Pokrok místo počítání chyb. Víme však, jak na to?

Na začátku prosince vyvolal na sociálních sítích poměrně velkou vlnu zájmu článek o mapách učebního pokroku, které vytvořila společnost Scio. V současné době je tato aplikace (v režimu testování) souběžně se známkováním využívána více než 150 školami.

Mapy, které mají ambici známkování nahradit, sledují pokrok dítěte v šesti různých oblastech: v matematické gramotnosti, českém jazyce a psaném projevu, anglickém jazyce, přírodovědné gramotnosti, společenských vědách a čtenářské gramotnosti. Každý pokrok se zaznamenává dítěti individuálně a to sleduje svoji cestu na vrchol, pomyslný i ten vizuální. Mapa je totiž zpracovaná formou internetové aplikace, která se odkazuje k prostředí počítačových her.

Známkovat se musí umět

Dítě se tak může porovnávat s ostatními spolužáky, podle autorů aplikace ale daleko spíš sleduje svůj vlastní pokrok. Zároveň brání tomu, aby děti ve třídě dostávaly nálepky jedničkář, dvojkař, trojkař nebo nedejbože propadlík.

Vlnu prvotního zájmu ale doprovázely velmi rozporuplné reakce, které dobře ilustruje mimo jiné také anketa, která u zmíněného článku probíhala. Ta na otázku: „Považujete hodnocení pokroku za lepší způsob, než je klasické známkování?“ shromáždila celkem 7 108 hlasů, z toho 3 817 hlasů pro odpověď ANO a 3 261 hlasů pro odpověď NE. Než si na tu otázku odpovíme sami, zkusme se podívat na to, jestli je vůbec smysluplná. Nepřímo se v ní totiž tvrdí, že známkováním není možné hodnotit pokrok dítěte v učení.

„Známky by měly působit motivačně, jen je potřeba umět to dětem podat,“ myslí si Jiří Beneš, učitel současných prvňáčků na základní škole Vratislavova v Praze. Podle něj je důležité, jak se s dětmi pracuje a jestli jim učitel dovede výuku adekvátně přizpůsobit. Měl by je proto nejdřív poznat a zjistit, jak na tom na začátku školního roku jsou. „Do školy přeci nejdou všechny děti připravené na stejné úrovni a je potřeba, aby to, kromě učitelů a rodičů, chápaly i ony,“ vysvětluje Jiří Beneš.

Sám si vyzkoušel děti neznámkovat, ale nakonec se ke známkování vrátil. „Jednička má pro děti větší výpovědní hodnotu. Osobně mám zkušenost, že na vysvědčení si známky užijí víc než slovní hodnocení. Když jsem jim dal to slohové cvičení, vnímal jsem, že jsou zklamané,“ popisuje, proč se rozhodl vrátit zpátky ke známkám, byť jejich používání nevidí nijak dogmaticky. Daleko důležitější, než samotné známky a vysvědčení, jsou podle něj průběžné individuální konzultace s rodiči a zpětná vazba, které by měl žák od učitele pravidelně dostávat. Zvlášť u dětí na prvním stupni by měl rodič mít dobrý přehled o tom, co se ve škole děje.

Vypracovat slovní hodnocení tak, aby mělo výpovědní hodnotu pro dítě i pro rodiče, není jednoduché. Větší smysl pak má podle Jiřího Beneše ve vyšších ročnících. Problémem podle něj také je, že není jasné, jak rodiče slovní hodnocení pochopí, jak budou rozumět rozdílu v tom, když se napíše „umíš“ nebo „seznámil ses“. Ve chvíli, kdy by pak pro porovnání a lepší pochopení začal vytvářet škálu těchto výrazů a slovních spojení, dostal by se opět k formálnímu hodnocení, které by podle jeho názoru jen suplovalo známkování.

Kromě samotného známkování a zpětné vazby pracuje Jiří Beneš i na tom, aby naučil děti sebehodnocení. „Snažíme se, zatím máme notýsky, do kterých si děti dávají známky za jednotlivé úkoly. Je to postupný proces, chodí do školy teprve pár měsíců. Zatím se měly samy nad sebou zamyslet, postupně jim pak začnu dávat i zpětnou vazbu. Záměrem je, aby získaly reálný náhled na sebe a na svoji práci v hodinách,“ popisuje další složku hodnocení, kterou při vyučování využívá. „Nechci děti srovnávat, ale hodnotit to, jak se dítě samo snaží, jaký dělá pokrok. Nakonec ony mají celkem dobrou představu o tom, jak na tom jsou, a pak už jde jen o učitele, jak s tím pracuje,“ dodává.

Známkování nám nechybí

První třídu a první rok bez známek má za sebou Honzík (jméno dítěte bylo na žádost rodičů změněno), který chodí do ZŠ Londýnská v Praze. Tam systém známkování programově opustili. A jak hodnocení v této škole vypadá a co se z něj mohou dozvědět rodiče? „Jednou za čtvrt roku dostáváme shrnutí různých oblastí v podobě schůdků, na kterých je vyznačeno, kde by dítě mělo být a kde se reálně nachází,“ popisuje maminka Honzíka systém hodnocení ve škole.

