Studenti ožijí pouze, když se probírá rozmnožování člověka, říká o výuce přírodovědných předmětů hydrobiolog David Pithart

Studenti ožijí pouze, když se probírá rozmnožování člověka, říká o výuce přírodovědných předmětů hydrobiolog David Pithart

3. 11. 2020

Všechno v lavicích, nudné seznamy čeledí a řádů, kamenů a hornin, ekologie redukovaná na naprosté minimum. Nakonec studenti ožijí pouze, když se probírá rozmnožování člověka. Popisuje rozpaky nad formou výuky přírodovědných předmětů ve školách hydrobiolog David Pithart. V rozhovoru mluví mimo jiné o tom, jak by podle něj měla škola pěstovat v dětech a mladých lidech aktivní zájem o přírodu nebo jak by měla vypadat výuka o klimatické změně. 

Už nějakou dobu se u nás mluví o dlouhotrvajícím suchu a jeho dopadech na vodu v krajině a zásobu podzemních vod. Letošní rok ale jako by se vymkl a zatím průběžně prší. Jedná se podle vás o výkyv, nebo se můžeme těšit na to, že se trend obrací a v zimě bude zase sněžit?

Bohužel naše současné znalosti klimatu nám nedovolují takto předvídat. Co bude v příštích letech, nevíme. I dosud se střídaly roky sušší a na srážky bohaté, jenomže jsme to nesledovali tak pozorně. Sázel bych na zvyšování četnosti extrémních klimatických jevů, protože jsou narušeny a postupně ničeny přírodní systémy, které přispívají k jejich, řekněme, „stabilizaci“. Teorie systémů nám říká, že systémy, které se udržují v rovnovážném stavu, do jisté míry odolávají změnám, ale pak – po vytrvalém tlaku změn - se tento stav hroutí a systém přechází na jiný rovnovážný stav. A období takového přechodu je vždy turbulentní. Tání ledu v polárních oblastech, tání permafrostu, kácení a hoření lesů, vysoušení mokřadů a spalování fosilních paliv – to je postupné ničení systémů, které „drží“ dosavadní dynamicky rovnovážný stav klimatu.

Tyto dnes degradující ekosystémy bývaly schopné „uzamknout“ obrovské množství uhlíku a nepustit ho do atmosféry, zadržovat obrovské množství vody a zajistit, aby se srážky dostaly hluboko do vnitrozemí a voda neodtekla příliš rychle a měla čas prosáknout do podzemí.


Dá se říct, že v České republice máme dostatek vody, abychom zachovali dostupnost vodních zdrojů pro nás i pro krajinu do budoucna?

Nejspolehlivější způsob, jak zadržet vodu, je vytvořit její zásoby ve formě podzemní vody. Do půdy se vejde vody opravdu hodně - nesrovnatelně více než do všech myslitelných přehrad - a výhodou je její pomalý odtok z tohoto rezervoáru, ochrana před znečištěním a rychlým výparem.

Podpořit tvorbu těchto zásob ale obnáší napravovat krajinu – zpomalit povrchový odtok, prodloužit znovu trasy toků, podpořit zasakování na zemědělské půdě, zvýšit podíl organických látek v půdě orné. K tomu momentálně chybí politická vůle, protože rozhodující političtí činitelé přímo profitují z industriálního zemědělství, které zemědělskou krajinu udržuje ve zcela nevhodném stavu. Nelze očekávat, že by iniciovali změny, které by zkomplikovaly jejich byznys, založený na velkých půdních blocích, velké a těžké mechanizaci a dotacích. Proto budou raději iniciovat technická opatření, která jsou více vidět, jejich účinky lze snadno kvantifikovat – například tak, že spočítám objem nějaké nádrže, které ještě nestojí.

