Doučování podpoří dítě, rodiče a pomůže i učiteli

Spolupráce se školou tvoří jeden z pilířů doučování – služby, kterou Člověk v tísni nabízí dětem, které mají potíže ve škole, a kterým se v rodinném prostředí nedostává potřebné podpory. „Většinou vstupujeme do situace, kdy komunikace mezi rodinou a školou není dobrá. Děti mají spoustu potíží a jejich rodiče je neumí podpořit a jakéhokoliv kontaktu s učiteli se obávají,“ vysvětluje Petra Macková, metodička doučování. Jde o děti, které často pochází z rodin, které čelí závažným existenčním problémů. Díky tomu se o školu a balík povinností s ní spojený zajímají nedostatečně, nerozumí jim, téma vytěsňují a posléze při prvních potížích a konfrontacích jednají zkratkovitě. Mnohdy tak dostanou nálepku „potížistů“, se kterými není řeč, málo se starají, neplní povinnosti, což nemusí úplný obraz reality.

Spolupracovat musí rodina i škola

Povinností se školou spojených je mnoho – zajistit potřebné pomůcky a vybavení, koupit, podepsat, zaplatit, přihlásit, zavolat včas, zkontrolovat domácí úkoly. Zároveň dítěti některé věci vysvětlit, připomenout, podpořit ho a všimnout si, když v něčem nezvládá. To zaměstná každé rodiče, natož ty, kteří musí řešit exekuce, jsou nezaměstnaní, a rodina bydlí na ubytovně či někde uprostřed chudinské čtvrti. K tomu je ještě nutné připočíst nízké vzdělání rodičů samotných a jejich vlastní (velmi často negativní) zkušenosti se školou a institucemi obecně a dostaneme balík nepřekonatelných bariér, které spolehlivě vedou, bez vnější podpory, k postupnému selhávání dítěte ve škole a rezignaci jeho i rodičů.

V rámci doučování má spolupráce se školou a jednotlivými učiteli dva hlavní cíle. Prvním je nastartování intenzivnější komunikace mezi rodinou a školou. K tomu slouží především konzultace, během nichž pracovníci organizace probírají s rodiči vše potřebné, poukazují na případné problémy a ukazují možná řešení. Druhým cílem je podpora rodičů v aktivním zájmu o dítě a jeho vzdělání. Přímá podpora efektivní spolupráce a komunikace rodičů a učitelů je podle Petry Mackové velmi prospěšná, zvlášť v krizových situacích. V tu chvíli se může stát, že jsou „zaseklé“ obě strany, což může pomoci vyřešit prostředník - mediátor, kterým je v tomto případě pracovník podpory vzdělávání. Má tu velkou výhodu, že velmi dobře zná situaci, která v dané chvíli v rodině panuje.

Míra spolupráce se na jednotlivých školách i u konkrétních učitelů liší. Někde již funguje dlouhodobě, někde se teprve všichni zúčastnění poznávají. Velmi důležitou roli hraje dobrá informovanost. Ukazuje se, že je spolupráce efektivnější, pokud je vedení školy dobře obeznámeno s tím, jaké služby dětem a jejich rodinám organizace nabízí. Důležité také je, aby škola vnímala pracovníky organizace jako podporu a spojence. „Naše zkušenosti jasně říkají, že pokud má mít jakákoliv snaha šanci na úspěch, je vždy nevyhnutelně nutné, aby vše probíhalo v součinnosti obou stran, tedy nejen rodiny, ale i školy,“ říká metodička doučování organizace Člověk v tísni.

Proč se snažit, když stejně propadnu…

O tom, že doučování přináší konkrétní výsledky, svědčí i to, že se o službu zajímají samotní učitelé. V současnosti není výjimkou, že o přijetí některého ze svých žáků do programu dokonce sami žádají. „Jsem za to opravdu velmi ráda, dříve to tak běžné nebylo. Individuální podpora dětí, které to z nějakého důvodu potřebují, se stává stále běžnější. Doučování již není vnímáno jako nějaké nezasloužené zvýhodnění oproti ostatním, ale o účinnou podporu jak pro dítě a jeho rodinu, tak v konečném důsledku i pro školu samotnou,“ říká Petra Macková. Nicméně stále jsme jen na začátku celého procesu a ne vše funguje tak, jak má. Příkladem může být situace, kdy učitel dítěti poskytne potřebné podpůrné pomůcky nebo jiné podpůrné prostředky, ale pouze na výuku. Na písemku mu vše odebere s vysvětlením, že by to bylo nefér k ostatním. Výsledkem je bohužel to, že dítě opět selže a odchází přes veškerou svoji snahu a pokroky se stejně špatným hodnocením jako dříve, což má následně negativní vliv na jeho motivaci v další práci.

Ostatně propadání je další fenomén, který pracovníci organizace Člověk v tísni dlouhodobě kritizují. A vycházejí přitom z dlouholetých zkušeností z terénu. „Na absurditu a nefunkčnost propadání jsme jako organizace poukazovali už mnohokrát. Bohužel se pořád setkáváme s případy, kdy učitel už v říjnu ví, že dítě si ročník zopakuje. Překonat paradigma, že propadnutím dítěti pomáháme a že špatné známky jsou motivační, se celkově stále nedaří. Přitom jediný efekt propadání, který u dětí z našich klientských rodin zaznamenáváme, je to, že vychází ze sedmé či osmé třídy bez dokončeného základního vzdělání. Každý rok se jedná přibližně o 2 tisíce dětí, převážně budoucích klientů úřadů práce,“ vysvětluje Petra Macková a dodává: „Smekáme před všemi učiteli, kteří dělají skvělou práci v tak náročných podmínkách. A radujeme se z každé školy, se kterou se nám podaří navázat spolupráci, která vyústí v reálné pokroky dětí. Hraje se totiž opravdu o hodně, u většiny dětí o šanci na kvalitní vzdělání, které povede ke smysluplnému a důstojnému uplatnění v životě.“

Na cestě zpět do minulosti?

Doučování je program, který je určen pro děti, kterým se potřebné podpory doma ani ve škole nedostává. Takže už z povahy služby naráží spíše na tu odvrácenou stranu českého školství. Přesto je podle Mackové na spoustě škol cítit zvyšující se respekt k potřebám jednotlivých dětí, posun je znát i v individuálním uvažování o nich. A to je to nejdůležitější. „Kde je dobrá vůle, dá se vyřešit mnohé,“ říká Petra Macková.

Její mírný optimismus však naráží například na omezování peněz na asistenty pedagoga a zprávy o chystané novelizaci vyhlášky, která by měla zrušit jednodruhovost škol zřízených podle § 16 odst. 9 školského zákona. „To by opět umožnilo vzdělávání dětí bez mentálního postižení v bývalých zvláštních školách. Doufám, že se tak nestane a tato ostudná praxe České republiky, odsouzena i Evropským soudem pro lidská práva, už je minulostí,“ uzavírá.