Občany budeme všichni a je potřeba tomu ve výuce věnovat větší pozornost, myslí si Jakub Čech

Publikováno: 22. 6. 2021 Doba čtení: 7 minut
Občany budeme všichni a je potřeba tomu ve výuce věnovat větší pozornost, myslí si Jakub Čech
© archiv Jakuba Čecha

Od malička se zajímá o dění ve svém rodném Prostějově, první článek v novinách mu vyšel v osmi letech. Postupně začal sledovat komunální politiku důkladněji. Jako novinář i jako aktivista upozorňoval Jakub Čech příslušné orgány na přešlapy politiků i úředníků a porušování zákonů, dnes sám studuje Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Rozhovor je součástí aktuálního Bulletinu pro školy, který se věnuje aktivnímu občanství. 

Už jako šestiletého vás štvalo, že se zavřel váš oblíbený bazén a chtěl jste s tím něco udělat. Kolem jedenácti let jste se začal angažovat ve veřejném životě a stal jste se redaktorem regionálních internetových novin. Kdo vám jako dítěti zprostředkoval tu perspektivu, že můžete klidně už v tomto věku ovlivňovat veřejný život?

Takto mi to nepodal asi nikdo. Naopak jsem slyšel „to nemůžeš, protože ti nebylo osmnáct“, „to nemůžeš, protože nejsi plnoletý“ a podobně a o to větší jsem měl motivaci zkoušet, co vlastně můžu. Zjistil jsem, že toho zase tak málo není. Ale nemyslím si, že by to bylo něco obzvlášť neobvyklého – každé dítě chce mít možnosti, jaké mají dospělí. Pokud jde o to psaní do novin, šlo asi o určitou seberealizaci. Většina článků, které jsem v období kolem svých jedenácti let napsal, neměla žádnou ambici něco měnit, psal jsem o různých kulturních akcích ve městě.

Jak jste se jako jedenáctiletý k tomu psaní do regionálních novin dostal?

Úplně první článek mi v novinách vyšel, když mi bylo osm, a tam mi šlo o to věc změnit a vydělat si. Napsal jsem do čtenářské rubriky Prostějovského deníku o tom, že nefunguje turistický informační panel ve městě. Pak ho opravili, a ještě jsem dostal odměnu 100 Kč za článek, což bylo samozřejmě také příjemné. A protože se mi líbilo mít svůj článek v novinách, začal jsem se o novinařinu zajímat víc, chodil jsem na různé kulturní akce ve městě, typicky vernisáže výstav, a psal jsem o tom články, které jsem posílal do místních novin. A když mi bylo necelých jedenáct, viděl jsem inzerát, že vznikají nové prostějovské online noviny a že hledají redaktory. Tak jsem se tam přihlásil a bylo to. Dva roky jsem tam psal, zhruba kolem deseti článků měsíčně. Dostával jsem za to zaplaceno, což ovšem vydavatel řešil jako právní problém, jestli vůbec můžu takto vydělávat, když mi nebylo patnáct. Ale při tvůrčí činnosti to možné je, stejně tak to mají třeba dětští herci ve filmech.

Váš zájem o veřejné dění a snahy věci měnit jsou vytrvalé. Co vás na tom nejvíc těší?

Samozřejmě mi udělá radost, když vidím, že moje práce pomohla konkrétním lidem, nebo když můžu někomu konkrétnímu s problémem poradit. Co je podle mě ale důležitější a celkem málo se zmiňuje, je boj o naplnění něčeho, co je veřejným zájmem. Je to mnohem abstraktnější, nejde si na to sáhnout, ale když hájíte něco, co je v zájmu obecném, může to mít pozitivní dopady na mnohem větší množství lidí, na dopředu těžko odhadnutelný okruh osob. Když se zapojíte do iniciativy, která usiluje o záchranu kulturního domu, který chce město zbourat, a povede se jej společnými silami zachránit, je to něco, co má pozitivní dopad na celé generace dalších lidí, kteří třeba nepřijdou o velký maturitní ples. Anebo ten kulturák pak slouží jako očkovací centrum a díky tomu rychleji postupuje očkování v okresním městě. To je zrovna příklad z Prostějova.

Zkoušel jste někdy zlepšit něco například ve škole?

Zkoušel hodněkrát. Už na prvním stupni na základce jsem usiloval třeba o to, abychom ve škole měli koše na tříděný odpad, když jsem je viděl na jiné ZŠ. Vzpomínám si, že jsem tehdy v té věci psal i dopis zástupkyni ředitele, to bylo někdy ve čtvrté třídě. Úspěšná ta snaha, aspoň tehdy, bohužel nebyla. Později jsem měl se svou další školou větší konflikt týkající se nespravedlivé výuky a hodnocení tělocviku, což se mi nepodařilo ve škole vyřešit – od šikany ze strany učitelky jsem se setkal s nezájmem a výsměchem ze strany vedení školy, takže tehdy bylo potřeba využít i krajního prostředku – podnětu na školní inspekci, který byl shledán důvodným. Bohužel ta škola si z toho nic do budoucna nedělala a učí tělocvik nadále špatně. Na střední jsem ve školních záležitostech už raději nevybočoval, protože i tak, kvůli politickým aktivitám ve městě, se mnou měli problémů víc než dost. To je bohužel důsledek toho, že veřejné školy podléhají politickému vedení samospráv…


Potkal jste nějakého učitele nebo učitelku, kteří vás ve vaší iniciativě podporovali?

