Komentář: Klimatické nerovnosti. Nejchudší země nejméně přispívají ke změně klimatu ale doplácí na ni nejvíc

Komentář: Klimatické nerovnosti. Nejchudší země nejméně přispívají ke změně klimatu ale doplácí na ni nejvíc

Publikováno: 11. 11. 2020 Doba čtení: 4 minuty

„Jsme první generací, která pociťuje dopady klimatické změny a poslední, která s tím může něco udělat”, prohlásil americký prezident Barack Obama ve svém projevu při vyjednávání Pařížské dohody. Výsledná dohoda vychází stejně jako dřívější Rámcová úmluva OSN o změně klimatu ze základního principu, že jsou to rozvinuté země, které nesou hlavní odpovědnost za objem skleníkových plynů vypuštěných do atmosféry, a proto mají povinnost pomoci rozvojovým zemím zvládat tyto dopady a zmírňovat jejich příčiny. 

Jsou to totiž ti nejchudší obyvatelé rozvojových zemí, na něž změna klimatu dopadá nejvíce. Znamená pro ně častější a intenzivnější sucha, neúrodu a hlad, nebo naopak častější povodně či ničivé bouře. Je pro ně zároveň nejtěžší se na změny připravit.

Právě ti nejchudší se přitom na způsobení klimatické změny podíleli ze všech nejméně. Server ourworldindata.org na základě dat organizací Global Carbon Project a Carbon Dioxide Analysis Centre spočítal, že přes 50 % emisí skleníkových plynů vyprodukovaných od počátku průmyslové revoluce jde na vrub evropským státům a USA, zatímco podíl např. Afriky odpovídá 3 %.

Podle studie organizací Oxfam a Stockholm Enviromental Institute pak za více než polovinu emisí vyprodukovaných v posledním čtvrtstoletí může nejbohatší desetina světové populace. Odpovědnost se týká i České republiky. Podle dat Eurostatu jsou Češi v přepočtu vypuštěných emisí na jednoho obyvatele čtvrtými největšími znečišťovateli v EU. Průměrný Čech vyprodukuje ročně více emisí než Němec, Francouz, nebo třeba Číňan. 

Každý rok 100 miliard dolarů

Pařížská dohoda, ve které se světové státy zavázaly udržet nárůst globální teploty pod 2 °C a usilovat o to, aby nárůst nepřekročil 1,5 °C ve srovnání s předindustriální érou, byla klíčová i pro pomoc rozvojovým zemím. Už dříve začala na základě Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu vznikat celá řada fondů a finančních nástrojů jako například tzv. Zelený klimatický fond (The Green Climate Fund). Dohoda v Paříži spolu se stoupající naléhavostí problematiky klimatické změny pak těmto fondům vlila novou energii do žil. 

Vlády 18 světových států (spolu s Evropskou komisí) při té příležitosti veřejně oznámily, že od roku 2020 budou každý rok na řešení klimatické změny v rozvojových zemích věnovat 100 miliard dolarů. Nastolil se tak jasný trend. Klimatická změna bude čím dál tím důležitějším tématem vztahů mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi. A prostředky na její řešení budou příležitostí pro ty, kteří budou mít know-how v tom, jak se zmírněním jejich příčin a zvládáním jejich dopadů v rozvojových zemích pomoci. 

Co na to Česká republika?

I my jsme si ve své Politice ochrany klimatu naplánovali nést svůj díl odpovědnosti a pomoci rozvojovým zemím s řešením klimatické změny. Podle posledních dostupných dat poskytla ČR v roce 2018 na tyto účely 342 milionů Kč. Abychom však dosáhli evropského průměru, museli bychom naše prostředky navýšit zhruba 10krát. Namísto navyšování ale výše našich příspěvků stagnuje.

Nejde jen o objem financí, neméně důležité je to, jak se využijí. Zhruba polovinu naší částky tvoří příspěvky do mezinárodních institucí a fondů. Nenajdeme mezi nimi ale klíčový Zelený klimatický fond. Jsme poslední zemí i v rámci Visegrádské skupiny, která do stávajícího kola jeho doplňování ještě neslíbila přispět. 

Druhou polovinu pak tvoří naše vlastní projekty v rozvojových zemích. U nich ale platí pravidlo “zabít dvě mouchy jednou ranou”. V praxi totiž často ten samý projekt vykazujeme jak jako “rozvojový” (v rámci našeho závazku řešit světovou chudobu), tak jako “klimatický”. A to přesto, že mezinárodní dohody počítají s tím, že finance na řešení klimatické změny půjdou do rozvojových zemí nad rámec těch na řešení chudoby. Nejsme v této praxi sami. Umožňuje to i metodika, jakou jsou projekty vykazovány. Není ale na čase zamyslet se nad tím, jestli nám neujíždí vlak? 

Jak si nenechat ujet vlak

Jiný pohled na věc nabízí Nizozemsko nebo Finsko. Nedávno zřídily vlastní program zaměřený speciálně na řešení klimatické změny v rozvojových zemích a rozhodly se do něj investovat částky přesahující 100 mil. EUR (zhruba podobnou částku přislíbily přispět i do Zeleného klimatického fondu). Podporují přitom zapojení soukromých firem a předpokládají, že ty přinesou další kapitál. Mají i pragmatické důvody. Pokud si vybudují dostatečné know-how, budou to oni, kdo budou moci realizovat projekty ze zmíněných fondů.

Klimatická změna nás nutí dívat se přes vlastní práh. Její úspěšné zvládnutí bude vyžadovat nejenom to, abychom si odpracovali domácí úkol v podobě omezení vlastních emisí, půjde i o pomoc těm, kteří si s ní sami neporadí. Transformace k nízko-uhlíkové budoucnosti bude pak i příležitostí pro ty, kteří na ni budou připraveni. Jistě i v Čechách najdeme řadu firem, univerzit nebo neziskových organizací, které mají know-how nebo přicházejí s inovacemi, jež by mohly pomoci s řešením klimatické změny nejen u nás, ale i v rozvojových zemích. Jde jen o to, nastoupit do správného vlaku, dokud je čas. 

Autor: Tomáš Komm, analytik Člověka v tísni

Související články