Očima humanitárního pracovníka v DR Kongo: Jak tu probíhá dodávka pomoci během COVID-19?

Očima humanitárního pracovníka v DR Kongo: Jak tu probíhá dodávka pomoci během COVID-19?

30. 7. 2020

René Namunesha je otcem pěti dětí a také místním humanitárním pracovníkem v Demokratické republice Kongo (DRK). Když se v zemi objevila pandemie COVID-19, Namunesha pracoval pro Člověka v tísni na projektu v zóně Lemera ve východním Kongu. Spolu s dalšími kolegy z Člověka v tísni a Doctors of the World Belgium usiluje René o zvýšení kapacit zdravotnických středisek, která testují pacienty na COVID-19. Řeší tak případy potencionálně nakažených, nahlašuje nakažené osoby příslušným zdravotnickým zařízením a zvyšuje informovanost o této nemoci.

Zdravotnická centra, která René podporuje, se také zabývají léčbou podvýživy. Od roku 2019 bylo díky projektu, který financuje ECHO, vyšetřeno téměř 35 000 pacientů. René Namunesha nám popsal, jaké to je být humanitárním pracovníkem v DRK.  

Jak jste se stal humanitárním pracovníkem? Proč jste si toto povolání zvolil?

Humanitárním pracovníkem jsem se stal během Rwandské genocidy. Nejprve jsem pracoval jako dobrovolník v uprchlických táborech a poté jsem se stal humanitárním pracovníkem. A tím jsem dodnes. Za ty roky jsem pracoval se sedmi mezinárodními humanitárními organizacemi. Vybral jsem si toto povolání, abych pomáhal lidem, kteří jsou ohrožení a v nouzi a mám z toho dobrý pocit.

Proč jste začal pracovat pro Člověka v tísni? Jak dlouho už pro tuto organizaci pracujete?

V roce 2013 jsem odešel z Cooperazione Internazionale a začal jsem pracovat pro Člověka v tísni, který v té době realizoval v DR Kongo projekt v oblasti zdraví na vrchovině Kalehe, konkrétně ve zdravotních zónách Minova a Bunyakiri. Důvodem a motivací pro mě bylo, že Člověk v tísni je známý dodávkami humanitární pomoci v těžko dostupných oblastech. Výborně také reaguje svou pomocí při mimořádných událostech a já jsem chtěl získat další zkušenosti. Pak jsem pracoval pro Mezinárodní záchranný výbor, ale po pěti letech jsem se vrátil k Člověku v tísni do projektu na vrchovině Uvira v oblasti Lemera/Bijombo. Pracuji pro tuto organizaci už téměř dva roky.

Jaká je Vaše současná pozice v zaměstnání a jak dlouho ji už vykonáváte?

Posledních 11 měsíců pracuji jako komunitní mobilizátor. Většinu své pracovní doby trávím v terénu, sleduji činnosti komunity a zdravotnických zařízení a dohlížím na ně.

Jak se náplň Vaší práce změnila s COVID-19?

Změnila se zásadně. V kanceláři trávím mnohem méně času a pracuji víceméně z domova. Také se kvůli omezení volného pohybu méně stýkám s lidmi, kterým pomáháme. S členy komunity jsme se setkávali pravidelně jednou týdně například za účelem zvyšování informovanosti a screeningů. Teď se scházíme jen jednou za dva týdny a během našich aktivit zachováváme sociální odstup a dodržujeme preventivní opatření proti šíření viru COVID-19. Také jsem zaznamenal, že komunity jsou v kontaktu s námi mnohem opatrnější.

Všiml jste si, že by následkem COVID-19 vznikly nějaké nové problémy jako například ztížený přístup, nějaké stigma, nedostatek sebevědomí a podobně?

Vedle omezení pohybu a zpoždění našich aktivit, což je dané ztíženým přístupem do některých míst, vidím i nastupující ekonomickou krizi. Také kolem sebe zaznamenávám stigmatizaci těch, které nemoc postihla a našich kolegů nebo partnerů vracejících se z oblastí, kde byly potvrzeny případy COVID-19.

(Poznámka: V mnoha částech DRK, kde působíme, příjemci pomoci často nevnímají COVID-19 jako hrozbu či riziko. Bývají proto skeptičtí k humanitárním pracovníkům, kteří se snaží zvýšit povědomí o COVID-19 v oblastech, kde nejsou dosud žádné potvrzené případy.)

Je Váš denní režim nyní odlišný? Jak chráníte sebe a ty, kterým pomáháte?

Ano, náš běžný režim se změnil. Chráníme sebe i lidi, kterým pomáháme tím, že nosíme roušky a myjeme si ruce mýdlem nebo hydroalkoholickým gelem. A jak jsem již řekl, dodržujeme také od ostatních osob odstup.

