Dobrovolník, freiwillige, volunteer, volontario, bénévole, dobrovoljac… Jak je libo.

Publikováno: 15. 2. 2016 Doba čtení: 3 minuty
Dobrovolník, freiwillige, volunteer, volontario, bénévole, dobrovoljac… Jak je libo.
© Jana Chroustovská

Únorová schůzky s dobrovolníky působícími na ústecké pobočce v rámci programu Podpora vzdělávání mi umožnila nejen lépe poznat je osobně, dozvědět se více o jejich motivaci, ale vnukla mi myšlenku zjistit si více o tom, jak to vlastně bylo s dobrovolnictvím jako takovým na začátku a jak si na tom ohledně dobrovolníků třeba stojíme oproti ostatním zemím. A na co jsem přišla? Čtěte!

Kdo to je dobrovolník? Obecně je to člověk, který se ze své vůle rozhodne věnovat ve svém volném čase svou energii, znalosti a zkušenosti potřebným lidem nebo veřejně prospěšným činnostem bez nároku na odměnu. Kdo je dobrovolníkem na naší pobočce? Jsou to učitelky, studentky, sociální pracovnice, také dva architekti, jedna nadšená horolezkyně.

Počátky dobrovolnictví, jak ho chápeme dnes, můžeme sledovat s nástupem raného kapitalismu respektive společenských změn, které toto období provázely. Náboženskou činnost bratrstev a řádů zakládaných již ve středověku nelze považovat za tak zcela dobrovolnou. Dobrovolnictví jako činnost konaná mimo hlavní zaměstnání se rozvíjí se vznikem spolkového života občanského a také jako odpověď na vzrůstající počet lidí žijících v nedůstojných podmínkách v období prudkého rozmachu industrializace. V období komunismu došlo k útlumu dobrovolnických aktivit, po revoluci začali opět vznikat organizace a sdružení věnující se ekologickým otázkám, lidským právům a humanitární činnosti, sportu.

A vybrané perličky z jiných zemí? Tak třeba v Belgii se věnuje dobrovolným aktivitám 1/5 obyvatelstva, což je asi 1,5 milionu lidí, v Dánsku se jedná dokonce až o 1/3 obyvatel, v Anglii až 48 %.  Ve Francii se dobrovolníci věnují nejčastěji sportovním, kulturním a volnočasovým aktivitám, oproti tomu v Maďarku se jedná o náboženské aktivity, zdravotní a sociální péči. Všechny země mají společné to, že dobrovolníci se nejčastěji rekrutují z řad přátel a rodiny.

V ČR pomáhá tímto způsobem zhruba 26 tis. lidí, od roku 2002 máme také speciální zákon určený dobrovolnické službě.

Nám pomáhá nyní dobrovolníků 11. Jsou zapojeni do doučování, ale služeb a aktivit, kde by se nám hodil další pár rukou je více. Většinou jde o práce s dětmi – od předškolních klubů až po nízkoprahové kluby pro děti a mládež. Na naší únorové schůzce jsme si povídali o tom, co je vedlo k tomu, aby se vrhli na dobrovolnickou činnost a proč zrovna u nás. Jak už jsem psala výše – dobrovolníci jsou často lidé z řad přátel, rodiny. U nás je to obdobné a někteří dobrovolníci jsou výsledkem večírků, kdy jsme si s nimi u piva plácli, jiní znají prostě naší organizace a třeba někoho z nás, vědí o naší práci a řekli si, proč ne. Jiní cíleně hledali nějakou aktivitu, kterou by někomu pomohli a dělali ve svém volnu něco smysluplného. Mluvili jsme o tom, jak předcházet syndromu vyhoření, na co si dát pozor. Protože když do něčeho jdete s nadšením a vervou, může se stát, že se spálíte a zklamání je potom opravdu velké.

Sešlo se nás tentokrát pět a s radostí konstatuji, že dobrovolnická skupinka byla genderově vyvážená. S radostí jsem také přijímala fakt, že nikdo z přítomných není nadšeným spasitelem, který chce zachránit svět a měnit všechny kolem sebe. Jsou to lidé, kteří to mají v hlavě srovnané a jen prostě rádi podpoří něco, o čem věří, že to má smysl.

Věřím tomu, že dělat něco nezištně pro druhé, ať už jsou to naši přátelé nebo cizí lidi, kterým nebylo přáno tak, jako nám, by mělo být přirozenou součástí našeho života a tomu, že bude-li více takových lidí, bude nám všem v té naší zemičce lépe.

Autor: Jana Chroustovská, koordinátorka Podpory vzdělávání

Související články