Česko ví, jak na integraci. Přesto by nemělo usnout na vavřínech

Česko ví, jak na integraci. Přesto by nemělo usnout na vavřínech

14. 4. 2020

Spolu s takzvanou migrační či uprchlickou krizí se slovo INTEGRACE začalo (nejen) v českém mediálním a politickém prostoru objevovat velmi často. Slýcháme, že uprchlíky a migranty musíme integrovat. A že uprchlíci například z Blízkého východu jsou nezačlenitelní. Víme však, co přesně toto slovo znamená? Jak ho chápou Češi? A jak český stát? 

Odpůrci migrace, a to ne pouze do Evropy, často poukazují na “nezvládnutou” integraci migrantů v Německu nebo ve Francii. Už v roce 1965 spatřil světlo světa slavný citát německy píšícího prozaika Maxe Frische: “Chtěli jsme pracovní sílu a oni přišli lidé.” A je pravda, že Německo recept na efektivní integraci cizinců našlo až o mnoho let později. Francie se s často nezvládnutou integrací imigrantů především ze zemí Magrebu, jichž na území Francie často žijí již třetí či čtvrté generace, potýká dodnes. Česká republika ve srovnání s Německem či Francií patří mezi země, které mají ve správném postupu při integraci cizinců do české společnosti poměrně jasno.

Kdo koho integruje?

Problematika integrace cizinců do české společnosti je jednou ze zodpovědností Ministerstva vnitra v úzké spolupráci s  ostatními relevantními ministerstvy, místními samosprávami a úřady. Dokumentů řídících proces integrace cizinců v ČR existuje několik, v  závislosti na pobytovém statusu daného cizince. Zatímco proces integrace migrantů ze zemí mimo Evropskou unii, kteří jsou držiteli některého z  typů pobytového oprávnění, ošetřuje Koncepce integrace cizinců, o integraci držitelů mezinárodní ochrany je postaráno v rámci Státního integračního programu. Oba dokumenty ovšem integraci chápou jako oboustranný proces, do kterého se musí aktivně zapojit jak migranti či uprchlíci samotní, tak i majoritní společnost, jenž musí být přijetí nově příchozích otevřena a jejich začlenění nápomocna. Čím efektivnější proces integrace cizinců do české společnosti bude, tím pravděpodobněji budeme moci soužití obou skupin v  budoucnu zhodnotit jako bezproblémové.

Integrace převlečená za asimilaci?

Ačkoliv Češi sami říkají, že cizince je především třeba integrovat, často místo integrace mají na mysli spíše asimilaci. Zatímco integrací do nové společnosti cizinec nepřichází o svá kulturní specifika a zvyklosti (například Vietnamci nadále mohou slavit svůj Vietnamský nový rok či muslimové mohou dodržovat Ramadán), asimilace je proces, během něhož je cizinec nucen se od svých zvyklostí zcela oprostit a bez výjimky přijmout pravidla nové společnosti (například i jakožto Pravoslavý slavit Vánoce). 

Koncepce integrace cizinců (KIC) vznikla a byla vládou České republiky přijata již v roce 2000, poslední aktualizace pak proběhla v roce 2016. Tento dokument definuje, kdo a jakým způsobem se na integraci cizinců do české společnosti má podílet, stejně jako definuje základní pilíře integrace, jež mají být na základě Koncepce naplňovány. Priority integrace cizinců jsou v  souladu s  českou legislativou čtyři: dostatečná znalost češtiny, ekonomická soběstačnost, orientace ve společnosti a vzájemné soužití majority a minorit. Koncepce pak jmenuje aktivity (a vyžaduje jejich plnění), které k  budování těchto pilířů přispívají. Jednou z  prvních aktivit, které byly na základě Koncepce zrealizovány, bylo založení Center na podporu integrace cizinců, ty aktuálně fungují ve všech českých krajích. Centra cizincům bezplatně poskytují například právní či sociální poradenství, a s  ohledem na své kapacity i kurzy českého jazyka.

Druhou zmíněnou cílovou skupinou, o jejíž integraci český stát pečuje, jsou držitelé mezinárodní ochrany. Integrace azylantů a osob s  doplňkovou ochranou probíhá v  rámci Státního integračního programu (SIP), který v  ČR funguje již od roku 1994, a jehož řízení je v  gesci Správy uprchlických zařízení spadajících pod MVČR. Program, otevřený všem držitelům mezinárodní ochrany, má přispět k  jejich celkové soběstačnosti. Proto je se všemi zájemci o zapojení do programu vypracován roční, na míru šitý integrační plán, v  němž se sociální pracovník a daný cizinec zaměřují na studium českého jazyka a hledání práce a bydlení. Rozpočet SIP byl v období 2016-2018 200 milionů korun. V  roce 2018 se do programu zapojilo 121 nově příchozích, doběhlo 74 integračních plánů pro 97 držitelů mezinárodní ochrany a 354 lidí se účastnilo bezplatných kurzů českého jazyka.  

