Jsem optimista. Věřím, že se dokážeme adaptovat, říká o změně klimatu Jan Daňhelka

Jsem optimista. Věřím, že se dokážeme adaptovat, říká o změně klimatu Jan Daňhelka

26. 10. 2020

"Vodní hospodářství je vždy obrazem celé společnosti, její vyspělosti a norem, které v ní panují," říká v rozhovoru o vodě, suchu a klimatické změně hydrobiolog Jan Daňhelka. Tématům spojeným s vodou se bude věnovat listopadový online Summit Světových škol i podzimní vydání Bulletinu pro učitele. 

Na jaře to vypadalo, že nás čeká minimálně tak suchý rok, jako byl ten loňský. Na internetu kolovaly mapy České republiky s vyznačenými suchem postiženými lokalitami. Pak ale začalo pršet a pršelo průběžně i přes léto. Bylo to pro vás velké překvapení, že se jarní prognózy dalšího horkého a suchého léta v řadě nenaplnily?

To, že nedokážeme několik měsíců dopředu odhadnout, jaký bude průběh léta, žádným překvapením není. Naše poloha ve střední Evropě v mírném klimatickém pásu s sebou přináší nejen ono „mírné“ klima ve smyslu absence extrémních výkyvů v rámci roku, jako je například jasné oddělení období sucha a dešťů v tropickém a subtropickém pásu a v monzunových oblastech.

Současně to ale znamená, že u nás panuje velká proměnlivost charakteru počasí. V některých rozhovorech jsem v posledních letech upozorňoval, že u nás se z povodní do sucha a ze sucha do povodní můžeme dostat velmi rychle během několika týdnů. Ale abych řekl pravdu, to, že ukončení sucha bude takto rychlé a rázné mne překvapilo. Na druhou stranu, byl to nejdeštivější červen za dobu, kdy srážky vyhodnocujeme, tedy od roku 1961.

Jak to, že v posledních letech v Česku trpíme suchem a povodněmi zároveň?

Sucho od roku 2014 bylo opravdu výjimečné, ale jinak je potřeba říci, že sucha a povodně se spolu vyskytovaly i v minulosti. Víme například, že podobně divoké bylo období 60. a 70. let devatenáctého století. Velké sucho bylo v letech 1865 a 1868, ale suchá perioda přetrvávala, aby vyvrcholila v roce 1874. Jenže do toho přišla extrémní velkoplošná přívalová povodeň na Berounce v květnu 1872, léto s extrémní frekvencí přívalových povodní nastalo v roce 1875, předtím v roce 1862 postihla stoletá jarní povodeň Sázavu a Vltavu. Pozorované oteplení v posledních desetiletích ale pravidla hry trochu posouvá. Zejména v případě sucha je patrné, že se zvýšil vliv výparu a evapotranspirace (celkový výpar ze zemského povrchu do atmosféry, který se vztahuje k určitému území, pozn. redakce), který sucho v půdě, tocích a podzemních vodách významně prohlubuje ve srovnání se situací před třiceti a více lety.


V rozhlasovém rozhovoru se Zitou Senkovou jste mluvil ve vztahu k letošnímu létu o „návratu k normálu“. Existuje něco jako „normální stav“, pokud jde o počasí z dlouhodobého pohledu? Není to zavádějící a neměli bychom se spíše smířit s tím, že je klima proměnlivé?

No to je velmi obtížná otázka, na níž lze odpovědět z různých úhlů pohledu. Matematicky můžeme určit normální hodnoty, tedy v podstatě medián nějakého prvku, třeba průměrné měsíční teploty vzduchu, nebo měsíčního úhrnu srážek. Ty se používají například pro sledování trendů. Mají samozřejmě velký nedostatek v tom, že vůbec nevypovídají o extrémech.

Například extrémní srážky v jednom dni doplněné dalšími 30 dny bez deště mohou v tomto vyjádření vypadat jako normální měsíc z hlediska celkového úhrnu, ale ve skutečnosti šlo o měsíc vymykající se z toho, jak se počasí většinou střídá.