Ohledně pitné vody vidím cestu v podpoře systémů, které dokáží k mytí a splachování využít filtrovanou dešťovou vodu. U novostaveb by se co nejdříve mělo prosadit, aby takové rozvody a systémy měly. Je vůbec otázkou, zda se splachovací záchody udrží věčně, bude-li sucho. Austrálie s nedostatkem vody přechází ke kompostovacím záchodům. Nevýhodou splachování je kromě spotřeby vody obrovská zátěž vodních toků a nádrží živinami, především fosforem, který neumí čistírny odpadních vod efektivně odbourat.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že máte dojem, že se lidé bojí přírody a mnoho dětí má problém vyjít od počítačů a že je třeba, aby se změnil náš vztah k přírodě. Jakým způsobem bychom se měli změnit? Co je ve vztahu k přírodě to podstatné?

Podstatné je mít v přírodě nějaký iniciační zážitek, který vás pak nasměruje na celý život. Když jsem pracoval jako terénní ekolog v North Pennies na severu Anglie, pobýval jsem v horách na velmi opuštěném místě, vzdáleném hodinu jízdy terénním autem od civilizace. Nikdo na to místo dva týdny nepřišel, až jednoho večera dorazilo asi třicet středoškoláků, za soumraku stavěli stany a začali si po trojicích vařit na vařičích večeři. Tento přechod hor byl součástí výuky a jejich učitelé mě ujišťovali, že tento rok jdou ještě s nimi, ale v následujícím ročníku už půjdou studenti sami a budou muset zvládnout orientaci, logistiku, táboření a vše bez jejich pomoci. Učitelé je budou monitorovat jen zpovzdálí. Tento výukový program zašťiťoval přímo manžel královny vévoda z Edinburgu. Domnívám se, že pobyt v přírodě bez komfortu je nejlepší zárukou, jak k ní získat ten správný vztah. Příroda se už postará, abychom něco zažili a pokud to budou pěkné i nepříjemně drsné zážitky, tím lépe. Ideální je jejich střídání. Dva dny moknout a klepat se zimou a pak zažít na hřebenech hor východ slunce do jasného dne. Chápu, že žijeme v době, kdy se „novou totalitou“ stává požadavek bezpečnosti. Pak se ale může stát, že stálým vyhýbáním se malým rizikům dospěji do stavu, kdy se už nebude možné vyhnout rizikům opravdu velkým.

Filosoficky řečeno, ve vztahu k přírodě je důležité zažít údiv a zakusit její velebnost. Pak se zřejmě přirozeně zrodí i schopnost o ní pečovat, chránit jí a bránit. Zřejmě především proto, aby nezmizela právě tato její schopnost vyvolat v nás hluboký zážitek, který si tak pamatujeme, protože tušíme, že bez něj by byl náš život plochý. Čistě racionální motivaci k ochraně přírody považuji za druhotnou a málo účinnou.

Jakou roli by v utváření vztahu k přírodě měla hrát škola? Nebo je toto spíš otázka výchovy v rodině?

Současná výuka přírodovědných předmětů, tak, jak jsem ji zažil u svých právě odrostlých dětí, mi nepřijde šťastná. Všechno v lavicích, nudné seznamy čeledí a řádů, kamenů a hornin, ekologie redukovaná na naprosté minimum. Nakonec studenti ožijí pouze, když se probírá rozmnožování člověka. Mnohokrát jsem zažil překvapení a údiv, když jsem ukázal v průhledné kádince středoškolákům perloočky chycené v rybníku planktonní síťkou nebo chrostíka a ploštěnku na spodní straně kamene v potoku. Příroda pulzuje životem a místo abychom tohle ukázali dětem, tak jim předkládáme nudná fakta a hlavní motivací k učení má být to, že to bude u přijímaček, u maturity, u státnic. Během jedné vyučovací hodiny opravdu nelze jít ven a něco zažít, protože logistika přesunu sežere polovinu času, i kdyby příroda začínala u dveří školy. Učitelé jsou vyčerpaní, protože děti to nebaví. A děti to nebaví, protože se nejde ven. A ven se nejde, protože by se to nestihlo probrat, to, co všechno bude u přijímaček a maturit.

