti měly za úkol sbírat v lese něco k jídlu a pracovat v kuchyni, kde se připravovalo jídlo pro několik stovek lidí. Moje rodina původně žila v Phnompenhu, ale v r. 1975 jsme byli přinuceni přestěhovat se na venkov do provincie Battambang.

Pamatujete si evakuaci z Phnompenhu? Hlavní město se třemi milióny obyvatel bylo během tří dnů skoro prázdné…

Vybavuji si, že tehdy jsem viděl Pol Potovy vojáky. Z ampliónů u cesty hlásili, že musíme odejít, že Američané budou město bombardovat. Že všichni musí utéct. Byla to lež. Kdo by zůstal doma, byl by potrestán.

Lidé z města byli nuceni pracovat v zemědělství. Uměli vaši rodiče například pěstovat rýži?

Pro moji rodinu to bylo nesmírně obtížné, obzvlášť pro mého otce, který byl umělec. A také pro mého bratra. Byl mnich. Neměli vůbec žádné zkušenosti s farmařením, což je Rudí Kmérové nutili dělat.

Kvůli Pol Potovi jste nechtěli opustit Kambodžu? 

Nebylo to snadné. Tehdy jste ani nemohli jít z jedné vesnice do druhé. Nemohli jste se projít, nebo si prostě popovídat. Všichni se museli soustředit na práci. Muselo se pracovat přes 10 hodin denně. A nebyly žádné víkendy.

A rozuměl jste této situaci jako dítě?

Rozuměl, i když jsem byl docela malý. Předtím jsme si žili šťastným životem, měli jsme dostatek jídla, léků, oblečení, školu… zato za Pol Pota jsme neměli nic. Často jsme byli nemocní. Dokonce jsme ani neměli co na sebe. Měl jsem jenom jeden kus oblečení. Bylo mi jasné, že takhle žít je přece nelidské. Až později jsem se dozvěděl, že aby si Pol Pot upevnil svoji pozici, nechal pozabíjet vzdělané obyvatelstvo. Kdyby totiž vzdělaní lidé zůstali v týmu, nebylo by vůbec snadné je vést. Ještě po několika desetiletích je devastující dopad Pol Potových činů v zemi patrný.

A tohle vás také motivuje, abyste pracoval v nevládní organizaci – abyste pomohl rozvíjet vaši zemi?

Pořád jsem si říkal, že jako lékař mnoha lidem pomoci nemůžu. Takže jsem se rozhodl, že v nemocnici už pracovat nebudu, a přidal jsem se k nevládní organizaci. Teď má moje práce mnohem větší dosah. Měníme celý zdravotnický systém, takže pomáháme všem.

Autor: Tereza Hronová

Související články