Na základě čtyř výše zmíněných priorit také posuzujeme, zda je daný cizinec úspěšně integrovaný či nikoliv. Ptáme se, zda se dokáže dorozumět v češtině (pro udělení trvalého pobytu v ČR je jednou z náležitostí k udělení i složení zkoušky z českého jazyka na úrovni A2, pro udělení českého občanství pak na úrovni B1), zda se ve fungování české společnosti a úřadů samostatně orientuje či zda potřebuje asistenci, zda je ekonomicky soběstačný, tedy výdělečně činný (ať už jako zaměstnanec či podnikatel) nebo naopak požívá některou z podpor státního sociálního systému. Posledním kritériem, dle kterého hodnotíme cizince jako úspěšně integrovaného, je, zda má kontakty i s majoritní společností či se jí straní.

Jak vyplývá z aktualizované srovnávací zprávy o situaci uprchlíků v  ČR a zemích V4 publikované Člověkem v tísni v  červnu 2019, Česko disponuje v  porovnání s  ostatními zeměmi V4, ba i v  celoevropském kontextu, jednou z nejvíce propracovaných integračních strategií. Obdobu ve formě ucelené integrační strategie s vlastní položkou ve státním rozpočtu nalezneme jen v dalších šesti analyzovaných státech.

Český systém bez chybičky?

Přestože český integrační systém patří k  jednomu  z nejpropracovanějších z  celé Evropské unie, našli bychom i několik věcí, na kterých by český stát měl v  tomto ohledu zapracovat.

Nestátní neziskové organizace, ale i odborníci z  akademické sféry, na českém systému často kritizují, že naše integrační strategie v podstatě opomíjí nutnost integrovat migranty i z  jiných členských zemí EU. Jak Koncepce integrace cizinců, tak Státní integrační program, ale i mnohé další národní či evropské dotační programy, zaměřují svou pozornost primárně na cílovou skupinu cizinců ze zemí mimo EU, a tudíž i mnohé služby (poradenství, kurzy ČJ, asistence interkulturního pracovníka či tlumočníka) jsou pro cizince ze zemí EU v  podstatě nedostupné. Což je, například s  ohledem na zmiňované kurzy ČJ, velmi problematické.

Kurzy češtiny pro cizince jsou tématem samy pro sebe. V rámci plnění Koncepce integrace cizinců je nabízí jen hrstka  neziskových organizací, které se cizinecké problematice věnují, včetně krajských integračních center. Aby byla zajištěna rovnost přístupu ke kurzům pro všechny, jsou tyto kurzy zpravidla bezplatné. Dlouhodobě však poptávka mnohonásobně převyšuje nabídku, a tím pádem část zájemců o kurzy zůstává odkázaná na placené kurzy nabízené různými jazykovými školami. Nutno nezapomínat, jak moc se liší situace v  Praze a ve zbytku republiky, kde je, oproti Praze, tato nabídka ještě násobně nižší. Výuka češtiny pro azylanty a osoby s doplňkovou ochranou v rámci Státního integračního programu je naopak naplňována individuálně ve spolupráci s lektory z Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ).  

Kam dál může ČR směřovat?

Výzvou úspěšné integraci je vedle dostatku a kvality služeb pro cizince také postoj české majority vůči cizincům. Češi mají na migraci obecně podle výsledků pravidelných evropských průzkumů veřejného mínění Eurobarometr značně negativní názor. Zatímco ve většině evropských zemí se veskrze negativní postoje od roku 2015 posouvají spíše směrem k  pozitivním, Česká republika zůstává v  evropském měřítku jednou z  nejodmítavějších. I když k migraci z  ostatních členských zemí EU jsou Češi mírně otevřenější, k  migraci ze zemí mimo EU se staví negativně až 74 % populace – po Slovensku nejvíce z celé Unie.  


Ruku v  ruce s  postoji veřejnosti jde její informovanost o daném tématu. Z  výsledků speciálního Eurobarometru z  prosince 2017 plyne, že až 75 % Čechů se (oproti průměru EU 61 %) necítí být o problematice migrace a integrace dostatečně informováno. To se projevuje například v  neschopnosti odhadnout podíl migrantů (ze zemí mimo EU) v  české populaci. Zatímco Češi odhadovali, že je tento podíl až 10,5 %, ve skutečnosti tvořili migranti v daném roce 2,7 % populace.  

Informovanost veřejnosti, stejně jako míra tolerance, se zvyšuje i s  dostatečným kontaktem a interakcí s  cizinci v  každodenním životě. V maximální možné míře v tomto kontextu usilují o zprostředkování kontaktu mezi majoritou a cizinci například jednotlivé obce a městské části, které zároveň přizpůsobují nabídku služeb a akcí různých formátů co nejširšímu publiku, tedy i cizincům, kteří na dané městské části žijí. Tomuto zpřístupňování veřejného života v místě bydliště všem obyvatelům bez ohledu na jejich původ, mateřský jazyk či víru říkáme mainstreaming.

Nicméně skutečnost, že Češi dostatek takových interakcí ve svém každodenním životě stále postrádají, může být i jedním z důvodů, proč se Češi k  cizincům obecně staví takto negativně. Svůj podíl viny na tom nesou i česká média, která o migraci referují především negativně například v  kontextu kriminality a terorismu.  

Autor: Anna Pacovská