Musím říct, že za svou „kariéru ve školství“ jsem měl různé učitele, od těch opravdu skvělých, přes průměrné, i pár takových, o kterých si myslím, že dobrými učiteli nebyli. Svoje občanské aktivity jsem ve škole nějak zásadně neřešil, takže u spousty učitelů vlastně nevím, co si o mně mysleli. Ale to v zásadě není špatně. Hlavně na střední škole jsem měl i pár takových, kteří mě v aktivismu podporovali, a byl jsem za to rád.

Jak by měla škola mladé lidi podporovat, aby se zajímali o veřejné dění? Řada škol se zapojuje do nejrůznějších projektů a programů, které se zaměřují na aktivní občanství. Myslíte si, že tohle je ta cesta, nebo by se to mělo dělat jinak?

Určitě, ale současně si myslím, že těžiště výuky je a bude na školách, a ty nemůžou spoléhat jenom na různé osvětové programy a projekty, jako dělá třeba Jeden svět na školách, protože různé osvětové akce konané přímo na školách mají přirozeně omezenou kapacitu. Ale existuje řada materiálů, videí, pracovních listů, které mohou učitelé ve výuce používat, a to bez ohledu na region a typ školy, protože přiznejme si, že tyto projekty lépe fungují ve větších městech a na elitnějších školách, na gymnáziích. Občany ale budeme všichni a je potřeba tomu ve výuce věnovat větší pozornost. V této souvislosti bych se přimlouval i za lepší výuku práva na středních školách, protože základní právní vědomí bude pro studenty užitečné, ať se budou v životě věnovat čemukoliv. To přitom nejde říct o řadě dalších znalostí v „tradičních“ předmětech, které ale studenti umět musí. Nikdo jejich výuku nezpochybňuje, a přitom to nikdy nebudou potřebovat.

Reakce prostějovské radnice na vaše kritické podněty nebyla vždycky úplně přátelská. Dostal jste předžalobní výzvu a bylo na vás podáno i trestní oznámení tehdejší primátorkou města. Jak tento tlak mladý člověk ustojí?

Těch právních kroků v souvislosti s mými články bylo víc, tři trestní oznámení, tři žaloby na vydavatele novin, kterého jsem pak před soudem zastupoval jako zmocněnec, i přestupkové řízení pro údajné znevážení úřední osoby, primátorky Prostějova Raškové. Zpětně jsem zato rád, protože z hlediska studia práva to byly všechno výborné zkušenosti, které mi spousta kolegů spolužáků může závidět. Navíc při výkonu právní praxe člověk věci neřeší s takovým nasazením, jako když se ho to osobně týká, a pro mě bylo dost důležité si pravdivost svých článků obhájit před soudem a povedlo se. Ve všech případech to pak protistrana vzdala, respektive vzala žalobu zpět.

Takže pokud šlo o ten právní tlak, z toho jsem strach neměl. Ale rozhodně to je unavující, když je proti vám přes rok vedeno trestní řízení, vyslechnuto x desítek lidí, aby pak správní orgán konstatoval, že to není ani přestupek, natož trestný čin.

Co je vaší motivací - léčit lokální prostředí nebo se spolupodílet na systémových změnách?

Moje motivace vždy byla především v lokální rovině, změnit konkrétní věc a vyřešit konkrétní problém. Osobně si myslím, že právě na úrovni komunální politiky ve městech a obcích se často dějí větší průšvihy než na celostátní úrovni, jen o nich nikdo neví. Ve městech nefungují kontrolní mechanismy, komunální politici si dělají, co chtějí, mají velkou moc a málokdo si proti nim dovolí vystoupit, protože se můžou mstít, o tom bohužel něco vím. Regionální novinařina v podstatě umírá, na aféry politiků nemá kdo upozorňovat.

Aktivita na místní úrovni pak má tu výhodu, že člověk může ty věci významně ovlivňovat, a brzy vidět dopady své práce. Je to ale o dost těžší, protože své protivníky pak běžně potkáváte ve městě, chodíte do školy s jejich dětmi a podobně, zatímco když budete třeba kritizovat předsedu vlády nebo prezidenta, tak pravděpodobnost, že je někdy potkáte na ulici, je nulová.

Podle mě od konkrétních věcí k systémovým problémům člověk přechází postupně, připadá mi přirozené nejprve sbírat zkušenosti v praxi. Třeba zrovna v tom právu, které studuji, mě zase tak neláká legislativa, tvorba právních předpisů, jako spíš běžná aplikační praxe: lidské příběhy a uplatňování předpisů v reálném životě, na soudech a úřadech.

Proč má smysl být občansky aktivní? Co byste mladým lidem poradil, pokud zvažují, že by se v něčem chtěli více angažovat, ale nejsou si jisti, jestli se do toho mohou nebo mají pouštět?

Že se toho rozhodně nemají bát. Mám na jazyku říct něco vzletného jako, že můžou změnit svět kolem sebe, ale to je hrozně abstraktní, tak na to půjdu jinak - občanská angažovanost vám může taky prakticky pomoct v životě - získáte spoustu nových znalostí, zkušeností, zážitků, poznáte řadu nových lidí, vytvoříte si kontakty. To vše se může hodit, ať se budete v budoucnu věnovat čemukoliv v občanském i pracovním životě. 

Autor: Kateřina Lánská

Související články