Jaké největší výzvy nebo překážky jste musel během pandemie překonat? Je něco, co jste se v tomto období naučil?

Největší překážky souvisejí s naším omezeným přístupem ke komunitám. Také se setkáváme s odmítáním ze stran komunit, když se jim snažíme předat informace o COVID-19. Naučil jsem se, že megafony, návštěvy u lidí přímo doma a zvyšování informovanosti tradičními způsoby, jaké představují zástupci komunit nebo starostové vesnic, kterým lidé věří, velmi napomáhají při našem úsilí dostat se k lidem a dosáhnout toho, aby byli ochotni přijmout naše informace.

Jak COVID-19 změnil životy lidí?

Kvůli zhoršující se ekonomické situaci se zvyšuje nezaměstnanost a ve vesnicích proměnila zahálka některé mladé chlapce v takzvané „brázdiče silnic,” což spočívá v tom, že zastavují auta a ve spolupráci s ozbrojenými skupinami okrádají řidiče a spolujezdce. Také jsme zaznamenali vzrůstající počet případů domácího násilí. Nedostatek pracovních míst také vede k časnému uzavírání sňatků a zvýšil se i počet potratů. Riziko vzrůstajících vztahových problémů vedoucích k separaci mužů a žen se zvýšilo v rodinách s nízkými příjmy. Tyto rodiny žijí především z výdělků z pomocných prací. Taktéž přibyly případy nedostatečné výživy a u mnoha dětí se objevila závažná akutní podvýživa. Tato čísla se každý den zvyšují.

Změnil se pohled lidí, kterým pomáháte, na humanitární pracovníky?

Ano, jak jsem už řekl, komunita cítí stres při setkání s kolegy, kteří přišli z oblastí, kde byly potvrzeny případy COVID-19.

Obáváte se vy osobně viru COVID-19 nebo jeho ekonomických následků?

Ano, obávám. Bojím se toho, že kdybych onemocněl COVID-19, trpěl bych v izolaci bez odpovídající péče, což se v DRK skutečně děje.

Jak tuto situaci snáší Vaše rodina?

Svou rodinu, ženu a děti jsem neviděl tři měsíce, když jsem byl v terénu. Zůstali doma. Řekl jsem jim, ať omezí návštěvy a nedovolí dětem, aby se dostaly do kontaktu s cizími lidmi nebo aby si hrály s ostatními dětmi. Do školy teď nechodí a snažíme se je zabavit výukou a hrami doma. Té zábavy moc není a navíc nemohou ani do kostela nebo navštívit ostatní členy rodiny. Naše měsíční výdaje se zvýšily kvůli nedostatku zboží a potravin i kvůli vyšším cenám na trhu. Je pro nás těžké zajistit teď dětem správnou výživu.

Je pro Vás teď obtížnější sloučit práci humanitárního pracovníka s rodinným životem?

Žijeme v Bukavu, některé dny pracuji v kanceláři a jindy z domova. Práce z domova s sebou nese problémy jako výpadky elektrického proudu nebo slabý internet. Také je pro nás obtížné dostat se do oblastí, ve kterých pomáháme, protože mnoho letů bylo zrušeno a cesty a silnice jsou také špatně přístupné. Občas je pro nás složité i vybrat si z banky naši výplatu. Obecně je zde nedostatek informací.

Změnila Vás nějakým způsobem humanitární pomoc poskytovaná v době COVID-19? Jak?

Ano, změnila můj pracovní život. Jsem komunitním mobilizátorem a musím být tedy neustále v kontaktu s komunitou. Po každém setkání použiji dezinfekci. Představte si, kolikrát denně se musím dezinfikovat, když má práce obnáší šíření informací, domácí návštěvy, školení podpůrných skupin a zjišťování podvýživy. Je to pro mě skutečně těžké, protože každých 10 minut jsem v kontaktu s někým novým a spousta těchto lidí nemá ochranné prostředky. Musím lézt po horách a ujít dlouhou cestu v buši, než se mi podaří zachytit signál, abych mohl zatelefonovat rodině a známým a říct jim, že jsem v pořádku. Já a mí kolegové nosíme roušky a neustále se dezinfikujeme. Vesničané se nás snaží kopírovat, ale často jim chybí potřebné ochranné vybavení.

Ovlivnil COVID-19 také Váš společenský život?

Už si s lidmi nepodávám ruce a pořád používám dezinfekci. S rodinou, přáteli a kolegy komunikujeme po WhatsAppu, Messengeru a Skypu. Dostávám zprávy o COVID-19, ale většinou jsou nepodložené nebo si protiřečí a jsou nekonzistentní. Už nechodím nikam ven a necestuji do sousedních zemí na dovolenou, protože hranice s Burundi a Rwandou jsou uzavřené.

Autor: Zawadi Izabayo, Člověk v tísni DRK