„Myslela jsem si, že to pro mě bude dostatečná informace, ale nakonec jsem zjistila, že je třeba chodit na konzultace a zajímat se o to, jak se dítěti ve škole daří. Jinak snadno ztratíte přehled. Nikdy bych si to nemyslela, ale přijde mi, že známky jsou takové jednoznačnější v tom, že člověk přesně ví, kde je potřeba přidat,“ vysvětluje, jaké má podle ní tento způsob hodnocení limity. Chybí jí také srovnání s ostatními, které by díky známkám měla. „Třeba když píšou diktát, kdybych věděla, že jsou děti, které z něj mají jedničky a moje dítě z něj má pětku, tak by mi bylo jasné, že máme problém. Takhle nemám vůbec srovnání, a i když vidím nějaké jeho práce, které nejsou úplně dobré, tak si řeknu, že to budeme víc cvičit, ale nevnímám to jako alarmující,“ doplňuje. Na druhou stranu ví, že když se paní učitelky přímo zeptá, dozví se, jak na tom syn v rámci kolektivu je. A nakonec uznává, že k signalizaci možných problémů slouží i zmíněné čtvrtletní schůdky.

Každopádně Honzíkovi, podle všeho, hodnocení v podobě známek nechybí. „Myslím, že on hodnocení vůbec nevnímá. Vysvědčení si ani nepřečetl, to jsme mu četli my, ale nemám pocit, že by ho to nějak zvlášť zajímalo,“ popisuje, jak zakončili první školní rok. Občas dostanou děti za splněný úkol smajlíka nebo plus a z toho má syn podle jejích slov sice radost, ale jen docela malou. Navíc jako rodiče oceňují, že ve třídě nevzniká soutěživé prostředí, děti mají mnohem větší tendenci si pomáhat, než se předhánět ve výsledcích. Podporuje se jejich motivace a nestává se, že by se kvůli známce bál někdo jít do školy nebo ze školy domů.

Kromě obšírnějšího slovního hodnocení a průběžných záznamů pokroků ve formě schůdků se ve třídě čas od času konají schůzky ve formátu rodič – dítě – učitel, jejichž součástí by mělo být i sebehodnocení dítěte. To se ale podle slov maminky zatím příliš bohužel nedaří. „Myslím si, že hodně záleží především na pedagogovi, jak to celé pojme. Také jsou na to možná ještě v první třídě příliš malí, ale tripartity, podle mého názoru, nefungují úplně tak, jak by mohly a měly,“ popisuje své zkušenosti se schůzkami ve trojici. „Zatím to bylo hodně o tom, že mluvila paní učitelka. Měli bychom se ale více zapojit i my a svůj prostor by během tohoto setkání mělo dostat i dítě. To se ale zatím spíš neděje,“ uzavírá.

Chceme vědět, co děti umí?

Zdá se, že ještě důležitější než to, jaký nástroj hodnocení učitel ve své třídě používá, je to, jak ho používá. A hlavně, jestli dětem pomáhá porozumět tomu, jak se učit. Poměrně nedávno se v některých školách začala používat tzv. portfolia. Jsou to vlastně takové sbírky důkazů o tom, co dítě umí. Můžou mít formu desek, kam se jednotlivé věci shromažďují fyzicky, dokumentů pdf, kde najdete podrobné shrnutí, a v poslední době, se stále častějším využíváním technologií, začínají vznikat i elektronické nástroje.

„Většina rodičů shromažďuje první obrázky svých ratolestí z mateřských a základních škol a různých zájmových kroužků. Děti si je pečlivě uschovávají, rády si jimi samy listují a ještě radši je ukazují ostatním dětem i dospělým. Je zajímavé zamyslet se nad tím, proč tomu tak je,“ říká Kristýna Švorcová ze společnosti EDUin, která se podílela na nové elektronické aplikaci „Co umím“. Ta umožňuje shromažďovat důkazy o tom, co dítě dokázalo jak ve škole, tak i mimo ni a zároveň dává prostor i pro sebehodnocení, protože popis důkazu – tedy v čem spočívá jejich hodnota a o čem vypovídají – zapisuje do připraveného portfolia dítě samo.

„Důležité je, že takové portfolio zaznamenává úspěchy dítěte a jeho vývoj v čase. Může tak poskytnout ucelenější obrázek o tom, co dítě zajímá, v čem se rozvíjí a v čem by případně potřebovalo pomoci. Navíc to podporuje i sebevědomí, když vidím na jednom místě, co všechno umím, dává mi to odvahu k tomu vyzkoušet další zajímavé věci,“ dodává Kristýna Švorcová.

Stejně jako o mapy učebního pokroku ani o elektronické portfolio „Co umím“ školy zatím neprojevují zájem v nějak masovém měřítku. Když to zobecníme, dovede si podle uvedené ankety a probíhající diskuse dobrá polovina veřejnosti jen těžko představit, že bychom měli změnit nebo dokonce opustit zavedený systém známkování a děti by měly být hodnoceny za to, co umí, a ne ve stylu jedna chyba dvojka, dvě chyby trojka. 

K tématu si můžete přečíst i starší text z 3. čísla časopisu ZVONÍ! Systém známkování může děti připravit o radost z učení.

Článek vyšel v 5. čísle časopisu Zvoní, který vychází v rámci projektu Pojďte do školky.

Páté číslo časopisu Zvoní! si můžete prohlédnout zde: