Stigmatizace lidí s postižením? Snažíme se to změnit, říká Alžběta Stropnická

Stigmatizace lidí s postižením? Snažíme se to změnit, říká Alžběta Stropnická

Lidé s postižením mají právo na samostatný plnohodnotný život mimo ústavy. To je skutečnost, o které by si dnes u nás v České republice nikdo nedovolil pochybovat. Nebylo tomu tak ale vždy, ještě před 20 lety byli i u nás lidé s fyzickým či duševním postižením diskriminováni. Dnes ale můžeme předávat své zkušenosti se sociálním začleňováním i inkluzí zemím, které podobný vývoj teprve čeká. Této problematice se proto v zemích západního Balkánu věnuje také česká organizace Člověk v tísni. Alžběta Stropnická odjela v roce 2014 do Srbska, odkud řídila programy Člověka v tísni v Srbsku, Kosovu a Bosně a Hercegovině. 

Co je hlavním posláním a cílem vaší práce na Balkáně?

Soustředíme se především na tzv. deinstitucionalizaci a transformaci místních sociálních služeb. To v praxi znamená, že by lidé s postižením neměli žít ve velkých ústavech sociální péče, ale měli by mít možnost žít svobodně v běžné společnosti a tam dostávat podporu, kterou potřebují. Úzce proto spolupracujeme s místními ústavy, vládami a neziskovými organizacemi na tom, aby se transformovaly ústavy a vznikalo více komunitních služeb, jako jsou denní centra, chráněná bydlení, pracovní příležitosti pro lidi s postižením a podobně. Například v Srbsku už skoro 15 let pracujeme s různými ústavy a pomáháme vytvořit chráněná bydlení, kam se lidé s postižením mohou z ústavů přestěhovat.

A jak to vůbec v takovém ústavu sociální péče na Balkáně vypadá?

V jednom ústavu žije pohromadě několik set lidí, v těch největších dokonce až 1 000. V ústavu člověk v podstatě o ničem nerozhoduje sám. Ráno má budíček, večer večerku, přes den si nemůže vybrat, co bude dělat nebo co a kdy bude jíst. Režim je často přizpůsoben klientům s nejtěžším postižením, což v praxi třeba znamená, že i klienti s lehkým postižením nesmějí používat vidličku a nůž a celý život jí pouze mletou stravu. Nebo že se všichni společně sprchují každé úterý a jindy se to nesmí. Lidé nemají své osobní věci, nosí erární oblečení. K pohybu mimo ústav potřebují klienti povolení, které většinou získá jenom pár vyvolených, a to jen na přesně určený časový úsek. Po přechodu do služby chráněného bydlení, kde žije pohromadě maximálně 5 - 6 lidí, se tak klientům otevírají nové možnosti. Po přechodu z ústavu se jejich život zásadně změní a jsou mnohem šťastnější.

Podobná změna systému ale vyžaduje řadu výdajů, změnu legislativy…

Je to dlouhý a komplikovaný proces, my jsme ale přesvědčeni, že má každý právo žít běžným životem. Argumenty, že je chráněné bydlení dražší než ústavní péče nebo že není pro každého, nejsou pravdivé. V chráněném bydlení oproti ústavní péči odpadá řada výdajů. Lidé tam nemají kuchařku, uklízečku, řidiče, zdravotní sestru nebo kotelníka. Někteří klienti navíc potřebují pomoc jen v určitých úkonech, jako je třeba jednání s úřady nebo nakládání s penězi. Na to jim mnohdy stačí podpora pouhé dvě hodiny denně, takže ještě ušetříte 22 hodin platu pracovníka, který by byl přítomen v ústavu. Každý klient tak dostává přesně takovou službu, jakou potřebuje a dražší to ve výsledku vlastně není.

Jak přijímají tuto iniciativu místní orgány, neberou to jako kritiku vlastního systému?

Práce s politiky je samozřejmě komplikovaná všude na světě a transformace sociálních služeb není zrovna téma, které by vám pomohlo vyhrát volby. Ale místní odborníci naše zkušenosti velmi vítají a my se je snažíme podpořit ve vyjednávání a získat tak pro komunitní služby větší podporu. Dřívější Československo i dnešní Česká republika mají navíc na Balkáně tradičně velmi dobré jméno. Určitě jsme pro tyto země mnohem srozumitelnější příklad, než kdyby jim radil někdo z Austrálie, Ameriky či jiné vzdálené země. Řekla bych, že v tom hraje roli i slovanská kultura a obdobné problémy, kterými si naše státy prošly.

Jak je na tom dnes se sociálními službami Česká republika?

I když už jsme mnohem dál, než země na Balkáně, ani u nás není situace ideální. Pořád máme nejen ústavy, kam jsou umisťováni lidé s mentálním postižením, ale třeba i kojenecké ústavy pro děti do tří let. Těžko říct, jestli se nám v České republice někdy povede úplná deinstitucionalizace. Podobná situace je ale všude na světě. Výjimkou je možná Itálie, která je na tom co se týče služeb pro lidi s mentálním postižením či duševním onemocněním hodně dobře, ostatní evropské země bohužel ústavy v menší či větší míře stále podporují. Nicméně situace v České republice se v posledních letech v mnohém zlepšila a máme zkušenosti, které nyní můžeme předávat dál.

U nás jsou populární tréninkové podniky, jako kavárny či chráněné dílny, kde pracují lidé s různými typy postižení. Existují podobná místa i na západě Balkánu?