Tady se dostáváme k obtížně kvantifikovatelnému charakteru počasí jako měřítka toho, co je normální. V případě vámi zmiňovaného rozhovoru jsem pak měl na mysli ještě speciální jev tzv. myšlenkového odchýlení. Může se stát, že delší dobu žijeme v extrémních podmínkách – v našem případě to bylo sucho a nedostatek srážek. Ale v běžném životě to může být období, kdy se vám nic nedaří. Představte si, že házíte kostkou a padne vám šestka a potom druhá, třetí, klidně pět za sebou. Extrémní štěstí, bylo by přece nesmyslné čekat, že už bude padat napořád šestka, v dalším hodu vám padne dvojka, ale to neznamená, že se věci zhoršily, jen se vrátily do normálu, že padají i malé hodnoty. A tak je to se suchem, po pěti letech prostě vlhčí rok jednou přijít musel a vrátil nás tak do normálu.

Jak hodnotíte současný stav hospodaření s vodou u nás v ČR a jak by se měl podle vás změnit, abychom zachovali dostupnost vodních zdrojů pro nás i pro krajinu do budoucna?

Opět obtížná otázka. Z hlediska vybudované vodohospodářské infrastruktury jsme na tom velmi dobře, z velké míry díky mnoha generacím inženýrů, kteří ji od konce 19. století v reakci na sucho a povodně budovali. Nyní si jen musíme dávat pozor na dostatečnou obnovu a údržbu vodohospodářských děl a sítí.

Jenže pak je tu krajina a tam již obrázek tak příznivý není. Příčiny byly opakovaně zmiňovány a v zásadě jde opět o dědictví, tentokrát 2. poloviny 20. století, s nímž jsme se nedokázali dostatečně vyrovnat. Na mysli mám především přerušenou vlastnickou vazbu k pozemkům se všemi spojenými projevy a důsledky – velké lány, družstva hospodařící na pronajaté půdě, staré megalomanské a rozpadající se meliorační sítě.

Bohužel pravidla společné zemědělské politiky EU v podobě, jak jsou u nás uplatňována, dosud s podporou hospodaření s vodou v krajině příliš nepočítala, v některých ohledech šla dokonce spíše proti.

Jsou země jako třeba Jordánsko, kde mají lidé přidělený objem vody, který mohou spotřebovat za měsíc a plýtvání s ní je dokonce trestné. Myslíte, že i nás někdy v budoucnu čeká nějaký podobný scénář? 

Vodní hospodářství je vždy obrazem celé společnosti, její vyspělosti a norem, které v ní panují. Proto si nemyslím, že by u nás někdy voda byla „trvale“ pouze na příděl. Spíše bych do budoucna očekával, že její nadužívání bude řešeno prostřednictvím finančních nástrojů. Například, že cena dodané vody v nějakém objemu na osobu bude stanovena jako přijatelně nízká, pokud ovšem spotřebujete víc, bude každý litr nad danou hranici výrazně dražší.

Podobný model funguje v Izraeli, kde ta limitní hodnota je tuším na více než dvojnásobku naší průměrné spotřeby, takže nikdo není limitován. Ale ten, kdo vodu spotřebovává neúměrně k ostatní za to zaplatí, tedy mimo jiné více přispěje na další rozvoj vodohospodářské infrastruktury. Ale abych se vrátil k tomu, co jste nejspíše měla na mysli, tak je třeba říci, že není důvod se domnívat, že bychom ani při měnících se klimatických podmínkách žádnou vodu neměli. Nějaké srážky u nás vždy budou, a pokud s nimi budeme umět hospodařit, budou určitě dostatečné k zajištění našich potřeb.

Jak konkrétně se projevuje sucho v krajině, čeho by si hydrologie neznalý člověk měl všímat, aby dokázal poznat, že se rovnováha vychyluje na nesprávnou stranu?

