Očima humanitárního pracovníka v Myanmaru: „Starám se o své lidi“
Publikováno: 11. 8. 2020 Doba čtení: 3 minuty
N Hkum San Aung je terénní pracovník Člověka v tísni a věnuje se oblasti vzdělávání v myanmarském Kačinském státě zasaženém konfliktem. Pro Člověka v tísni začal pracovat před čtyřmi lety. Podílel se na projektech zaměřených na ochranu dětí, pozemková práva a výzkum, časem se však začal zabývat vzděláním během mimořádných událostí.
Proč ses stal humanitárním pracovníkem?
Poté, co v roce 2011 bylo v Kačinském státě porušeno příměří mezi myanmarskou armádou a Kačinskou nezávislou armádou (KIA), počet vnitřně vysídlených osob výrazně stoupl, a to jak v oblastech pod kontrolou vlády, tak v oblastech, která pod její kontrolu nespadala. Vnitřně vysídlení lidé a jejich hostitelské komunity potřebovali okamžitou humanitární pomoc a já, protože jsem se v Kačinském státě narodil, jsem chtěl svému národu pomoct a postarat o něj, když byl v nouzi. Proto jsem se chtěl stát humanitárním pracovníkem v Kačinském státě a pracovat pro Člověka v tísni.
Proč právě Člověk v tísni?
Dozvěděl jsem se, že Člověk v tísni má dlouhá léta zkušeností v oblasti poskytování humanitární pomoci, včetně oblasti zdraví a výživy a nezapomínají ani na podporu vody, sanitace a hygieny. Řeší také přístřeší a ochranu pro lidi, kteří byli vysídleni následkem ozbrojených konfliktů a krizí po celém světě. Pro Člověka v tísni pracuji už téměř čtyři roky a za tu dobu jsem získal spoustu zkušeností. Jsem moc rád, že se podílím na pomoci lidem v Myanmaru. Intenzivně se věnuji práci v komunitách a vysídleneckých táborech, hlavně tedy ve vzdálenějších oblastech.
Jak moc změnil tvou práci COVID-19?
Naše práce se během pandemie změnila výrazným způsobem, protože často pracuji z domova. Většina našich činností neprobíhá nyní včas kvůli cestovním omezením a to má samozřejmě dopad na naše působení v terénu, když navštěvujeme vysídlenecké tábory, ve kterých pomáháme. V Kačinském státě místní vláda nařídila mnoho cestovních omezení a venku musíme dodržovat zdravotní opatření. Také jsme v naší oblasti museli zvládnout dvouměsíční omezení volného pohybu. Když nemůžeme jít do terénu, pracujeme na dálku s našimi partnery a organizujeme online setkání nebo workshopy.
Jak chráníte sebe a lidi, kterým pomáháte?
Sledujeme a dodržujeme aktuální vládní nařízení. Jsme doma, dodržujeme sociální odstup, nosíme roušku a pečlivě si myjeme ruce.
Přenesl jsi některé zkušenosti získané v práci do svého běžného života?
Dávám větší důraz na svou osobní hygienu. Například si často myji ruce vodou a mýdlem alespoň 20 vteřin, tedy podle pokynů našeho Ministerstva zdraví a sportu.
Změnil se pohled lidí, kterým pomáháš, na humanitární pracovníky?
Ano, cení si toho, že ode mě získají spolehlivé informace o koronaviru i o tom, jak se šíří.
Máš z této nemoci nebo z ekonomických následků, které s sebou nese, strach?
Bojím se, jaký ekonomický dopad na nás COVID-19 bude mít. Vím, že virus už zasáhl celý svět a rozvojové země jako Myanmar tuto krizi ponesou špatně. Tzv. lockdown během pandemie ovlivnil náš rodinný příjem, protože jsme tu měli první potvrzené případy v březnu 2020.
Jak se s touto novou situací vyrovnává tvá rodina?
Má rodina stále dodržuje oznámení a pokyny Ministerstva zdraví a sportu a podle tomu přizpůsobuje své denní činnosti.
Změnilo tě nějakým způsobem poskytování humanitární pomoci během COVID-19? Pokud ano, jak?
Nyní vždy sleduji platformy sociálních sítí i státních médií a jejich obsah týkající se aktuálních informací o COVID-19. Jsem obezřetnější a víc myslím na to, jak v budoucnu zajistit zdraví a bezpečí mé rodiny.
