Každý třetí člověk nemá vlastní záchod, změnit to pomáhá i Člověk v tísni

„Nejenže nedostatek hygienických záchodů přispívá k šíření nemocí, především průjmových a respiračních, ale také prohlubuje některé negativní sociální jevy, jakými jsou negramotnost, chudoba i dětská úmrtnost,“ uvádí Jan Faltus, expert Člověka v tísni na sektor vody a sanitace.

Některé afghánské ženy si uleví až po setmění

Největší nebezpečí pro zdraví plyne z vykonávání potřeby v přírodě, výkaly totiž usychají a vzduchem se roznáší do vody a půdy. Odtud se patogeny dostávají přímo na talíř. Každý rok tak v důsledku špatné hygieny a sanitace v rozvojových zemích zemře více než 2 miliony lidí. To znamená každých dvacet sekund jeden člověk. Nejčastěji umírají děti do pěti let věku.

Nemoci jsou důvodem, proč nemohou dospělí chodit do zaměstnání a děti do školy. To se promítá jak do rodinného rozpočtu, tak do celkové gramotnosti obyvatelstva. Avšak také samotný nedostatek záchodů životy lidí značně omezuje. Statisíce z nich nemohou jít „na záchod“, kdy potřebují, ale musejí čekat na vhodné podmínky. Například ženy v Afghánistánu vykonávají potřebu až po setmění, kdy se však vystavují zvýšenému nebezpečí úrazu či přepadení. Zadržování úlevy s sebou také nese riziko zdravotních komplikací – u žen to mohou být mimo jiné urologické a gynekologické problémy, které mohou komplikovat pozdější porody.

#~gallery-904~#

Pokud nejsou záchody u škol, dívky často v období menstruace přerušují školní docházku. Totéž platí pro učitelky. Například v Indii zůstává doma po pět menstruačních dnů až třiadvacet procent dívek. Do afrických škol, které nejsou vybaveny toaletami, přestává v pubertě chodit asi desetina dívek. Bez kvalitního vzdělání však omezují své šance na lepší budoucnost.

„Lidé si musejí chtít postavit záchod sami,“ říká expert

Zlepšit hygienickou situaci se svými aktivitami v Africe i Asii snaží také Člověk v tísni. „Projekty na zvyšování úrovně hygieny a sanitace jsou často součástí našich zdravotnických a vzdělávacích programů i programů zaměřených na zlepšování životní úrovně v Afghánistánu, Kambodži a Demokratické republice Kongo. Samostatně se jim věnujeme v Etiopii a v Angole,“ říká Jan Faltus a dodává, že jejich základem je osvěta.

„Lidé sami musejí chtít si záchod postavit. My jim ukazujeme, čím je latrína pro jejich životy prospěšná a že její stavba nemusí být vůbec nákladná, stačí na ní dvacet dolarů, tedy asi čtyři stovky,“ vysvětluje Faltus. Jednoduchá latrína může být vyrobena pouze z přírodních a dostupných materiálů. Nejprve se vykope díra v zemi, ta se zakryje deskou, okolo ní se vztyčí stěny z hlíny či dřeva a vše se překryje doškovou či plechovou střechou. „Životnost takové stavby závisí na podnebí i půdě, s drobnými opravami to mohou být dva tři roky.“

Pokud lidé chtějí odolnější stavbu, musejí do ní vložit víc peněz, řádově desítky dolarů. „Pak mohou mít latrínu s betonovou základní deskou, cihlovými stěnami s ventilací, síťkami proti hmyzu v oknech a střechou z vlnitého plechu. Taková stavba nejenže vydří roky, ale je i symbolem určitého společenského statusu. A to je právě to, co děláme v Etiopii a Angole – nejprve se pomocí kampaní snažíme změnit chování lidí a posléze se věnujeme tzv. sanitačnímu marketingu,“ objasňuje Faltus.

Vesnice „bez kálení do přírody“

V první fázi je nutné změnit pohled místních na to, co je společensky přijatelné. „Lidé si musejí uvědomit, že ulevovat si v přírodě není nejen hygienické, ale taky společensky nevhodné. Například se zorganizuje průvod vesnicí tzv. shame walk, při němž se ukazuje na dobré příklady domácností s latrínou, a na ty, které takový záchod stále nemají. Latrína se tak stává symbolem společenského statutu i komfortu – už přece nemusím chodit do křoví, mám soukromí a můžu vykonávat potřebu, kdykoli to na mě přijde,“ přibližuje myšlení místních Faltus.

Pokud se podaří dosáhnout toho, že si latríny postaví všichni obyvatelé, nad vesnicí se vyvěsí bílá vlajka a vesnice je prohlášena za „open defecation free“, neboli za vesnici „bez kálení do přírody“. Pak je možné přejít do fáze sanitačního marketingu. „Na základě dotazníků zjistíme, co by si místní v souvislosti s hygienou a sanitací rádi koupili, a jejich poptávku spojíme s nabídkou řemeslníků. Cílem je zlepšit kvalitu a životnost záchodů, třeba onou betonovou základní deskou, cihlovým zděním, nebo plechovou střechou,“ objasňuje Faltus.

V současnosti pracuje Člověk v tísni v první či druhé fázi s deseti vesnicemi v Etiopii, 37 vesnicemi v Demokratické republice Kongo a dalšími desítkami vesnic v Angole. Jen za rok 2013 se podařilo postavit či opravit bezmála čtyři tisíce latrín, které pokrývají potřeby skoro 34 tisíců lidí. Cílem ovšem není počet postavených latrín, ale hlavně fakt, že lidé latríny používají a udržují je v čistotě.

Zlepšení sanitace pocítilo již 1,9 miliardy lidí

Světový den toalet se slaví od roku 2001. V minulém roce byl pak tento den díky aktivitě Singapuru na půdě generálního shromáždění zařazen mezi oficiální dny OSN. Mezinárodní organizace, neziskovky i tisíce lidí po celém světě si 19. listopadu připomínají to, že jedna třetina světové populace stále žije bez vlastnictví toalety. Většina z nich jsou obyvatelé zemí subsaharské Afriky a Asie. Zlepšení přístupu k pitné vodě a základní sanitaci je jedním z rozvojových cílů milénia a od roku 1990 se podařilo zajistit dostupnost záchodů bezmála 1,9 miliardě lidí.