Chybí nám vzory, zoufají si mladí Čechovietnamci

Čech nebo Vietnamec?

„Jídlo české, tak si dáš pokoj od rýže“ láká leták na letní tábor pořádaný partou, která si říká Viet Up. Letos v červenci už podruhé strávilo přes dvacet mladých Čechovietnamců z celé republiky společně pět dní diskusemi, sportem a zábavou v horské chatě v Rejdicích. Víc než knedlíky a jahodový koláč je přitom lákala možnost setkat se s lidmi, kteří si kladou stejné otázky – kam patřím a kdo vlastně jsem?

„S identitou je to boj. Pořád si říkáte, jestli jste Čech nebo Vietnamec. Kamarádi říkají, že vás přijímají, ale veřejnost zase tvrdí něco jiného. Banánové děti mají strašně moc problémů, řeší identitu, nátlak rodičů a tradic,“ vysvětluje Tung, jeden ze zakladatelů Viet Upu, potřebu podobných aktivit a skupin. „Navíc nám chybí vzory, jako byl třeba Václav Havel. A ti, co nám měli být nejblíž, naši rodiče, byli pořád až příliš daleko,“ doplňuje Minh, lídr Viet Upu.

Příběh většiny mladých Čechovietnamců je velmi podobný. V dětství dostanou od Čechů české jméno, protože to vietnamské je pro Čechy těžko vyslovitelné, vyrůstají v kolektivu českých vrstevníků a s rodiči se potkávají jen na pár hodin večer. Některé z nich rodiče pošlou na jeden dva roky do Vietnamu, aby se naučili jazyk a poznali tamní kulturu. Ale většina zná zemi předků jen z dovolené, nebo ani to ne. „Mnoho z nás nezažilo kulturu ve Vietnamu. Jeden z našich členů, Anhík, neuměl vietnamsky vůbec, dokud nezačal studovat vietnamistiku. Právě projekty jako Viet Up nebo Sapa Trip nám pomáhají pochopit sama sebe a poznat vietnamskou kulturu,“ svěřila se účastnice letního tábora Suzy. Opravdu dobře vietnamsky umí v této generaci Čechovietnamců už jen málokdo a špatná znalost jazyka jim pomalu zavírá cestu k rodičům i k vietnamské kultuře a tradicím. „Já jsem třeba tátovi nemohl vůbec vysvětlit, jaké to na táboře bylo, protože jsem na to neuměl ve vietnamštině slova,“ dokresluje situaci druhé generace Vietnamců lídr Viet Upu Minh.

Otázku vlastní identity neulehčuje ani zvyk zavedený ve školách dávat vietnamským dětem česká jména s odůvodněním, že ta, co jim dali rodiče, jsou těžko vyslovitelná. Děti jsou pak nucené žít ve dvou kabátech. „Když jsem šel do školky, učitelka a děti neuměly vyslovovat mé jméno. Tak dětem řekli, že jsem Michal. Od té doby mě znají jako Michala. Ale já se rád představuji jako Tung. Jsem Tung. Tak mi začaly říkat Michal Tung a myslely si, že Tung je příjmení,“ vzpomíná Tung na potíže se svým vietnamským jménem. Česká jména jsou jednou z věcí, které se mnoho Čechovietnamců v dospívání snaží zbavit, nicméně spíše naráží.

Vracet zpátky komunitě

Skupin a aktivit podobných Viet Upu vzniklo za poslední dva roky v Praze a v Brně hned několik. Většina z nich stojí na dobrovolnických základech a sdružuje mladé Čechovietnamce, ale i Čechy, s cílem sdílet podobnou zkušenost nebo se navzájem od sebe učit. Aktuálně se věnují především tématům identity nebo vztahu mladých a generace rodičů, ale například i tomu, jak poskytnout první pomoc nebo jak se naučit programovat. Jedna skupina, která si říká Anthill, na konci srpna dokonce odjela pomáhat do uprchlického tábora v Řecku.

V Česku dlouhé roky působí i Svaz vietnamské mládeže, ten ale mladí vnímají jako organizaci až příliš ovlivněnou starší generací, která není schopná mládež přilákat, ani tmelit. „Svaz jednou za rok organizuje fotbalový turnaj vietnamských studentů na Strahově. Je to populární. Jednou za rok se sejdete, zakopete si, pobavíte se, s někým se seznámíte a pak odejdete, ale nic to nezanechá. Navíc je to celé o rivalitě, jdete tam s jediným cílem – vyhrát. Chybí tam spolupráce,“ popisuje Tung, proč stávající Svaz vietnamské mládeže dospívajícím Čechovietnamcům nestačí.

Oproti aktivitám Svazu proto všechny spolky založené přímo druhou generací Čechovietnamců zdůrazňují, že hledají spolupráci, kolektiv a komunitu. Tu hledal i Roman: „Viet Up jsem našel na Facebooku, asi jako většinu akcí. Měli zrovna výlet po Česku, to se mi líbilo, tak jsem k nim začal chodit pravidelně. Moc vietnamských přátel jsem neměl, takže jsem je takhle nenápadně hledal.“ Na pravidelných setkáních Viet Upu se Roman v lednu letošního roku seznámil s třemi jinými Čechovietnamci. Společně založili uskupení jménem Viet Code a jako dobrovolníci učí mladé lidi milovat informatiku. Na začátku července zorganizovali na půdě pražského ČVUT pětidenní kurz programování pro středoškoláky. „Chtěli jsme, aby se přihlásili lidé napříč republikou, ale Čechů se přihlásilo málo. Asi jsme zvolili špatný název, přeci jenom Viet Code, to může lidi odradit,“ litoval nízké účasti Čechů na kurzu hlavní organizátor semináře Dacos.

Podle Nhat, počeštěně Nitky, další z organizátorek Viet Code aktivit, je hlavním motorem pro jejich činnost potřeba navzájem se inspirovat, odbourávat stereotypy, ale hlavně vracet zpět komunitě. „Na kurzu jsme měli jeden slogan, který si účastníci velmi rychle přisvojili, a to giving back, ve smyslu dávat zpět komunitě. Kromě IT jsme se snažili děti inspirovat k tomu, aby se učily navzájem a aby se naučily dávat něco druhým. Komunitou myslíme nejenom vietnamskou komunitu, ale celou českou společnost,“ vysvětluje Nhat. Proto se mladí Čechovietnamci snaží svými aktivitami cílit i na širokou veřejnost. V Praze je aktivní skupina, která si říká Sapa Trip, v Brně pak Zase rýže. Jejich společným cílem je přiblížit Čechům vietnamskou kulturu a gastronomii. Proto organizují komentované prohlídky – v Praze do vietnamského obchodně-kulturního centra Sapa, v Brně pak na Olomouckou ulici do tržnice Vinamo. V srpnu dokonce uspořádali výlet do Vietnamu. Jak sami přiznávají, tyto exkurze pomáhají i jim samotným poznat sami sebe a svou kulturu. „Když jsme přišli s nápadem dělat prohlídky na Sapě, tak jsme nevěděli, do čeho jdeme. Sapa Trip je jako zažít Vietnam. Přes ty prohlídky se snažíme nejen odbourávat stereotypy, ale i poznávat vlastní tradice,“ dodává Suzy.

Článek vyšel jako součást přílohy v časopise Týden (11.9.2017), příloha byla vytvořena v rámci projektu "Vzájemně spolu - aneb víme, co je integrace?", financovaného MVČR.