Snaha o sociální podnikání v těchto zemích existuje, ale jen velmi omezeně. Na Balkáně totiž bohužel neexistují zákony o sociálním podnikání, které by to umožňovaly. Druhým velkým problémem je, že většina lidí s mentálním postižením je plně zbavena svéprávnosti, což v praxi znamená, že nemohou dělat žádné právní úkony, tedy ani legálně pracovat. Když nemůžou podepsat smlouvu, nemůžou samozřejmě dostávat ani plat, nemají nárok na dovolenou či důchod. My se proto dlouhodobě zaměřujeme na to, aby byla našim klientů svéprávnost alespoň částečně vrácena a oni se tak mohli začleňovat do běžného života.

Jak se tedy mohou lidé s postižením začlenit do běžného života, když nemohou pracovat?

V jednom z našich projektů jsme například pomáhali zprostředkovávat něco jako rekvalifikační kurzy. Například paní, která má kadeřnictví nebo cukrárnu přijala k sobě do podniku člověka s postižením, a od Člověka v tísni dostala finanční odměnu za to, že se mu věnovala a naučila ho něco nového. Na Balkáně je postižení bohužel stále veliké tabu a existují zde silné předsudky. Finanční motivací tak odpadla první bariéra, aby byl klient přijat. Jakmile ho pak poznali, zjistili, že je to člověk jako každý jiný a že se není čeho bát. Spousta klientů potom na místě, kde prošli rekvalifikačním kurzem, zůstává a pomáhají tam jako neformální dobrovolníci. Bohužel nemají smlouvu a nedostávají plat, ale už jen to, že se cítí být užiteční a setkávají se s kolegy a zákazníky je pro ně velmi prospěšné. A občas se najde i cesta, jak pro ně za tuto výpomoc zajistit alespoň nějakou odměnu.

Proč ve společnosti stále převládají takové předsudky a kde se vzaly?

Lidé se bojí toho, co neznají. U nás to bylo dříve úplně stejné. Stačí se zeptat někoho, kdo byl před 30 lety jako dítě umístěn v Jedličkově ústavu. Přestože byly tyto děti „jen“ fyzicky postižené, byly zavřené za plotem a nesměly si hrát se zdravými dětmi. A přesně to způsobuje stigmatizaci. Když se budou zdraví lidé a lidé s postižením potkávat od malička ve školce, ve škole nebo pak jako kolegové v zaměstnání, nikomu to nebude připadat divné. Například v Kosovu se proto Člověk v tísni zaměřuje také na inkluzivní vzdělávání dětí s mentálním postižením a dětí z etnických minorit. Společně s našimi experty z programů sociální integrace v ČR školíme místní učitele, ukazujeme jim různé praktické pomůcky, pomáháme s adaptací učebních prostor a podporujeme působení asistentů ve školách.

Proč Člověk v tísni působí právě v Srbsku, Kosovu a Bosně a Hercegovině?

Člověk v tísni má od začátku k Balkánu velmi blízký vztah. Už za války v Sarajevu jsme pomáhali místním uprchlíkům a lidem, kteří tam byli v obležení. Takže humanitární pomoc na Balkáně byla vlastně to první, co Člověk v tísní dělal. Navíc, jak jsem říkala, Česká republika má spoustu podobných zkušeností jako balkánské země. Ať už s transformací politickou nebo transformací sociálních služeb, na kterou se nyní zaměřujeme. Můžeme jim ukázat, jaké jsme udělali chyby a co se nám povedlo. Takže určitě máme při práci v těchto zemích velkou přidanou hodnotu.

Na co se chcete ve vaší práci v budoucnu dále zaměřovat?

Rádi bychom se nově zaměřili také na podporu rodičů dětí s mentálním postižením. Při naší práci vidíme, že podpora pro takové rodiče je opravdu velmi malá. Stát není ochoten poskytnout rodičům, kteří se starají o postižené dítě, stejnou částku jako ústavu. Což je zároveň také jeden z důvodů, proč děti končí v ústavech. Jejich rodiče péči o ně zkrátka finančně neutáhnou. Navíc často mají problém sehnat práci, která by jim umožnila se dítě s postižením starat, protože na Balkáně je velmi omezená nabídka flexibilních pracovních pozic či zkrácených úvazků. K tomu naráží na přetrvávající společenské stigma. Kromě tohoto tématu bychom se také chtěli více věnovat komunitnímu plánováni sociálních služeb a v Bosně a Hercegovině také násilí páchanému na ženách a mužích s mentálním postižením.

Jak sama říkáte, změna sociálního systému je dlouhý komplikovaný proces, vidíte i nějaké výsledky vaší práce?

Ano, pro nás je největším úspěchem každý člověk, který se přestěhuje do chráněného bydlení a žije tam spokojený život. Občas navštěvuji naše klienty, i když už s nimi třeba přímo nepracujeme. A je to ohromně příjemné, když tam vidíte člověka, který byl třeba 30 let v ústavu a teď sedí v domku, uvaří vám kávu a přinese buchtu, kterou se spolubydlícími upekl. A když se ho zeptáte, co je nového, odpoví třeba, že byl na procházce u jezera a potkal tam rybáře, nebo že na trhu už se prodávají jahody. To je úžasné. V ústavu je totiž odpověď na otázku „Co je nového?“ většinou „Nic.“, protože tam zkrátka nikdy nic nového není. Každý den je stejný a životy lidí jsou tam jak přes kopírák. Na konkrétních příkladech jednotlivých lidí, kterým jsme pomohli, vidíme, že má naše práce smysl. A to mě ohromně nabíjí. Jinak bych to asi ani dělat nemohla.

Autor: Monika Ticháčková