Nejdříve obvykle reaguje půda a vegetace. Na zahrádce trávu nemusíte sekat každý týden ale jednou za měsíc, protože bez dostatku vody prostě tolik neroste. Polní cesty místo, aby byly rozblácené, tak se z nich práší. Potom nastává pokles hladin v tocích, zmenší se vydatnost pramenů. Ve studni klesá hladina vody. Aby si toho člověk povšiml, většinou musí znát ten „normální“ stav, k němuž svá pozorování srovnává. I když například u řek a stojatých vod můžete vidět stopy „typické“ úrovně hladiny například v podobě linie mezi různým zabarvením skalních výchozů obvykle ukrytých pod vodou a těch exponovaných působení vzduchu. Pro veřejnost se pak snažíme publikovat řadu informací, grafů a map, které právě ukazují, jakým směrem a nakolik se stav vodních zdrojů odchyluje od toho, co je pro dané období běžné.

Do jaké míry závisí dostupnost vody v krajině na změně chování lidí a jak této změny dosáhnout?

Dnes nežijeme v tak úzkém propojení s krajinou jako naši předci ještě před cca 80 až 100 lety, kteří okolo svých vesnických stavení a na polích prováděli drobná vodohospodářská opatření v podobě kanálků, malých hrázek. Ta byla generacemi ověřena.

Jeden ze starších kolegů mi vyprávěl příběh, kdy v jakési moravské vísce za sucha 1976 jeden z místních obcházel chalupu a zaléval ji vodou. Chlapi se mu večer v hospodě smáli, že mu, i když zalije, dům nevyroste, ale on se bránil, že mu dědeček řekl, že když vyschne tůňka na zahradě, má zalívat dům. Nevěděl proč, ale výsledkem bylo, že zatímco jeho dům zůstal bez poškození v okolí domy popraskaly kvůli sesednutí jílů v podloží. A s krajinou to bude podle mého platit stejně, pokud ji budeme sledovat, uvidíme v ní hodnotu, budeme ji respektovat a budeme čerpat z toho, co ji po staletí utvářelo a co je pro ni přirozené, pak bude fungovat lépe. Jak toho dosáhnout, nevím, chování lidí se mění jen obtížně a pomalu trvalým působením jejich okolí.

Na co byste se zaměřil při vzdělávání, aby mladí lidé rozuměli tomu, v jaké situaci se nacházíme a že je třeba na ni zareagovat tak, abychom snížili dopady probíhající klimatické změny?

Nejsem pedagog, proto si nedovolím radit, co a jak ve vzdělávání dělat. Mohu se snad pokusit za sebe formulovat, co si myslím, že by bylo žádoucím výsledkem. Podle mne je důležité, aby se děti a studenti naučili přemýšlet o věcech v širokých souvislostech a byli schopni logických úvah. K tomu patří i porozumění tomu, že komplexní systémy – klimatický systém i společnost – jsou natolik nepredikovatelné a složité, že nikdy nedomyslíme vše do důsledků. Z toho pramení uvědomění si toho, že se musíme neustále učit podle toho, jak se mění svět a co naše předchozí akce vyvolaly, abychom se flexibilně přizpůsobovali. Takže možná ta schopnost pozorovat dopady svého jednání, vyhodnotit je a poučit se pro příště je tou nejdůležitější dovedností.

Co nás čeká a jak se na změny klimatu máme připravit?

Já jsem optimista. Předně je třeba říci, že i podle IPCC klimatický rozvrat působící zhroucení ekonomik je nesmysl, přesto se jím někdy straší. Jsou jistě světové oblasti, kde dopady mohou být extrémní, ale problémy zde jsou často dány jinými faktory, jako je příliš rychlý růst obyvatelstva nebo chybějící schopnost vládnout.

Věřím, že se dokážeme adaptovat a osobně za nejlepší adaptaci považuji investice do výzkumu, který nám pomůže vyvinout zcela nová dostupná řešení, o nichž se nám dnes ani nezdá. Vidíme nyní na epidemii koronaviru, jak výzkumné týmy dokáží rychle reagovat na potřeby v podobě vývoje rychlotestů, masek s filtry nebo vakcíny. Proto jsem optimistický.

Pokud se ptáte na systémové změny, tak myslím, že cestou by měla být větší decentralizace. Ostatně jsou to vždy místní komunity, které jakékoliv dopady a rizika pociťují, oni jsou spjaty s přírodou a krajinou. Odtrhávání rozhodování do vzdálených center a institucí podle mne situaci rozhodně neprospívá. 

Autor: Kateřina Lánská