Rodinná výchova. Poslal bych děti pomáhat na farmu, pěstoval bych s nimi cokoli na záhoně nebo na balkoně, pirátsky bych s nimi zasadil jabloň uprostřed stohektarového lánu. Když ji oplotím, třeba ji traktorista objede. Třeba ne. Chodil bych s dětmi na výlety, i v dešti, vařil na ohni a do čaje přidával mátu a mateřídoušku. Bral bych vodu z horského potoka a vysvětlil jim, proč ji nemohu brát z potoka u nás dole v nížině. Každý člověk by měl poznat druhy běžných stromů, hlavní souhvězdí na obloze, poznat po hlase kosa a drozda. To jsem se snažil naše děti naučit. 


Zatím je to stále ještě spíše okrajové téma, ale začíná se vést diskuse o výuce o klimatické změně ve školách. Dokonce by se na stav výuky o této problematice měla zaměřovat v jednom z posledních šetření i Česká školní inspekce. Je podle vás potřeba, aby se už na základních školách učilo o klimatické krizi a jejích důsledcích? A jak by takové vzdělávání mělo v ideálním případě vypadat?

Šel bych cestou práce v malých týmech, děti by měly promýšlet problémy kolem nás spolu a pak je konzultovat s učiteli, kteří by předem vyložili jen základy a pak by měli děti spíše doprovázet. Důležité je také povzbudit děti k samostatnému vystupování, diskusi a projevu.

Bořil bych hranice předmětů a rovnou bych se zaměřil na svět kolem nás ve své komplexnosti a aktuálnosti, protože děti musí získat pocit, že to, co se učí ve škole, nějak souvisí s tím, s čím se potýkají i jejich rodiče, společnost, příroda a svět.

Někdy mám pocit, že škola usilovně pracuje na tom, aby se děti utvrdily v pocitu, že to, co se učí, jim není k ničemu. Často pochopitelně nemají pravdu, protože ještě nevědí, k čemu jim co může být, ale ruku na srdce, kolikrát v životě jste použili vzorec pro výpočet objemu jehlanu, pamatujete si, kdy a k čemu byl Edikt Milánský a četli jste něco od Elišky Krásnohorské? Když se podívám dětem do sešitů, zjišťuji, že se nezměnilo od mého mládí téměř nic! Vzpomínám si, že když syn koncem zimy probíral v biologii velké savce, začala se nám rodit jehňata. Nabídli jsme 4 km vzdálené škole, že jim uděláme exkurzi, budeme jim vyprávět, jak probíhají porody, co se děje v srdci, když se zvíře – i člověk – poprvé nadechne, jak matka přijme či nepřijme mládě… nabídli jsme malé třídě mého syna i odvoz. Škola neměla zájem. Děti si napsali do sešitu, že koza má bradku.

Výuka o klimatické změně tedy musí začínat tím, že vysvětlím, že kolem nás tiše a v obrovském měřítku probíhají procesy, které udržují život, který žijeme i my! A to jak v tělech organismů, v našem těle, tak nakonec i v superorganismu naší planety. Hrál bych třeba hru na list stromu – v nějaké stěně by byly průduchy a těmi by prolézaly děti jako molekuly CO2 jedním směrem a zabudovávaly se do dřeva kmene, na druhou stranu by běhaly molekuly kyslíku – odpadní produkt fotosyntézy – a ty by byly „dýchány“ další skupinou dětí. Pak by mohl celý list sežrat třeba lenochod, nějaký tlustší a větší žák. Po tomto řevu a chaosu bych teprve začal vysvětlovat, proč vadí kácení pralesů a kde se bere uhlík v rostlinách a proč vůbec můžeme dýchat. A pak bychom se podívali v mikroskopu na ty průduchy v listech a zjistili bychom, že tam opravdu jsou a že jich je velmi mnoho. A pak bychom dětem zadali matematický úkol, aby spočítaly, kolik takových průduchů je v parku před školou. A nebude vadit, když jim to vyjde každému jinak. Důležité je vzbudit údiv a zájem.

