Aleppo: naděje ve městě ničení a umírání

Publikováno: 10. 10. 2016 Doba čtení: 7 minut
Aleppo: naděje ve městě ničení a umírání
© Michal Przedlacki

„Týden jsme se vůbec nezastavili,” unaveně si mne oči Ibrahim, dobrovolník takzvaných Bílých přileb, které zachraňují lidi zasypané v troskách domů. Poslední dny byly pro něj i východní Aleppo tím vůbec nejstrašnějším, co kdy zažili. A bude možná ještě hůře.

Všechno začalo ve čtvrtek 22. září, po týdenním klidu, příměří dohodnutém Američany a Rusy během muslimského svátku Íd al-adhá. Syrské vládní síly a jejich spojenci spustili zřejmě dosud nejintenzivnější bombardování za celou válku. „Bylo to peklo. Jen v prvních třech dnech jsme zaznamenali 800 útoků všemi typy munice. Ošetřili jsme 700 zraněných a zadokumentovali smrt 259 lidí,” říká Ibrahim. Cifry se ale neustále mění a v poslední zářijový den, v době uzávěrky TÝDNE, se předpokládá, že obětí je zcela jistě přes 500. Dětský fond OSN (UNICEF) uvedl, že od minulého pátku přišlo v povstaleckých čtvrtích města o život 96 dětí a dalších 233 jich bylo zraněno.

„Toto číslo roste každou hodinu, ale ne jenom kvůli bombardování. Lidé běžně umírají jen proto, že se nedočkají odpovídající péče,” vysvětluje Ibrahim. Dostat se dnes do obklíčeného města je skoro vyloučené, stejně jako se dovnitř obtížně dopravují potraviny, léky i palivo pro generátory – věci nutné k přežití. V absurditě moderní války však funguje internet, a proto se do světa dostávají šokující fotografie zraněných dětí i pacientů ležících v krvi na holé zemi. Svědci přímo z místa všechny tyto hrůzy potvrzují. „Jako bychom byli pohřbíváni zaživa,” říká Firas, jeden z obyvatel Aleppa. „Jsme snad z nějakého důvodu předurčeni k tomu, abychom trpěli,” dodává a jen mlhavě vzpomíná na doby před válkou. Zdají se být neskutečně daleko, jako z jiného světa.

Cesta do pekla

Před šesti lety bylo druhé největší syrské město Aleppo živou, architektonicky pestrou branou do Sýrie, bohatou na památky. Oblíbenou zastávkou cestovatelů byla krytá tržnice, typický orientální bazar, kde vše vypadalo skoro stejně, jako před několika staletími. Tržiště je dnes v troskách a samotné Aleppo, kdysi přívětivé pro místní i pro turisty, se stalo symbolem konfliktu, který nemá konce.

Válka v Sýrii trvá od poloviny července 2012. Během tohoto horkého léta se město s 2,5 miliony obyvatel rozdělilo na dvě poloviny. Západní kontroluje syrská vláda, východní pak opoziční síly. Dnes populace klesla na necelé dva miliony. Na tomto úbytku se výrazně podílí východní část, kde zůstalo asi 275 000 lidí.

Od dubna 2016 bojové akce zintenzivnily poté, co vládní jednotky zesílily tlak na východní část města, přičemž opozice se snaží území udržet. Syrská armáda útočí letadly a dělostřelectvem, opozice střílí z minometů a dalšími zbraněmi. Na vše pochopitelně doplácejí civilisté.

Od 7. července vládní jednotky východní část města zcela obklíčily. Opozice se občas pokouší blokádu prolomit, nakrátko se jí to podařilo počátkem srpna. Jinak ale město zůstává sevřené se všemi důsledky, které k tomu patří.

Operace za svitu mobilu

Zdravotnictví je asi neotřesnější stránkou života v obklíčené části města. V osmi nemocnicích pracuje 35 lékařů. Je to méně, než počet zraněných, které každou hodinu přivezou do místních nemocnic. Záchranný systém díky dobrovolníkům a extrémnímu vypětí sice funguje, leckdy ale lidé stráví zasypáni hodiny pod troskami. Když se dostanou do provizorní nemocnice, je nakonec přeplněná, nejsou potřebné léky nebo nemá kdo pomoci.

Dvě ze tří nemocnic, jež mají traumatologická centra, přitom byly ve středu 28. září bombardovány, a tak pro pacienty zraněné při náletu musela minulý týden stačit jediná nemocnice s označením M1. Případy, kdy někdo zemře, protože se včas nedostane k lékaři, jsou na denním pořádku. Arrahman Alomar ze Syrsko-americké zdravotnické společnosti zmiňuje situaci, kdy jimi podporovaná nemocnice přišla o sedm lůžek intenzivní péče napojené na plicní ventilátory a lékaři pak museli rozhodovat, které kritické případy na ně umístí. „Přinejmenším čtyři pacienti zemřeli, protože pro ně nebyla lůžka. Dva z nich byli děti,“ řekl lékař agentuře Reuters.

Administrátor nemocnice M2 Mohammed Zain Khandkany si v internetovém deníku Middle East Eye stěžuje na kritický nedostatek léků. N apříklad anestetika vystačí jen na jediný den. Když není benzín do generátoru, operuje se za svitu mobilního telefonu. Chybějící léky, absence kvalifikovaných zdravotníků a nedostatek krve k transfuzím nutí lékaře k rychlým a radikálním řešením: „Vážná zranění se řeší okamžitými amputacemi,” říká jeden ze zdravotníků.

