Staré dobré časy: Nejčastější klišé českého vzdělávání

Jsou vytrvalá, těžko se jich zbavuje a mohou natropit hodně škody. Řeč není o infekcích, klimatických změnách ani ekonomických krizích. Řeč je o zavedených tvrzeních, která rámují způsob, jakým se díváme na vzdělávání. Jejich nebezpečnost není tak zničující, jako v případě výše uvedených hrozeb, nicméně je to jen otázka prvního pohledu. Z dlouhodobého hlediska mohou napáchat velmi podstatnou škodu, a to pouze tím, že brání vývoji veřejné diskuse a ochotě uvažovat o tom, že věci se mají jinak a že některé postoje jsou neudržitelné.
Předkládám je ve velmi zhuštěné podobě, málokdy je lze vnímat takto jednoznačně, mnohem častěji jsou ale „spuštěny někde na pozadí“ obsáhlejších aplikací a argumentací.

1. Vzdělávací systém má sloužit trhu práce

Pokud si pročtete diskuse, nejčastěji se debaty stáčejí k tomu, jak kvalitní výstup poskytuje vzdělávací systém pracovnímu trhu. To není samo o sobě nic překvapivého, jedná se o legitimní otázku. Problém nastává tehdy, budeme-li vzdělávání vnímat jako něco, co má sloužit trhu práce a v druhé řadě (nebo taky vůbec) ostatním společenským zájmům. Tak to přece není, byť by se tak z veřejného echa může zdát. Omezování diskuse na trh práce přirozeně vede k dojmu, že se prizma mění. Nejpodstatnějším smyslem vzdělávání je prokazatelně společenská a kulturní reprodukce a rozvoj, čehož je ekonomická vazba sice významnou, ale pouze součástí. Nejde prosím o slovíčkaření, jde o něco, čemu se v mediálních studiích říká agenda setting, čili nastavení toho, o jakých záležitostech hovoříme a jak. Pro rozvoj vzdělávání je klíčové změnit zejména tento obecný náhled, protože od toho se pochopitelně odvíjí vše ostatní.

2. Vše vyřešíme návratem ke staré dobré kvalitě

Vzdělávání, zejména to veřejné, má vážné problémy. O tom nikdo nepochybuje. O způsobu jejich řešení ale panují často velmi paradoxní představy. Většina problémů, o nichž se mluví (kvalita absolventů, financování škol, vzdělávání učitelů, obsah vzdělávání atp.) má vývojovou povahu. Je naprosto přirozené, že s prudkým společenským rozvojem, který můžeme nechat rozpadnout na ten ekonomický, technologický, kulturní a různé další fragmenty, vyvstává potřeba adaptace čehokoliv tak institucionalizovaného, jako je školství, šířeji vzdělávání. Je nutno připustit si, že tato instituce tu není proto, aby se společnost přizpůsobovala jejím potřebám, ale aby se ona přizpůsobovala těm společenským.

Na globální i lokální úrovni se vede řada disputací na výše uvedená témata, nicméně velmi oblíbeným klišé v české veřejné diskusi je mantra „dříve to tak nebylo, protože na gymply a vysoké školy nechodilo tolik lidí a protože maturita byla maturita a protože učitelé něco uměli“. Ponechejme stranou, jak to ve skutečnosti bylo. Požadavek návratu je těžko pochopitelný. Maturita sama o sobě nepřinese kvalitu předchozích let, protože maturitní vzdělání je dosažitelnější, tím pádem laťka nutně klesá.

Omezovat přístup ke vzdělání však nemá smysl, smysl má přizpůsobit vzdělávání současným požadavkům. Snažit se o návrat do minulosti tím, že zavedeme přísnou maturitu nebo jednotné přijímací zkoušky, je jen marná byrokratická snaha zvrátit historii, která sama o sobě ke zlepšení nepovede. Je to podobné jako snažit se nasadit loukoťová kola na auta, neb je jich moc a potřebujeme jejich počet redukovat…

3. Méně vysokoškoláků, zejména těch humanitních, více učňů

Toto klišé úzce souvisí s předchozím. Naposledy ho výrazně připomněl Miloš Zeman svým neuvěřitelně nepoučeným výrokem o zoufalé zaměstnanosti antropologů, čímž chtěl (mimo jiné v souladu s klišé číslo 1) upozornit na to, že trh práce údajně potřebuje absolventy jinak vyprofilované. Statistiky úřadů práce v podstatě neznají pojem „nezaměstnaný antropolog“, zato učni tvoří podstatnou většinu těch, kdo jsou odkázáni k nezaměstnanosti. Dokonce i když porovnáte pouze technicky vzdělané absolventy a ty z humanitních oborů na VŠ, i zde statistiky překvapivě ukazují na mírně lepší uplatnitelnost těch humanitních.

Je jistě důležité snažit se vidět do budoucna, ale není na místě strašit nepodloženými výkřiky, které se nezakládají na realitě. Bylo by korektní zkusit predikovat, jaká situace bude dejme tomu za 15 let, tedy v době, kdy budou na vysokých školách děti z dnešních ZŠ. Klišé „nechceme nezaměstnané antropology“ je v tuto chvíli poněkud monty pythonovské.

4. Přístup ke vzdělávání je v ČR na přijatelné úrovni

Toto klišé oživil nedávno školský ombudsman Eduard Zeman. Opakovaně prohlásil, že jsme k sobě příliš kritičtí v otázce umisťování dětí do praktických a speciálních škol, zejména s ohledem na fakt, že do nich prokazatelně směřují i děti znevýhodněné prostředím, v němž vyrůstají, aniž by byl pádný důvod umožnit jim přístup ke vzdělávání standardnímu a plnohodnotnému. Z praktické školy se, věřte, velmi špatně pokračuje někam jinam než na dvouletý či tříletý učňovský obor (v nejlepším případě) a takové vzdělání odsuzuje nemalou část společnosti k perpetuální nevzdělanosti. Velká část společnosti toto klišé nekriticky přejímá. Zrovnoprávnění přístupu ke vzdělávání je v podstatě nikdy nekončící proces. Lze pouze zlepšovat, nikoliv vyřešit.

Umisťování dětí, které netrpí žádným postižením, nicméně od začátku jsou kvůli svému zanedbání pozadu, do praktických škol je odsouzení k celoživotnímu nezdaru a je to vážný problém českého vzdělávacího systému. Stejně tak rozevírající se nůžky v přístupu ke vzdělávání obecně, prokazatelně vázané na podnětnost prostředí a odtud na ekonomicko sociální stav rodiny, je v ČR problém. Je poněkud smutné, je-li prvním výrazným příspěvkem školského ombudsmana do diskuse klišé. Zejména v době, kdy se jedná o novele školského zákona, která může tento problém pomoci řešit a jde o to, aby k tomu skrze jeho formulaci skutečně došlo. Zatím panují mezi odbornou veřejností pochybnosti.

Nejedná se pochopitelně o nějaký ucelený výčet. Našli bychom řadu dalších, jejichž význam by byl třeba srovnatelný. Kdyby se ale pouze tato klišé podařilo ve veřejném prostoru alespoň zviklat, byl by to velký krok dopředu. Možná ne pro lidstvo, pro český vzdělávací systém však určitě.

 Komentář vyšel ve 4. čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!