Klub matek v Ústí
Publikováno: 30. 6. 2016 Doba čtení: 2 minuty
Když jsem na konci května roku 2010 seděla u stolu a s nedočkavostí čekala, kolik maminek zůstane a stráví čas v nově otevírané službě, netušila jsem, že ještě po šesti letech klub bude fungovat a já budu s asi roční přestávkou u toho. Byli jsme ještě v suterénních nezrekonstruovaných prostorách předlického domu u kostela a aktivity byly zprvu hodně o kooperaci s dětmi, věnovali jsme rukodělným činnostem. Pro všechny z nás to byly nové zkušenosti, ale postupem času jsem si říkala, že budeme posouvat hranice a aktivity budeme směřovat více ke vzdělávacím činnostem.
S pravidelností jsme se začali věnovat vědomostním soutěžím a kvízům, s důrazem na historické kontexty či prohlubování zeměpisných znalostí. S oblibou pracujeme s publikací o interkulturním vzdělávání či využíváme aktivity s reálnými životními příběhy z publikace Příběhy ze špatné čtvrti. Jako dobrý prostředník pro následnou debatu nám slouží filmy ať už hrané, ale zejména dokumentární. Nezaháleli jsme a dvakrát navštívili dopolední projekci v rámci FF Jeden svět.
Zlomový pro nás byl rok 2015, kdy jsme získali finance na lektory a do klubu jsme zvali odborníky, kteří nám vyprávěli např. o problematice migrace a života cizinců v ČR, absolvovali jsme zajímavé povídání s kurátorkou či s dětskou psycholožkou. S velkým ohlasem se setkalo povídání o činnosti organizace pro drogově závislé a mnoho dalších.
Pokud to finance dovolily, vydali jsme se objevovat svět i mimo Předlice. Absolvovali jsme několik výletů. Mnoho srandy jsme si užili na dvou vícedenních výjezdech do Tisé, za historií do matičky Prahy a často vzpomínaný výlet do skanzenu v Zubrnicích.
V tomto roce se aktivita Klubu matek rozrostla ještě pro maminky v Mojžíři, které jsou úzce napojené na předškolní klub Stonožka. Za dosavadní dobu trvání klubu se mi naskytla možnost seznámit se a pravidelně setkávat se skoro 45 ženami, jejichž životy a osudy nejsou lehké. Rozhodli se ale kromě péče o děti a domácnost, věnovat také sobě a svému rozvoji. Častokráte byly nuceny zapojovat své mozkové závity, formulovat své myšlenky a obhájit své názory před skupinou.
A co pro maminky znamená klub? „Je tam sranda, jsem na klub zvyklá, ráda si pokecám se ženskýma a s Bětkou a co pořád doma,“ říká za mnohé paní Věra. „ Chodím tam kvůli dceři ale i kvůli sobě, naučila jsem se trpělivosti,“ hodnotí paní Edita. „Zapomenu na každodenní starosti, vyjdu z každodenního stereotypu,“ říká paní Irena. „Naučím se tady a taky přemýšlím nad jinýma věcma,“ shrnuje paní Anička. „Už nejsem tak splašená a udělám si čas taky sama na sebe,“ uzavírá naše povídání paní Maruška.
I když se člověk někdy vztekal, že občas zůstává málo ženských a vyprchává tak pravidelnost našich setkávání, po skončení skoro každého klubu jsem si řekla: „Jo, to je ono.“ Přemýšlí a nebojí se věnovat tématům, kterým by v domácím prostředí nevěnovaly pozornost. Podařila se nám vytvořit atmosféru důvěry, kde jsme se víceméně nezdráhali sdělovat své těžkosti a radosti.
Všem maminkám přeji jen to dobré a DĚKUJI jim za mnoho příjemných chvil a podnětných situací. A doufám, že i nadále bude klub úspěšný a žádaný.