„Mrtvoly se hromadí na zemi, připomíná to soudný den,” apeluje reportér televize al-Džazíra Amr al-Halabi na okolní svět, aby pomohl zastavit bombardování. Cílem jsou často i sami záchranáři a zdravotníci. Bomby zlikvidovaly čtyři centra Bílých přileb, šest dobrovolníků bylo zraněno, pět vozů potřebných pro rychlé zákroky a převozy do nemocnic zničeno. Při bombardování nemocnic 

zemřely v poslední době desítky lidí včetně zdravotníků. Opoziční aktivisté viní vládní armádu, že na zdravotnická zařízení míří úmyslně. Podle nich velitelé velmi dobře vědí, kde se nemocnice nacházejí. „Dejte nám elektřinu, léky a další nutný materiál, abychom mohli fungovat dál,” žádá svět o pomoc administrátor Khandkany. „Skoro pořád potkáváte lidi, kteří potřebují pomoc. Umírají pod troskami, na zranění, z hladu. Nepřikrašluju slova. To je realita, ve které žijeme,” dodává.

Rýže a baklažány

Obětí syrského konfliktu už je půl milionu a vše pokračuje s neztenčenou divokostí dále. Domovy muselo opustit 11 milionů lidí, zničeny nebo poškozeny byly stovky nemocnic, na 5000 škol, tisíce domů, pekáren… V Aleppu navíc aktéři války hodili za hlavu jakékoli ohledy a ve snaze dosáhnout vojenských zisků a strategické výhody za každou cenu zcela rezignovali na ochranu civilistů.

Jak se jim tam žije? Kromě zdravotnického materiálu je velkým problémem i nedostatek potravin. Na trhu jsou k dispozici prakticky jen rýže a čočka, k tomu některé druhy zeleniny jako cukety a baklažány. Kdo to stihl, udělal si zásoby, ty ale teď vydrží průměrně měsíc. Hlavním zdrojem příjmů jsou peníze posílané příbuznými, kteří z města už odešli. Soukromí směnárníci, schopní zajistit i peněžní transfery, stále ještě fungují. V poslední době se však stává, že lidé už nemají kde brát a tak prosí o jídlo své sousedy. Voda z veřejného vodovodu bývá k dispozici jednou za deset dnů, a když teče, lidé naplní všechny možné nádoby, které doma najdou. Studna a pumpa je sice dobré řešení, vyžaduje ale elektrický generátor a palivo, jež má cenu zlata…

Překonat obklíčení je složité – ti, kdo mají příbuzné nebo přátele mimo Aleppo využívají každé možnosti, tisíce lidí takto uprchly během krátkého srpnového prolomení blokády.  Desítky z nich při této nebezpečné cestě přišly o život. Od té doby vyhlásili humanitární koridory jak Rusové, tak i ostatní skupiny, nikdy se to ale nesetkalo s větším úspěchem. Vždy totiž jedna z bojujících frakcí nenechala civilisty odejít, v horším případě je vítali palbou vládní vojáci a to mělo za následek další oběti.

Mám tu právo žít

I ti nejoptimističtější obyvatelé tak ztrácejí víru, že mezinárodní společenství vůbec dokáže něco vyřešit. I když minulý týden už zazněla silná slova i od politiků. „V Aleppu je to horší než na jatkách,“ prohlásil šéf OSN Pan Ki-mun. Francouzský ministr zahraničí 

Jean-Marc Ayrault chce rezoluci Rady bezpečnosti OSN nařizující zastavení palby: „Syrský režim za podpory Ruska a Íránu je v totální válce proti svému lidu,“ cituje ho agentura AFP. Jenže jakákoli rezoluce vázne právě na vetu Ruska. Američané se poměrně opatrně snaží dotlačit jeho postoj ke změně. Jedním z posledních kroků byla hrozba ministra zahraničí USA Johna Kerryho svému ruskému kolegovi Sergeji Lavrovovi přerušením kontaktů.

Už od vypuknutí konfliktu v roce 2012 jsou lidé závislí na humanitární pomoci. Ta se ale od července 2016 do obklíčené části města prakticky nedostává kvůli zhoršené bezpečnostní situaci. Vinu nese jak blokáda vládních sil, tak odmítání pomoci ze strany opozice. Část civilistů se z východního Aleppa ani nepokouší utéct. Buď nemají kam jít, nebo chtějí ve svých domech setrvat v iluzi, že tak ochrání svůj majetek. Jindy je to prostě soucítění s domovem, lokální patriotismus jako důvod k setrvání. Často pak kombinace všech důvodů. Na začátku konfliktu totiž nikdo nepředpokládal, že bude trvat tak dlouho. A i po téměř pěti letech se najdou lidé, kteří se do budoucnosti dívají s optimismem a věří, že to celé brzy skončí.

„V této části města jsem se narodil, oženil jsem se tu, strávil jsem tady nejlepší léta svého života,” vypočítává Munther, mladík žijící na předměstí Saif Al-Dawleh. „Od roku 2012 tu zůstávám a jako dobrovolník se snažím pomáhat těm, kteří to potřebují. Beru to tak, že tady mám přece právo žít a tak jsem o odchodu nepřemýšlel,” dodává. V koutku duše věří, že bombardování a obklíčení jednoho dne skončí: „Žijeme takto už roky a pořád máme odvahu a vůli tu zůstávat. I když možná vytoužený mír nepřijde hned.”

Publikováno v časopise Týden 41/2016

Autor: Eleanor McClellandová, Turecko, Irák; Tomáš Vlach (Autorka působí ve společnosti Člověk v tísni)

Související články