Věci kolem nás jsou podivuhodné. Slyšel jsem příběh dívky, která byla konfrontována s faktem, že zachumlaná a stočená šroubovicově vinutá vlákna DNA z její buňky, pokud se rozmotají a natáhnou, dosáhnou ze Země na Měsíc. Připadalo jí to tak podivuhodné, že nemohla přijmout fakt nějaké náhodné evoluce, kdy se vývoj posouvá jen díky mutacím a vršením chyb. A tak se začala ptát po něčem hlubším, po smyslu toho všeho, po staru řečeno, po Bohu.

Čemu všemu se budeme muset přizpůsobit v důsledku probíhající klimatické změny? Jaké by měly být adaptační strategie a souvisí to nějak podle vás i s dalšími systémovými změnami?

Zásadní adaptační strategii vidím v cíleném, promyšleném a robustním zapojení ekosystémů do boje za zmírňování dopadů klimatické změny. Mokřad jako nástroj k řešení problémů – nedostatku spodní vody, přehřátému povrchu půdy, nudě a fádnosti zemědělské krajiny, zmizení racků a kachen, tichým večerům bez kvákání žab. To všechno potřebujeme, tedy, vytvořme mokřad! Les jako stín a letní chládek, tajuplné příšeří a vlhké místo pro houby. Pomalý tok vody a její čištění v lesním potoku. Potřebujeme les, který vydrží sucha a extrémy, musí být tedy pestrý, smrkovým monokulturám je konec. To už snad pochopili i lesníci. Rybník jako místo nejen pro kapra, ale i pro ptáky v rákosí a pro člověka, který do něj může skočit v době vlny veder a nedostat z toho kopřivku. Místo zelených rybníků plných sinic, kde i kapří lapají na hladině po dechu, rybník s čistší vodou, kde najdu i jiné druhy ryb. Místo opevněných kanálů, které kdysi bývaly i našimi řekami, prodlužme trasy toků a zpomalme odtok vody z krajiny. Dejme čas vodě, aby se vsákla. Zeleň ve městech: musíme stromy považovat za stejně důležité jako elektrické a datové kabely pod zemí, kvůli kterým je údajně nejde sázet.

Nejzásadnější systémovou změnou je škála, na které se klimatická změna řeší a hloubka problému, který nelze uchopit jen přírodními vědami a technikou. Regionální nebo národní měřítko nestačí. Je třeba obnovit mezigenerační solidaritu, která byla bezprecedentně porušena a zapomenuta – vzpomeňme na Gretu.

Zásadní inspirací k chápání klimatické a environmentální krize je pro mne text encykliky Laudato si papeže Františka. Tam se praví, že jsme propadli víře, že z věcí lze vymačkat vše, a to až na doraz. Proto máme takový les, takový rybník, takové pole a takové řeky, o kterých jsem mluvil. „Věcmi“ se stávají nejen stroje, ale i příroda a její zdroje, zvířata, druzí lidé, naši vlastní partneři. Nemusím zdůrazňovat, že tento přístup v principu blokuje možnost zažít v přírodě - nebo možná kdekoliv - iniciační zážitek, o kterém jsem mluvil výše. Ten je spojen s pokorou, zatímco „vymačkávání“ je spojeno jen se zvůlí. Druhou falešnou vírou je víra v techniku, jejíž aplikace vnímáme implicitně jako pokrok, ačkoli je zjevné, že často problémy neřeší, ale vytváří je jinde nebo jinak. Toto jsou otázky, které leží před námi v blízké budoucnosti, a jejich řešení se nevyhneme.

Autor: Kateřina Lánská